reklama
 
Jan Halada

Režim v podstatě dojížděl, říká historik Jan Halada, který "předal klíče revoluci"

Historie je plná náhod. Své o tom ví i historik, spisovatel a pedagog katedry marketingové komunikace a PR na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Halada. Během sametové revoluce zajistil balkon v budově Melantrichu pro tehdejší řečníky (včetně Václava Havla), se kterými pak strávil několik dní Sametové revoluce. Dostal se tak v podstatě náhodou přímo do centra dění. Jaké jsou jeho vzpomínky na listopad 1989? Jak ovlivnila studenty svoboda?
reklama

Co Jan Halada dělal 17. listopadu 1989, si pamatuje velmi dobře. Vzpomíná, jak byl s průvodem vytlačován z Národní třídy do postranních ulic. "Bydlel jsem v Ostrovní ulici, pak jsem se dostal z Národní třídy před Ostrovní ulici. Tam jsem zjistil, že vytlačují dav zároveň ze Spálené ulice, a najednou jsem dostal obuškem. Před domem. Ale měl jsem silnou bundu, takže žádná ujma nebyla (smích). Potom jsem v sobotu potkal svoje studenty - přednášel jsem tehdy na Vysoké škole ekonomické. Ptali se mě, jestli půjdu s nimi, tak jsem se k nim pochopitelně v té euforii přidal."

Foto: YouTube.com (Karlova Univerzita)

Jak předal klíče revoluci

Jan Halada zajistil pro hlavní představitele revoluce přístup na balkon budovy Melantrichu, který sloužil řečníkům (včetně třeba Václava Havla) k oslovování davu na Václavském náměstí.

17. listopad 1989 - tenkrát jsme byli studenti
life
17. listopad 1989. Tenkrát jsme byli studenti
13. 11. 2018
3 minuty z historie

Ze začátku se řečníci na demonstranty obraceli ze spodního balkonu - jenže ten byl menší, a když se na něj nahrnul větší počet lidí i s technikou, tak hrozilo, že by se zřítil. "Hořejší balkon byl větší a silnější, ale ta část budovy patřila Lidovému nakladatelství, kde jsem dělal šéfredaktora. Dušan Provazník, který tehdy pracoval o pár pater výš v archivu a byl spojen s hlavními aktéry revoluce, mě poprosil, jestli by nemohli přejít ze spodního balkonu nahoru. Ředitel tam tenkrát nebyl, ale já jsem souhlasil a dal jsem mu klíč. Přišli tam všichni. Havel, Dubček a další byli de facto ubytovaní v mé kanceláři." Český historik a novinář Petr Kučera pak v souvislosti s touto událostí napsal, že Jan Halada předal klíče revoluci.

"Pak přišel ředitel, chytil se za hlavu a říkal, že všichni půjdeme na Sibiř," říká Halada o reakci jeho nadřízeného a dodává: "Člověk se musí v určitých okamžicích rozhodnout. Krize mě popadla, když jsme jeli ve středu na shromáždění nakladatelů a viděl jsem, jak se vztahují lidové milice. To mi nebylo úplně nejlíp." Když jej však o klíče jeho kamarád poprosil, tak neváhal, bylo to podle něj spontánní. "Pokud za vámi přijde kamarád a poprosí vás o něco, tak o tom nepřemýšlíte. Do čeho by mohl člověk šlápnout, si každý uvědomí až ex post," dodává.

Revoluce, co nebyla tak úplně revoluce

Podle Jana Halady byla atmosféra v budově Melantrichu hektická: "Motalo se kolem spoustu lidí, někteří tam patřili, jiní ne. Ale nedá se říct, že by se lidé báli. Už tam přišli i někteří, kteří byli ochotni ostatní chránit. Nikdo si žádné nebezpečí neuvědomoval. Stranický aparát byl ochromen, armáda by v podstatě nezasáhla. Byla optimistická atmosféra, panovala vlna nadšení."

17. listopadu
life
Roky 1939 a 1989. Jak vznikl nejdůležitější den studentů
12. 11. 2018
3 minuty z historie

Revoluce v roce 1989 proběhla v poklidu, proto se nazývá Sametová. Jan Halada přidává historku se svojí studentkou, která nazvala rok 1989 revolučním rokem: "Musel jsem jí říct - to víte, ale revoluční rok to nebyl. Bylo to spontánní, ten režim v podstatě dojížděl, neměl sílu ani chuť něco změnit. Revoluce je přece jen něco jiného."

Studenti jsou pořád stejní

Na otázku, jestli se liší tehdejší studenti od dnešní mladé generace, Jan Halada odpovídá: "Každá generace se dívá jinýma očima. Až ex post se někdy dostanou k zážitkům - uvědomíte si, že to nebylo tak jednoduché, ale každá generace žije svými problémy. Rok 89 je vzdálený, byl to sice zlom, ale nebyl to tragický zlom. Jsem proti tomu říkat, že tahle generace je horší nebo lepší, ti studenti jsou v podstatě pořád stejní, zrovna tak jako jsme byli my."

Foto: YouTube.com (Karlova Univerzita)

Tehdejší mladá generace podle Halady do nového světa po 17. listopadu 1989 vplula automaticky. Jako příklad uvádí svého syna nebo Roberta Zárubu. Normalizace posledních pět let režimu už ztratila sílu, po nástupu Gorbačova se věci začaly uvolňovat.

"Mladá generace na přechod, který tu nastal byla do jisté míry připravena. Vplula do toho zcela přirozeně. Někteří se chytli příležitosti, začali podnikat, začali vyjíždět ven, ale brali to už jako samozřejmost," dodává historik.

Albertov 17. listopadu 1989
life
#komentář: Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?
16. 11. 2018
2 minuty názoru k aktualitám

Naplnily se ideály revoluce?

Po devětadvaceti letech od revoluce se toho leccos v naší zemi změnilo. Část společnosti se nevyhnula zklamání z porevolučních událostí a i dnes bychom ještě našli jedince, kteří by nejraději vrátili zpátky totalitní režim, který tu čtyřicet let vládl. Pedagog Halada má na tyto ideály reálnější pohled než spoustu jiných lidí: "Jestli jsme si na začátku devadesátých let mysleli, že dohoníme Německo tak teď vidíme, jak to je. Já jako historik chápu, že vývoj není tak překotný a musíme projít určitými etapami, takže pochopitelně to hodnotím pozitivně a nechápu ty, kteří vývoj hodnotí negativně. Buď je v tom nějaké subjektivní zklamání nebo lidé mají nereálné iluze."

Závěrem ještě dodává zajímavý fakt, že o roku 1989 neexistují historické studie. Přestože uplynulo tolik let, je na reflektování tohoto období asi ještě brzy.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější