reklama
 
Bez domova

Filip Štoček a dokument Bez domova: Lidi tam venku rozhodně nejsou dobrovolně

Dokumentarista Filip Štoček si nevybírá jednoduchá témata, ale o to spíše je potřeba na ně upozornit. Z perspektivy zvídavého sluníčkáře zpovídá lidi na okraji společnosti, kteří mají k tématu hodně co říct. Naposledy jste mohli narazit na seriál Bez domova, který bez příkras ukazuje úděl života na ulici. Proč si mladý filmař vybírá zrovna tahle témata?
reklama

Proč zrovna téma lidí na okraji společnosti? Co to pro tebe znamená?

Ještě před pár lety mě lidé bez domova hrozně štvali. Bydlím na Smíchově, a ten je vyhlášený několika místy, kde se shromažďují bezdomovci. Kdykoli jsem jel z práce, potkával jsem je a vadilo mi, že tam dělají ostudu. Jenže moje přítelkyně je psycholožka a je přesvědčená, že svět není úplně černobílý. I proto jsem si říkal, že na tohle téma mám nejspíš příliš zjednodušený pohled, tak se o to radši budu víc zajímat a poptám se. Před seriálem Bez domova jsem už ale dělal dokument o prostituci Jiné tváře lásky, takže to téma vyděděnců je mi tak nějak blízké. Zároveň pocházím z konformistické maloměšťácké rodiny a od dětství jsem poslouchal, s kým se mám bavit a s kým ne. Vždycky jsem šel proti tomu, ale pak jsem se přistihl, že to dělám úplně stejně, aniž bych se do těch lidí snažil nějak vcítit.

Chtěl by ses v sociálních tématech pohybovat i do budoucna?

Hodně mě baví témata, která hýbou společností. Dřív jsem s Gabrielou Zvonkovou pracoval na dokumentu o pornografii Porno je můj život a zjistil jsem, že mě hrozně baví tahleta šedá zóna, nad kterou lidé zavírají oči. Ve slušné společnosti se prý o některých věcech nemluví, ale já o nich mluvit chci. Lidé dělají rychlé soudy, aniž by se zamysleli nad souvislostmi. Takže teď se vyskytlo několik projektů sociálního ražení a uvidíme, co bude dál.

Filip Štoček

Nezávislý filmař natočil několik dokumentů pro Televizi Seznam (dříve Stream) či iDnes Kino. Vedle dvou sérií o životě na ulici s názvem Bez domova se jedná třeba o témata prostituce (Jiné tváře lásky), pornografie (Porno je můj život) či historie (Krvavá léta). V roce 2016 také spoluzakládal originální Pidikino v pražských Holešovicích.

Slyšel jsem, že plánuješ dokument o transgenderu.

Jsem předběžně domluvený s lidmi z Trans*parentu, ale je to ve stádiu plánování. Zatím si sám potřebuji říct, jakým směrem půjdu. Nechci řešit, co mají lidé v kalhotách - nezajímá mě, jak probíhá samotná tranzice, tedy jak to probíhá, když člověk podstupuje operace. Pro mě jakožto cis muže je spíš zajímavé, že se někdo může ocitnout v genderovém nesouladu, a tomu bych se právě chtěl věnovat.

Zatím tvoříš z docela sympatické pozice nezávislého filmaře. Myslíš, že je dlouhodobě udržitelná?

Zatím je to nutnost. Ne všem se vždycky líbí, co jim nabízím, navíc je moje kariéra přece jen krátká - doufám, že nejsem prskavka, která za chvíli dohoří. Kdyby se našel někdo, kdo mi dá peníze za naplňování mojí vize, tak bych do toho hned šel - vždyť to je splněný sen každého autora, ne?

Zase by ti mohl začít diktovat, co máš nebo nemáš točit. Nebál by ses pak ztráty nezávislosti nebo nutnosti "zaprodat se"?

To se podle mě může stát v komerční sféře, hlavně v reklamách a videoklipech. V oblasti dokumentů je vždycky možné se s tím zadavatelem nějak domluvit. Před dobrým dramaturgem ale ohnu hřbet, protože si té profese vážím, a podvolím se. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi do toho někdo snažil moc kecat.

Foto: Dokument Bez domova

Je tohle situace podobná pro většinu mladých filmařů?

Řekl bych, že ze základního lidského hlediska by chtěl mít stálý příjem a jistoty každý. Freelancing je v tomhle nebezpečný a otravný, člověk nikdy není úplně svobodný. Vždycky se musí něčemu podvolit - látce, divákům nebo třeba producentovi. Z rozhovorů s kolegy vím, že spousta z nich přemýšlela o práci na plný úvazek v reklamní agentuře. Lovit zakázky je přece jen vyčerpávající, jenže leckdo má profesní hrdost a neřekne to nahlas. Těžko říct, jak to vlastně je. Pokud by ale opravdu někdo přišel, dal mi peníze a řekl: "Teď pro nás budeš dělat deset let svoje dobroserský dokumenty", tak to podepíšu.

Zpátky k dokumentu Bez domova. Zaujalo mě, že druhá řada má mnohem větší tematické rozkročení než ta první.

Během natáčení dokumentu jsem se sám učil, co je bezdomovecký život. Na první dobrou se člověku vybaví špinavý muž v kabátě, který se prohrabává popelnicí. Postupně jsem zjišťoval, že se to téma rozevírá a realita je mnohem bohatší. Přišlo mi hrozně důležité říct, že se to netýká jen mužů, ale i žen. Pod tím brutálním a ošklivým světem lidí bez domova je ještě jedna hlubší rovina, která se týká žen, a ty se mají ještě o něco hůř než muži. Už z principu jsou o něco křehčí a mnohem závislejší na hygieně, což se na ulici řeší velmi těžko. O tom by ale měly mluvit především holky z organizace Jako doma, které se o ženy na ulici úžasně starají.

Zůstal jsi s protagonisty seriálu v kontaktu i po natáčení? Dalo by se mluvit o přátelství?

Občas se na různých místech v Praze promítá speciálně sestříhaná verze první série, která má ucelený, asi padesátiminutový tvar. Na těch promítáních se s protagonisty občas potkávám, jinak mám toho času poslední dobou fakt málo. Vašek Bural, se kterým jsem točil první sérii a bez něhož by to vůbec nevzniklo, bydlí půl hodiny za Prahou, do města skoro nejezdí, tak je těžké se potkat. Ale řekl bych, že v mnoha případech k navázání přátelství došlo.

“Bezdomovectví určitě není volba. To si říká společnost, aby se nemusela cítit zodpovědná za lidi, kteří venku mrznou.”

Lidé bez domova totiž často potřebují hlavně pomoc psychického rázu. Není nutné jim nosit jídlo nebo oblečení, ale bavit se s nimi jako s obyčejným člověkem. To jim leckdy chybí nejvíc. Nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je zeptat se, jak se mají. Možná si budou při odpovědi vymýšlet, ale určitě jim to psychicky pomůže. Proto se za nimi snažím chodit. Třeba pan Andrej, který v dokumentu vystupuje, má rád kafe a svého psíka - tak mu tak vždycky něco dobrého vezmeme a popovídáme si s ním. Zrovna u něj jsem si poprvé uvědomil, že i když je bezdomovec, je to vlastně normální člověk. Na mnoha lidech se ta ulice podepíše, stanou se z nich divočáci, hodně pijí. Zrovna pan Andrej si ale pod mostem vytvořil domácnost, snaží se mít uklizeno a žít co nejnormálnější život. Ten člověk patří do vyhřátého obýváku, a ne pod most. Je to smutné. Ale to platí skoro pro všechny - Česko není zrovna chudý stát, tak jaktože je vůbec někdo na ulici?

Jaký je podle tebe největší předsudek, který o bezdomovectví vážně neplatí?

Bezdomovectví určitě není volba. To si říká společnost, aby se nemusela cítit zodpovědná za lidi, kteří venku mrznou. Jsou to berličky, kterými sami sebe uklidňujeme. Peer pracovnice Zuzka z Jako doma hezky řekla, že bezdomovectví je soubor problémů, které člověk neustojí. A s tím naprosto souhlasím. Byli taky lidi, kteří mi tvrdili, že prý je bezdomovcům na ulici dobře. To je úplná blbost. Za dobu natáčení jsem poznal jen pár lidí, kteří si to na ulici dokázali docela dobře zařídit. Stačí jim málo a vyhovuje jim nebýt v područí systému. Obvykle starší lidé, kteří rezignovali.

Foto: Studenta

V naprosté většině se ale jedná o lidi, co nevědí, jestli se ráno probudí s botama na noze. Nevědí, jestli je někdo každou chvíli nevykopne z lavičky - ve tři ráno policajti, v pět opilý kamarád, v sedm zase policie. Lidi na ulici spí maximálně pár hodin denně a pořád musí něco řešit. Je jim zima, ostatní se na ně dívají přezíravě, shání jídlo, … V takovém světě nemůže být dobře snad nikomu. Pár dní se to asi dá vydržet, ale po týdnu přijde zhroucení, když si člověk uvědomí, že ho společnost nechce.

Taky existuje docela rozšířený předsudek, že se jedná o alkoholiky, kteří se propili až na ulici. Jenže pro leckoho z nich je to jediný způsob, jak usnout. Nemůžou spát v klidu a nejjednodušší zahnat myšlenky i únavu alkoholem. Sami si uvědomují, že neuspěli, což k tomu jejich propadu ještě přispívá. Uvědomil jsem si, že ode mně jako někoho, kdo jde každý večer spát do vyhřáté peřiny, by bylo opravdu nechutný tyhle lidi soudit. Takhle to ale bohužel dělá většina společnosti. Je to nepatřičné, jako soudit vozíčkáře, že neuběhl maraton.

“Nechci z toho dělat safari a přehlídku divnolidí, kteří jsou na ulici. Doufám, že jsem je dokázal představit jako lidské bytosti, a že se divák může sám zamyslet, jestli by něco takového dokázal.”

Jaká pomoc dává největší smysl? Třeba projekty jako Nocleženka?

Nocleženka je sice důležitá, ale neřeší problém. Zařídí, že v jeden konkrétní den ten člověk neumrzne, pak to ale musí řešit znovu. Já sice nejsem odborník na bezdomovectví, to by bylo lepší se ptát Pavla Pěnkavy, Jakuba Marka a podobných expertů, ale můj názor sluníčkářského hipstera ze Smíchova je, že Housing First je dobrá cesta. V Brně se o to pokoušeli, tamější ODS to teď chce zrušit, ale jiná města se snaží projekt zavést. Uvidíme, jak to v Brně dál bude - politici se jasnému zrušení dost vyhýbají, protože by to bylo velmi nepopulární. Chtějí to zrušit a zavést spíše zásluhový systém; v rámci Housing First nemusí člověk udělat nic. Nemusí splnit žádné podmínky jako třeba přestat pít, brát drogy atd.

Co brání zavedení Housing First v Praze?

Problém je prý v jinak nastavených dotačních programech. Prostě jiná byrokracie. Praha má nějaké sociální byty, ale dost se to tu prolíná s krizí bydlení - a na to rozhodně nejsem odborník. Chtěl jsem se zaměřit jen na Housing First, protože jsem zjistil, že ve Finsku je to celonárodní strategie. Povídal jsem si s místostarostkou Helsinek, a ta to vychválila. Tak uvidíme časem.

Foto: Dokument Bez domova

Vyzkoušel sis bezdomovectví i na vlastní kůži?

Od začátku jsem zhruba věděl, co to obnáší, ale neměl jsem ambice to zkoušet. Třeba výtvarník Epos 257, který pro Muzeum hl. m. Prahy pracuje na projektu Dýmová hora, kde mapuje bezdomovectví napříč republikou, to právě na měsíc vyzkoušel - v létě si dal takovou neobvyklou dovču. Já bych to nezvládl. Proto taky obdivuju lidi, kteří to zvládají. Nakonec ani morálně mi nepřijde správné, že bych si na něco takového hrál. Epos 257 k tomu měl jiné motivace, ale pro mě by to nebylo. Už při natáčení jsem se bál, jestli nedělám moc velké sociální porno, a musel jsem si připomínat, že chci prostě ukázat lidi, jako jsme my. Nechtěl jsem tím dokumentem šokovat.

Jak těžké je pohybovat se na hranici mezi tím, co je dostatečně divácky výrazné, ale zároveň příliš nezjednodušuje komplexní problémy?

Neustále přemýšlím nad tou hranou - abych nesklouzl k bulváru, ale zároveň to nebyla nuda. Nechci z toho dělat safari a přehlídku divnolidí, kteří jsou na ulici. Doufám, že jsem je dokázal představit jako lidské bytosti, a že se divák může sám zamyslet, jestli by něco takového dokázal. Kdyby výsledkem téhle mé asi rok a půl dlouhé práce bylo, že si pár lidí uvědomí, o čem svět bez domova je, budu spokojený. Tady nejde o moje kecy, ale o to, co říkají, kteří tak musí žít. Celý dokument je postavený na rozhovorech, ale je to důležité, protože oni mají co říct a zaslouží si prostor.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější