reklama
 
Workcamp v Barmě: Byla jsem tady a teď

Workcamp v Barmě: Byla jsem tady a teď

Miluji Prahu a její možnosti. Většinou odcházím ráno z prosvětleného bytu a vracím se do tmavých místností. Jsem v tempu, které (zdá se) nejde zastavit. Ale zastavit bylo přesně to, na co jsem měla chuť. A jelikož už nemám prázdniny, ale pouze dovolenou, dovolila jsem se a odjela za tři týdny do Barmy. A přiznám se, očekávala jsem to největší klišé, které na nás řve z každého časopisu – být chvíli, tady a teď. 
reklama

Nebývám téměř nemocná. Při představě nemoci se mi zobrazí množství práce, propásnutých akcí a koncertů, které se nebudou opakovat. Drobné chřipky zaháním vitamínem Cé a vypnutím počítače namísto v půlnoci v jedenáct večer. A když jsem stála nad batohem, do kterého jsem se snažila uskromnit, udělala jsem první chybu. Do kapsy představující přenosnou lékárnu jsem nevložila nic víc, než šumivé vitamínové tablety a pár balíčků smecty.

Chřipka útočí!

Už v Londýně na letišti mě začalo škrábat v krku a polykalo se mi těžce. Klimatizace, říkala jsem si a zabalila se celá do svetru a teplého šátku. Nemohla jsem pořádně spát, těžce se mi dýchalo, a když jsem vystoupila na letišti v Rangúnu, venkovní teplota se rovnala té mojí. Byl večer, obchody měly zavřeno, horečnatě jsem přecházela do koupelny levného hotelového pokoje a sprchovala se vlažnou vodou, abych se trochu schladila. Co bych dala alespoň za polovinu paralenu.

Po další probdělé noci jsem se přemístila do kanceláře COMu, organizace, do které jsme se na dva týdny zapojili. Snažila jsem se usmívat a nedat na sobě znát, jak špatně se cítím. Zvládla jsem odpolední přednášky a večerní přesun autobusem na místo projektu. V autobuse jsem opět nespala. Chřipka trvala klasických sedm dní. A i když se říká „léčená chřipka trvá týden a neléčená sedm dní“, jsem si jistá, že s tou léčenou by mi bylo lépe.

Foto: Studenta

Bylo nás šest

Konečně jsem se cítila skvěle i fyzicky. Dopoledne nás učili sázet rýži a odpoledne jsme my učili děti. Další den jsme jeli na výlet po jezeře Inle a k pagodě PhaungDawooPaya. Užívala jsem si vodní hladiny, teplého slunce, místního jídla, zlacených stúp, pobíhajících mnichů, tržišť, barevných látek, toulajících psů a vůně jasmínu. Na workcampu se nás sešlo malinko. Přijely dvě Japonky, které se předtím neznaly, a jedna z nich žila již druhým rokem v Barmě. Přidal se k nám ještě jeden pracovník COMu – organizace, která workcamp pořádala - který si na nás měl vypilovat své komunikační dovednosti. Skupinu vedly dvě vedoucí, jež byly mladší jak já. Bylo nás dohromady 6, ale připojila se k nám spousta místních z vesnice, ve které jsme bydleli.

Bydleli jsme ve vesnici, ve které se narodila vedoucí Cherry. Název vesnice je tak dlouhý, že jsem si ho nedokázala zapamatovat a tak složitý, že jsem jej nikdy nepřečetla správně. Bylo to ale nejkrásnější místo, které jsem v Barmě viděla. Jeli jsme asi 20 min z Nyaungshwe a vodními kanály se vesnička spojovala s Inlelake. Bydleli jsme ve velkém dvoupatrovém domě na vysokých nohách, ve kterém se narodila Cherry a kde bydleli její rodiče a mladší brácha. Starali se o nás a snažili se nám porozumět. Holky měli jednu místnost a kluk Zin spal v jiné, jelikož správně by muži neměli spát spolu s dívkami ve stejné místnosti, pokud nejsou svoji.

Zuzana Vacková (24)

Trávím spoustu času na počítači, přitom jsem radši offline. Kupuji si rtěnky od Lancome, přitom jsem nejradši nenalíčená. Snažím se nejíst maso, přitom se mu žádné bezmasé jídlo nevyrovná.  A proto cestuji.  A cestuji ráda.

Každý večer jsme si sedli a naplánovali další den. Nebyli jsme příliš závislí na čase. Ráno jsme vstávali většinou, když vycházelo slunce, nebo těsně po jeho východu. Každý den jsme měli jiného „vedoucího“, kterého jsme si večer vybrali a který dával pozor na to, aby se nachystala snídaně, vzali jsme vše potřebné s sebou a při práci si dávali pauzy, jelikož byla právě takzvaná „hot season“ a teploty přes den dosahovaly 42 stupňů.

Byla jsem tady a teď

V pracovní dny jsme tedy vyrazili ráno, pomáhali jsme ve vesnici, s čím bylo třeba – sbírali jsme hrách, okopávali záhonky, pleli, řezali dříví na oheň a hlavně jedli. Ať jsme pracovali u kohokoliv, vždycky nás po práci pozvali k sobě domů (vlastně i lidé u kterých jsme nepracovali) a bohatě nás pohostili. Nikdy bych nevěřila, co všechno jde vyrobit z rýže. Nejvíce jsem si oblíbila sladké rýžové koule, které chutnaly jako by byly slepované karamelem.

Foto: Studenta

Odpoledne jsme učili malé děti angličtinu. Jelikož měly akorát prázdniny, snažili jsme se pojmout učení hrou a vytahovali tak ze svých vzpomínek, co jsme jako malí zpívali na hodinách angličtiny. Už za tři dny začaly chodit o hodinu dřív, než měly a ke konci workcampu byly některé v domě téměř nepřetržitě. Okolo šesté jsme měli hodinu angličtiny se staršími. Ve škole se anglicky všichni učí, ale stejně jako my se stydí mluvit a cizí jazyk používat.

INEX-SDA

Nevládní nezisková organizace INEX-SDA se zabývá mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním od roku 1991. Prostřednictvím dobrovolnických projektů, vzdělávacích programů a kampaní podporuje rozvoj tolerantní otevřené společnosti a aktivního odpovědného přístupu k okolnímu světu nejen v Čechách, ale i na celém světě.

Barma je krásná. Před pár lety se začalo mluvit o tom, že je nejlepší čas na její návštěvu, než se začne měnit. V místech jako je Rangún, Bagan a Inlelake je spousta turistů a za všechno jsou vybírány poplatky. Ale já jsem zde našla přesně to, co jsem potřebovala. Když jsem si v Rangúnu sedla do čajovny a povídala si víc jak hodinu s místními.  Když jsem v Baganu čekala pod stromem, na kolenou mi odpočívalo štěně a poslouchala jsem zvonkohru z nedalekého chrámu. Anebo když jsem nořila ruce do vody za jízdy po jezeře Inle. Byla jsem tady a teď.

Text a foto: Zuzana Vacková - ve spolupráci s INEX - Sdružení dobrovolných aktivit, z.s.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější