reklama
 
Člověk v tísni - Zsofia

Dobrovolnictví vnímám jako součást svého života, říká Zsofia Pitcz z Člověka v tísni

V pětadvaceti se Zsofia rozhodla vyrazit s Člověkem v tísni na roční misi do Myanmaru, který se i přes reformy vedoucí k demokratizaci země nadále potýká s ozbrojenými konflikty. Ze své pozice pomáhala místním s rozvojem organizací zaměřených na sociální soudržnost, kterou je v zemi nutné intenzivně podporovat. Jak sama říká, dobrovolnictví je velkou příležitostí, je ale potřeba si ho dobře rozmyslet.
reklama

Proč se mladá dívka jako ty rozhodla odjet na rok na misi do Myanmaru?

Jednalo se o projekt Evropské unie EU Aid Volunteers, zaměřený na mezinárodní rozvoj a humanitární pomoc, tedy přesně obor, který jsem studovala na vysoké škole. Řekla bych, že to byl vlastně přirozený krok v mé kariéře. Přišlo mi velmi důležité získat nějaké zkušenosti z terénu a vidět na vlastní oči, co studuji. Myanmar jsem si vybrala právě kvůli jeho složité humanitární situaci.

Bylo to tam nebezpečné?

Na to není jednoduché odpovědět, protože ta země je veliká a různorodá. Jsou v ní oblasti, které jsou poměrně bezpečné, a tam jsem se zdržovala i já. Existují však i oblasti, které jsou stále uzavřeny, humanitární organizace tam nemají přístup a v těchto oblastech stále dochází k některým konfliktům. Nebezpečné jsou ale hlavně pro lidi, kteří v nich žijí.

Přece jen jde o velké a ne jednoduché rozhodnutí. Z čeho jsi měla před odletem největší obavy? Připravovala ses nějak - co všechno jsi musela udělat, abys na misi vůbec mohla odletět? Musela jsi třeba absolvovat nějaké školení, kurz nebo zkoušku?

Nejdříve jsem se na to snažila připravit po psychické stránce. Vyjet na rok je velká zodpovědnost. Člověk musí nahlédnout do své mysli a odhadnout, jestli mu nebude vadit být někdy bez elektřiny, bez vody a jiných základních potřeb, na které jsme v Evropě běžně zvyklí. Pak jsem řešila praktické věci jako léky, očkování apod. Zúčastnila jsem se i různých školení zaměřených právě na toto specifické humanitární a rozvojové prostředí. Není to jen skvělá příležitost k tomu vyrůst, ale člověk potřebuje i nějaké znalosti a dovednosti, které na oplátku může nabídnout on.

Bangladéš
Bangladéš Foto: Marek Štys (Člověk v tísni)

Měla jsi nějakou zkušenost s dobrovolnictvím již z minulých let?

Ano, měla. Začala jsem, když mi bylo asi šestnáct let. Přímo ve své rodné zemi, v Maďarsku. Pracovala jsem pro nadaci, která pomáhá dětem s rakovinou. Dobrovolnictví vnímám jako součást svého života.

Zpět k Myanmaru. Mohla bys nám krátce popsat, s čím se tato země potýká?

V Myanmaru žije etnická menšina Rohingů, která je už po desetiletí znevýhodněna. Ještě před vypuknutím ozbrojených střetů v srpnu 2017 žili za opravdu těžkých podmínek. Protože v Myanmaru nemají občanství, jejich základní lidská práva jsou dlouhodobě porušována. Lidé měli problém najít si práci, získat potřebné vzdělání. Tato situace vyústila v ozbrojený konflikt, který donutil více než statisíce z nich uprchnout z Myanmaru do sousedního Bangladéše. V uprchlických táborech nyní žije v Bangladéši zhruba 900 000 Rohingů, ale mnoho z nich stále ještě zůstává v Myanmaru, kde žijí vysídlení v táborech.

Jak těmto lidem pomáhá Člověk v tísni?

Snažíme se pomáhat vysídleným lidem nejen v Myanmaru, ale také v Bangladéši, a to zejména v oblasti živobytí, výživy, vody a hygieny. Poskytujeme jim základní humanitární pomoc, rozdávali jsme jídlo a hygienické potřeby. Pomáhali jsme také s obnovou škol. Zároveň se je snažíme chránit před všemi druhy rizik, která mohou přicházet v tak obtížné životní situaci. Kromě toho Člověk v tísni spolupracuje s místními komunitami, a to nejen s Rohingy, ale i s dalšími etnickými skupinami v zemi. Naše práce se tady zaměřuje především na sociální soudržnost, která je v oblasti extrémně důležitá.

Máte zájem o dobrovolnictví?

Iniciativa EU Aid Volunteers nabízí příležitost zájemcům o dobrovolnictví na zahraničních humanitárních a rozvojových misích nevládních organizací. EU Aid dobrovolníci mají možnost přímo se zapojit do programů v zemích postižených konfliktem nebo přírodní katastrofou a poznat, jak funguje humanitární a rozvojová pomoc ve světě.

Člověk v tísni v prosinci otevírá nové pozice, a dá tak příležitost mladým lidem nad osmnáct let vyrazit například do Angoly, Kambodže, Myanmaru, Gruzie nebo Mongolska. 

Jaká byla tvoje role dobrovolníka? Jak vypadal tvůj běžný den?

Já byla součástí právě toho projektu zaměřeného na sociální soudržnost, kde jsme pomáhali s rozvojem místních občanských sdružení a organizací. Setkávala jsem se s jejich zástupci a pomáhala jim, s čím bylo potřeba, například s přípravou různých školení a workshopů. Bylo to ohromně zajímavé, protože jsem musela hodně cestovat. A když jsem necestovala, tak jsem pracovala klasicky v kanceláři u počítače.

Měla jsi při tom všem taky nějaké volno? Jak jsi trávila svůj volný čas mimo práci?

Musím říct, že toho volného času tolik nebylo, ale byla to moje volba, protože jsem chtěla pracovat. Když vidíš pozitivní dopad toho, co děláš, je velice jednoduché věnovat tomu i svůj volný čas. Ale samozřejmě jsem měla i nějaké volné dny, kdy jsem cestovala a navštívila více turistická místa. Zúčastnila jsem se ale třeba i výšlapu v oblasti Inle Lake, kde jsem byla sedm dní mimo město. Spali jsme na zemi v domech u místních lidí, nebyl tam pořádný záchod ani tekoucí voda, sprchuješ se pouze kbelíkem studené vody. Tohle byla skvělá zkušenost a budu na to vzpomínat celý život.

Co bylo pro tebe úplně nejtěžší? Řešila jsi někdy jazykovou bariéru?

Ano, jazyk byl trochu problém. Představovala jsem si, že budu s lidmi v místních komunitách moci mluvit napřímo. Ale neuvědomila jsem si, že většinou pochopitelně neuměli anglicky. Často jsem u sebe musela mít někoho, kdo nám překládal, což nebylo vždycky úplně příjemné. Speciálně když jsem se chtěla zeptat na nějakou citlivou otázku, a musela jsem to řešit ještě přes třetí osobu. Většina školení a kurzů, které jsem na místě měla, byla v barmštině, ale místní se mi snažili co nejvíce pomoct.

Foto: Petr Štefan

Co bys doporučila lidem, kteří by chtěli vyjet na misi, ať už jako dobrovolníci v rámci iniciativy EU Aid volunteers, nebo zaměstnanci humanitární organizace? Co potřebují?

Naučit se co nejvíce jazyků. Nikdo nepředpokládá, že budeš umět perfektně barmsky, když pojedeš do Myanmaru, ale určitě je fajn umět aspoň základy. Měla bys být hodně flexibilní a otevřená, protože budeš řešit problémy různého charakteru. Taky je důležité znát své limity a hranice. Musíš se připravit na to, že jdeš do úplně nové a odlišné zkušenosti, a pokud to cítíš jako příležitost a šanci, pak je to právě pro tebe. Je to velmi naplňující činnost. I v Evropě můžeš jako dobrovolník hodně pomoct, ale tohle je dobrá kombinace cestování, poznávání nových kultur a pomáhání.

Po návratu do ČR jsi začala pracovat pro Člověka v tísni na plný úvazek a vedeš nyní mise právě v Myanmaru a Bangladéši, což je ohromný úspěch. Přemýšlela jsi, že budeš pracovat pro Člověka v tísni už před cestou, nebo to přišlo až poté?

Už během prvního měsíce na misi jsem měla v hlavě, že by bylo skvělé spolupracovat s touhle organizací i nadále. Takže když přišla nabídka, cítila jsem, že je to ono. Měla jsem štěstí. Byla jsem ve správný čas na správném místě.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější