reklama
 
Jana Lorenzová - rozhovor

Škola a dítě? Člověk musí mít obrovskou vůli a cíl, vypráví mladá maminka

Jana nedávno úspěšně dokončila prezenční magisterské studium architektury na ČVUT a nyní pomalu začíná pracovat na své kariéře. Mohlo se na první pohled zdát, že jde o průměrnou studentku se stejnými povinnostmi, které máme my všichni. Na rozdíl od většiny z nás ale Jana po škole nechodila sportovat nebo na kávu. Spěchala totiž kojit a přebalovat. Když státnicovala, držela jí palce její tehdy již roční dcera Mia.
reklama

Jano, mohla bys představit, jaký je obor tvého studia, kolik ti je let a kdy se ti dcera narodila?

Na ČVUT v Praze jsem vystudovala obor Architektura a stavitelství. Nyní mi je 27 let a dcera se narodila, když mi bylo 25.

Mia se ti tedy narodila v 1. ročníku magisterského studia. Co tomu ale předcházelo? Kdy ses rozhodla, že chceš při studiu mít dítě, a proč?

Určitě tomu předcházelo docela těžké životní období. Přechod ze střední školy na vysokou a zrovna na tento obor nebyl nic lehkého. Na střední škole jsem nebyla zvyklá se studiu tolik věnovat a průměrné známky jsem měla i bez učení. Nebyla to jen matematika, která mi pak na ČVUT dělala velké problémy. Člověk si myslí, že třeba testy jen tak napíše, úkoly jen tak odevzdá, ale bez sezení u skript, probdělých nocí a odříkání si času s kamarády člověk tu školu prostě nezvládne. Dále to byly problémy v soukromém životě, kdy jsem lásku našla a také ztratila. Psychicky jsem to moc dobře nenesla a bakalářské studium jsem si tak o rok prodloužila. Z tohoto období mi kromě mých rodičů, pomohl především můj snoubenec. Známe se přes deset let a možná právě to, že jsme tak dlouho přáteli, nám mnoho věcí v životě usnadnilo.

Foto: archiv Jany Lorencové

Bylo tvé rozhodování těžké? Zvažovala jsi všechny klady a zápory nebo jsi do toho šla po hlavě?

Měla jsem určité zdravotní problémy a říkala si, že radši dítě teď než třeba nikdy. S přítelem jsme měli jasno a šlo jen o to, jak to vezmou moji nejbližší. Stres ze školy jsem neprožívala totiž jen já, ale samozřejmě se to přenášelo i na mé rodiče a prarodiče. Otěhotněla jsem v době, kdy jsem měla před promocemi a titul Bc. v kapse. Já ale měla cíl. Získat titul Ing. arch. a udělat pro to úplně vše.

Jak se k tvému rozhodnutí stavěla rodina?

Nebudu vůbec lhát, když řeknu, že byli velmi skeptičtí. Viděli, jak jsem se trápila ty čtyři roky bakalářského studia, ještě prodlouženého o rok. Můj tatínek, který má na ČVUT vystudovanou Strojní fakultu, se mnou i po nocích počítal matematiku, mechaniku a pružnost. Právě kvůli němu jsem se rozhodla pro tuto školu. Věděla jsem ale, že jakým vzorem je on pro mě, takovým vzorem chci být i já pro své dítě.

Studující rodič: Je to problém?
Studenta
Studující rodič: Je to problém?
9. 10. 2017

Jaké studijní výsledky jsi měla před otěhotněním a po něm? Projevilo se mateřství na tvém prospěchu?

Je pravdou, že u nás na fakultě se moc známky neřešily. Bylo tam mnoho nadaných a chytrých lidí, kteří ani bakalářské studium nezvládli. Individualismus lidí byl někdy překvapující, ale naprosto pochopitelný. Je jasné, že každý chtěl dobrou známku, ale pak někdy odešel stejně s tím, že je důležitější, že zkoušku má. Já byla průměrný student s průměrnými známkami, který nijak nevynikal, ale školu zvládal. Jak se na ČVUT říká, známka C je známkou toho, že je všechno jak má, ale není tam nic navíc, co by oslnilo. Magisterské studium už bylo o něco lepší. Měli jsme méně předmětů, méně hodin výuky. Nevím, jestli je to tedy dáno těhotenstvím či mateřstvím. Je ale pravdou, že když jsem malou brala ve dvou týdnech na svou první zkoušku do školy, nikdy jsem si nepomyslela, že tohle bude první zkouškové období zvládnuté nejrychleji za dobu mého studia, se všemi zkouškami napoprvé.

Jak dlouho ti celkem studium trvalo? Vyšla ti škola nějakým způsobem vstříc?

Čtyřleté bakalářské studium jsem si prodloužila o rok. Magisterské studium jsem zvládla v řádném období, v denním studiu za dva roky, i s malou. ČVUT není škola, která by v tomto ohledu vyšla vstříc. Dálkové studium zde není možné a všechny zápočty a zkoušky prostě zvládnout musíte. V lednu, v šestém měsíci jsem na zkoušky chodila sice už s bříškem, ale s tak malým, že to ani nikdo nevnímal. V letním semestru před porodem, byla nejdůležitější Ateliérová tvorba. Je pravdou, že zde mi vyučující vyšli velmi vstříc, kdy jsem mohla práci dodělat doma bez posledních konzultací a s o něco větším počtem zameškaných hodin. Průběh těhotenství jsem ale měla naštěstí bez problémů a ještě 14 dní před porodem jsem chodila jak do školy, tak do práce.

Foto: archiv Jany Lorencové

Jak jsi po narození dcery zvládala školu, kolik času jsi jí byla schopná a ochotná věnovat? Pomáhala ti nějak rodina?

Dcera se narodila 5.5., před začátkem zkouškového období. Začala jsem se učit už před porodem, kdy jsem si vše vypisovala. V porodnici po narození a poté i doma jsem jí četla skripta a snažila se učit. V jejích dvou týdnech jsem poprvé jela na zkoušku a tatínek jí hlídal za dveřmi přednáškové místnosti. V tomhle mi přítel pomáhal neskutečně. Pamatuji si na jeho probdělé noci, kdy utěšoval malou a chodil s ní po bytě, abych se alespoň já mohla na chvíli před zkouškou prospat. Bylo to trochu šílené období. Ráno probudit malou, obléknout a obstarat sebe i dítě, jet autem hodinu z Loun do Prahy, řešit, abych před zkouškou nakojila a doufat, že zkouška nebude trvat déle, jak dvě a půl hodiny, abych malou zase nakrmila. Po létě v druhém ročníku už to bylo lepší. Do dvou dnů jsem si poskládala všechna cvičení a poprvé za dobu studia jsem kvůli malé nechodila na přednášky. V období, kdy jsem dělala diplomovou práci, mi zase pomáhala babička, Miina prababička. Byla u nás den co den, hlídala malou a pomáhala mi i s domácností. Za to jí patří neskutečný dík a vlastně i klobouk dolů, že to s námi všechno zvládla.

Nyní už jsi studium dokončila. Vyplňuješ teď čas dříve věnovaný škole nějakou prací, nebo se naopak plně věnuješ dceři?

Popravdě jsem nevystudovala tuto školu, abych se věnovala mateřství. Ne, že bych se nechtěla věnovat malé, ale vystudovaný obor se stal zároveň mým koníčkem. Vždy, když malá usne, beru do ruky buď papír a tužku nebo počítač a dělám to, co mám ráda. Nejsou to jen stavební věci, dala jsem se především do navrhování interiérů a před časem s kamarádem spustila naši internetovou stránku.

Jana Lorencová

Jana Lorencová je sedmadvacetiletá čerstvá absolventka oboru Architektura a stavitelství na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického. Kromě toho je také začínající interiérovou designerkou, nadšenou florbalistkou a matkou rok a půl staré Mii.

Co plánuješ dál, až ti bude končit rodičovská dovolená? Chceš zůstat u svého oboru?

Za rok v květnu půjde malá do školky a já přemýšlím už teď, kam se bude má kariéra dále ubírat. Stoprocentně vím, že u vystudovaného oboru zůstanu. Návrhu interiérů se chci věnovat při jiné práci, ve volném čase.

Máš ve svém okolí ještě někoho, kdo také vychovával při studiu dítě? Byl někdo třeba tvým vzorem, jak na to?

Nevím vůbec o nikom. Na škole byli kluci, tátové, ale to je asi vážně něco jiného. Nicméně si myslím, že mi hrozně pomohl můj přístup. Měla jsem cíl, svůj velký sen. Chtěla jsem všem a hlavně sobě dokázat, že na tu školu mám. A s dítětem? To byla asi jedna obrovská třešnička.

Kdybys mohla a měla své dnešní zkušenosti, rozhodla by ses tenkrát jinak a mateřství či školu odložila, nebo bys na svém rozhodnutí nic neměnila?

Hodně lidí mi radilo, ať si studium přeruším. Jenže já jsem věděla, že těžší by bylo znovu nastoupit do rozjetého vlaku. Měla jsem už zavedený režim, kdy pro mě nebyl problém spát čtyři hodiny každý den a normálně fungovat. Po skončení ČVUT jsem byla na rodičovské a nic jiného nedělala tři měsíce. Víc jsem nevydržela a pustila se zpátky do pracovních povinností. Rozhodně bych na svém rozhodnutí nic neměnila. Kdo ví, jak dlouho mi ta energie vydrží, takže jsem ráda, že jsem to vše zvládla najednou. Po rodičovské se mohu věnovat naplno i své kariéře a oboru, který jsem si zamilovala.

Takže druhé dítě neplánuješ?

Už na první kontrole nám paní doktorka řekla, že vidí dva váčky a budou to asi dvojčata. Moje maminka je z dvojčat a moje babička z druhé strany byla také. To mi bylo jasné, že s dvojčaty bych tu školu nezvládla. Nakonec se druhému nechtělo a já si oddychla. Nyní řešíme výstavbu rodinného domu, kariéru, a tak není na pořadu dne další dítě. Když vystudujete tento obor a tak nějak překonáte samu sebe, nechcete být na mateřské šest let, nevěnovat se práci a vlastně úplně vypadnout z oboru.

Foto: archiv Jany Lorencové

Co ti mateřství při studiu dalo a co naopak vzalo?

Se školou šel soukromý život stranou. Hlavu jsem si chodila větrat jen sportem a neměla čas skoro na nic a nikoho jiného. Nabídky na rande odmítáte větami, že není čas, v pátek večer prostě musíte dělat práci do školy a ne si jít posedět do baru. Většina mi ani nevěřila a brala to za výmluvu. Rodičům pak vysvětlujete, že probdělá noc je úplně normální. Je pravda, že můj přítel byl velmi trpělivý. S dítětem si ten čas pak už udělat prostě musíte a říct "teď ne" nemůžete. Naučila jsem se veškerý čas využívat efektivněji. Nebyla to jen škola a malá, ale byla to "domácnost, škola a malá". Po skončení školy mi pak připadal život "domácnost a malá" jako brnkačka.

Co bys doporučila dalším holkám, které podobná situace čeká nebo nad otěhotněním zatím přemýšlí?

Člověk musí mít obrovskou vůli a cíl. Věřím v sílu myšlení. Pokud si je člověk stoprocentně jistý, že školu dodělá, pak to tak s největší pravděpodobností bude. Já jsem člověk, který rád překonává sám sebe, a je pravdou, že mi nevěřili ani rodiče a ani spolužáci, že ČVUT s malou dokončím. Nicméně záleží na škole i na tom, ve kterém jste ročníku. Na magisterském studiu už jsem si byla o něco jistější, že školu dodělám, na bakalářském studiu u nás bych si na studium s dítětem třeba vůbec netroufla.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější