reklama
 
Veronika Zelinková

V 17 letech programátorkou. S Veronikou o IT, šikaně i syndromu vyhoření na střední

Na první pohled byste do Veroniky Zelinkové určitě netipovali, že se už v sedmnácti dostala do vývojářského týmu aplikace Spaceflow, spolupracovala s Alzou a Microsoft ji přijal na výběrovou stáž Student Trainer Center. Veronika, která nyní studuje na ČVUT, vypadá totiž spíš jako modelka. Jaké to je být mladou ženou v IT a jakou si vybírají daň tak brzké pracovní úspěchy?
reklama

Chytré a výjimečné děti to nemají ve škole zrovna jednoduché. Projevovala ses od malička jako génius?

Mám mámu, která miluje matematiku a vedla mě k ní už od mala, takže jsem třeba už v druhé třídě počítala rovnice. Jen tak. Ve volném čase. Protože mě to prostě bavilo. Ale nemyslím si o sobě, že jsem nějak geniální.

A nešikanovali tě ve škole?

Na základce jsem měla s dětmi problém kvůli tomu, že jsem mluvila spisovně. Kvůli tomu se mi trochu smály. Od šesté třídy jsem ale začala chodit na gympl, takže jsem se dostala do stejného kolektivu a už to bylo v pořádku.

Jak k tobě přistupovali učitelé a škola celkově?

Když jsem byla ještě původně na škole u Brna, než jsem přestoupila na lepší školu v Praze, stalo se něco, z čeho jsem byla dost smutná. Dostala jsem se do výběrového programu Microsoftu Student Trainer Center, do kterého postoupilo z celé republiky jen 30 dětí. Měla jsem kvůli tomu neomluvenou hodinu a ve škole mi ji nechtěli omluvit, přestože jsem tím vlastně reprezentovala školu. Učitelka mi na to řekla, že si musím vybrat, jestli chci programovat, věnovat se mimoškolním aktivitám a dělat prodavačku, nebo se věnovat škole. Do týdne jsem přestoupila.

A jak si nastartovala svou kariéru tak brzo?

Od čtrnácti jsem programovala a pak jsem v sedmnácti dostala pracovní nabídku, která ale nedopadla právě kvůli věku. Potřebovali někoho plnoletého, protože se tam pracovalo na tajnějších projektech a bylo nutné podepsat smlouvu o mlčenlivosti. I tamější mentor mi říkal, že si není úplně jistý, co dělá, ale že pravděpodobně vyvíjel operační systém pro stíhačku. Pak jsem si říkala, že to zkusím jinde a za další měsíc jsem našla jinou práci, do které jsem nastoupila na juniorskou pozici. Tam mě i mentorovali a bylo to super.

Na čem pracuješ teď?

Momentálně se snažím věnovat pouze vysoké škole (Veronika studuje Fakultu informačních technologií ČVUT v Praze, pozn. redakce) a snažím se dát si pauzu, protože jsem dva roky v kuse pracovala a už jsem z toho byla fakt vyhořelá. Potřebovala jsem klid. Takže se teď snažím naplno věnovat vysoké a od druhého semestru bych se ráda zase do něčeho pustila.

Jak vypadá tvůj normální den teď a jak vypadal, když si chodila do práce?

Nyní to při studiu vypadá tak, že ráno vstanu, jdu do školy, pak se učím a snažím se připravovat. Takže jsem třeba dejme tomu do 11 do večera v knihovně. Pak jdu spát. Možná se to zdá neproduktivní, ale na druhou stranu se tím, že se soustředím jenom na školu, hrozně moc naučím. Řekla jsem si, že budu studovat ne kvůli titulu, ale kvůli znalostem. I kdyby mě vyhodili ze školy, neřeším to. Hlavní je odnést si znalosti.

A když jsem pracovala, tak to vypadalo tak, že jsem ráno vstala a přišla jsem na střední školu. Tam jsem měla individuální učební plán, takže jsem si odseděla čtyři nebo pět hodin, někdy víc, a pak jsem šla do práce, kde jsem seděla do večera, většinou do sedmi, někdy třeba do osmi, někdy i do devíti. Po práci jsem šla na internát, kde jsem bydlela, a tam jsem se snažila učit, dokud to šlo, často do noci, podle toho, jak jsme měli psát písemky. Spala jsem čtyři, pět hodin a celé to začalo zase od začátku.

Proč dívky nechtějí studovat IT? Můžete za to vlastně i vy
Studenta
Proč dívky nechtějí studovat IT? Můžete za to vlastně i vy
14. 7. 2017

Nechápu, jak si to mohla zvládat.

Moc stíhat se to nedalo. Kvůli part time zaměstnání (většinou si nejde vzít méně jak part time) jsem musela dělat několik doplňkových zkoušek a komisionálek. Na konci roku jich bylo něco kolem devíti. Moc jsem to nedávala. A známky byly hodně špatné.

Co úspěch takhle brzo bere a co dává? Neokradla ses třeba o dětství?

Myslím, že jediné, co mi to vzalo, je to, že jsem ze stresu měla často nějaké zdravotní problémy. Jak jsem moc nespala a hrozně se stresovala z toho, že to nezvládnu, tak to pro mě nebylo jednoduché. Nešlo o nic velkého, ale vždycky jsem se z toho nějak sesypala. Takže jsem si řekla, že to musím dělat trošku jinak. Třeba v noci dostatečně spát. Že to třeba nechce úplně pracovat při střední na part time, mít individuální výuku a vůbec. Ještě do toho jsem totiž dělala i sport a další věci. A fakt se to nedalo. Na druhou stranu mě to hrozně posunulo. Takže si člověk asi musí vybrat.

Co tě ze všech těch dosavadních pracovních zkušeností bavilo nejvíc?

Nejvíc mě bavilo programování Androidu. Ale ne pro Alzu. Tam to bylo spíš: přečti si knížku, nauč se více o této technologii, projdi testy apod. Ale nejvíc mě bavilo, když jsem pro startup Spaceflow pomáhala s vývojem aplikace. Celkově to bylo dost fucked up, protože to nestíhali, už když jsem tam nastoupila. Bylo tedy jasné, že se to nestihne dodělat v předem určeném čase. Původně jsem tam vlastně měla jinou práci, ale pak mi řekli, že se nestíhá a nikoho jiného nenašli, takže musím dodělat tu appku. A já jim řekla, že to neumím a v životě jsem to nedělala. Tak mi řekli, že to mám teda smůlu a musím to nějak udělat. Nakonec appka fungovala, ale bylo v ní hrozně moc chyb.

Veronika Zelinková

Veronika Zelinková už od 17 let vystřídala několik pracovních pozic u společností se zvučnými jmény, jako je například Alza nebo Microsoft. Spolupracovala taky na první verzi aplikace Spaceflow, učí děti programovat a studuje v Praze na ČVUT na Fakultě informačních technologií.

A byla to opravdu tvoje chyba?

Když jsem se o tom později bavila se zkušenou vývojářkou, řekla mi, že to není práce na dva týdny, které jsem na to měla, ale na tři měsíce, a ještě mě dokonce pochválila, že jsem to vůbec nějak dokázala. Další část aplikace, na které jsem už nepracovala, fungovala, ale kód byl i tak napsaný strašně špatně. Což jsem říkala od začátku. Ale stejně mě to bavilo nejvíc. Vstávali jsme třeba v 10 ráno, pak jsme celý den programovali až do dvou do noci a zase šli spát. To mě stálo můj minulý vztah. Pak jsem ale přestoupila do Alzy a už jsem tu appku víc neřešila.

Tak teď trochu z genderového soudku. Mělas někdy pocit, že k tobě někdo v pracovním světě přistupoval jinak jenom proto, že si holka?

Nejdřív ne. Říkala jsem si, že to prostě nehraje roli. Ale v poslední době mám pocit, že se to opravdu děje. Celkově spíše holky mají postoj, že ženská v technologiích nemá co dělat a tak. Je to zajímavé. Možná, že to ženy mají tak, že si říkají: "Já jsem lepší, takže ty tu nemůžeš být."

Zuzana Labudová
work
Genderová expertka Zuzana Labudová: Kariéra 21. století? Ženy budou mít brzy navrch
15. 1. 2018
5 minut k zamyšlení

A co se týče chlapů, ti jsou spíš rádi, že mají v týmu holku. Aby to bylo naopak, musí jít fakt o chlapa, který má nějaký komplex a nechce v týmu nikoho opačného pohlaví. A zase naopak, že by mě vzali do firmy jenom proto, že jsem holka? Myslím, že se mi to ještě nestalo. Ale věřím, že se firmy rozhodují následujícím způsobem: Když mají na stejnou pozici dva kandidáty opačného pohlaví a nejsou si jistí, tak vezmou oba. Je dobré mít v IT firmě holky. Na americkém trhu se na to hledí i z hlediska rasové rozmanitosti, takže v týmu musí být například i Číňan, Ind, muži, ženy… To se v Česku zas tak moc neřeší.

Foto: FB ProStredoskolaky.cz

Proč se podle tebe hodí mít v IT ženskou?

Minimálně proto, že holky přemýšlí jinak. Mají v týmu jiný vliv. Jestli je to pro ten tým nutně lepší? To si asi netroufám říct. To záleží asi na každém týmu.

V čem konkrétně podle tebe přemýšlíme jinak než chlapi?

Myslím, že holky jsou větší detailistky. Ale je to samozřejmě kus od kusu. Vidím to ale třeba na mé mámě. Pracovala jako konzultantka a dívala se na problémy jinak než její kolegové. Nacházela chyby jinde, než by je napadlo hledat chlapa.

Mluvila si o americkém a českém trhu. Máš v plánu odjet časem pracovat do Ameriky?

Momentálně určitě ne. V zahraničí jsem tak úplně nikdy nepracovala, takže to nemůžu tak posoudit. Ale všichni si asi říkají, že pracovat v San Francisku je hrozně super. Když se o to ale člověk zajímá víc, zjistí, že tam lidi sedí celý den v obrovských pronájmech a jenom pracují. Pak jdou přespat do nějakého spolubydlení a zase do práce. Takhle to mají třeba deset let. Ale upozorňuju, že jsem tam nikdy nebyla, takže nevím, jestli je to stoprocentně pravda.

Každopádně takový život mě neláká. Jela bych tam maximálně nabrat zkušenosti jako řadový zaměstnanec a pak zpátky. V poslední době jsem zjistila, že mám Evropu mnohem raději než Ameriku. Jako malá jsem ji milovala. Pokoušela jsem se tam dokonce studovat, ale Evropa je podle mě lepší. Celkově se tady v Česku nemáme vůbec špatně. Ale neříkám, že nikdy neskončím někde v Amsterdamu nebo jiné zemi. Každopádně to ale bude evropská země.

Máš nějaký dream job? Nebo by si raději měla vlastní business?

Něco vlastního bych si založila v případě, že by mě nějaký projekt opravdu hodně nadchnul. Jsem zatím taková přelétavá. Ne že bych střídala technologie, ale nebaví mě dlouho pracovat na jednom projektu. Taky jsem přemýšlela, že bych dělala pro nějakou firmu technologického evangelistu. Ale zatím zjišťuji, jestli by mě vůbec bavilo jezdit na konference prezentovat technologie. Napadlo mě taky, že bych se pustila do projektového managementu. Pak jsem si ale říkala, že můžu dělat víc, než jen rozdávat úkoly a starat se o tým. Taky mě ale napadlo zaměřit se víc na research, zkoumat AI, víc se ponořit do technologické tématiky. Ale vlastně nevím, jak to dopadne. To se rozhodne v rámci dalších dvou let na vysoké.

Co do teď považuješ za svůj největší úspěch?

Nejhorší z otázek! Něco teď řeknu a hned mě napadne něco jiného… Je to pro mě například to, že jsem si prošla pohovory, i když jsem se dostala na tu Microsoft IBM stáž jako jeden z nejmladších účastníků. Vlastně když jsem se tam dostala, byla jsem nejmladší holka na této stáži v Praze. Pak jsem samozřejmě pyšná na všechny projekty, které jsem dokázala sama dodělat. Ale že bych si řekla: tohle jsem udělala a to je můj největší úspěch v životě, to asi ne. Takhle nad tím nepřemýšlím.

A největší fail?

Tak těch bylo! Myslím, že člověk, aby rostl, musí nejdřív spadnout úplně na dno. Celkově když jsem si procházela těma dvěma lety v práci nebo jsem byla na střední škole, vždycky jsem na konci něco failnula. Pokaždé to ale bylo hlavně o tom, aby se z toho člověk oklepal a šel dál. Za největší fail ale asi považuji svoje studium na střední škole.

Co bys vzkázala lidem, kteří se v tom, co chtějí dělat, ještě plácají a potřebují nějak popostrčit?

Asi to, ať se nebojí. Někteří mladí lidé si myslí, že je v sedmnácti nikde nezaměstnají. Ale reálně si CV nikdy ani nezkusí napsat a do žádné společnosti ho nepošlou. Tak at si ho prostě napíšou a pošlou ho třeba do deseti firem. A uvidí. Mně přijde, že se mladí hrozně bojí a ani je nenapadne, že mají takové možnosti.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější