reklama
 
Špicberky

Špicberky: Království ledních medvědů a polárníků

Polární ekologie. Kdekdo by si řekl, že se něco takového u nás přece nemůže studovat. Na Jihočeské univerzitě tomu tak ale není. Centrum polární ekologie (CPE) vysílá každoročně vědce i studenty za polární kruh. Letos jsem byla jedním z vybraných studentů i já, a tak jsem se v srpnu vydala na Špicberky, ostrovy v Severním ledovém oceánu, kde slunce nezapadá a vládnou tam lední medvědi.
reklama

Možná si, stejně jako já, představujete, že se do této vzdálené lokality dá dostat letadlem tak jednou týdně. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že sem přistává jedno letadlo za druhým. I přesto ale nemějte dojem, že se jedná o destinaci vhodnou pro lowcost cestovatele. To vůbec. Na výlet na Svalbard (Špicberky) si do prasátka budete pravděpodobně šetřit hodně dlouho.

78° 13'

Město Longyearbyen, kam jsme přiletěli, je největším městem na Špicberkách. Trvale tu žije přes dva tisíce obyvatel. Najdete tu nejsevernější banku, nemocnici, mateřskou školu, kostel, knihovnu nebo třeba bar s trefným názvem Svalbar.

Foto: archiv Stáni Wolfové

My jsme se ale vydali na základnu (vědecká stanice Julius Payer), která je součástí české arktické vědecké infrastruktury Stanice Josefa Svobody. Tam jsme se moc neohřáli a vyrazili jsme ještě dál, a to lodí na terénní stanici Nostoc v zátoce Petunia. Ta se skládá ze čtyř dřevěných domků - dva slouží k ubytování, jeden jako laboratoř a jeden jako kuchyň. Mezi nimi je umístěn stan, kde jsme se všichni setkávali.

Ani se narodit, ani zemřít

Zajímavostí je, že na Svalbardu se nesmí nikdo narodit ani zemřít (což ale dá docela práci). Nesmí se tady totiž pohřbívat. To proto, aby se zabránilo šíření nemocí, a taky kvůli procesům, které probíhají v půdě - neustálému zamrzání a rozmrzání. Dochází tady totiž k přesouvání materiálu na povrch, a díky zmrzlé půdě nedojde ani k rozkladu. Tudíž ve chvíli, kdy by tady byl někdo pohřben, by v zemi moc dlouho nezůstal, a na Svalbardu by tak vznikaly hřbitovy jako z hororu.

Foto: archiv Stáni Wolfové

U rodiček je zase přesun nutný z toho důvodu, že by novorozenci zůstali bez státního příslušenství. Špicberky jsou sice pod správou Norska, ale nejde o území žádného státu. Místní ženy se tak musejí před porodem dopravit na pevninu.

Beze zbraně ani na záchod

Největším nebezpečím, kromě vlastní blbosti a neopatrnosti, jsou tady lední medvědi. Těch tu totiž není pomálu. V rámci vlastní bezpečnosti je tak potřeba s sebou vždy nosit zbraň. Nikdy totiž nevíte, kde na medvěda narazíte. Já jich potkala jen během týdne pět.

Na zádech tak máte kromě vybavení do terénu taky half-loaded zbraň a signálku, kterou se v případě nebezpečí pokusíte medvěda nejprve zastrašit.

Foto: Shutterstock.com

Za loveckou trofej do vězení

Střílet ale můžete jen opravdu v případě ohrožení života. Jak už jsem říkala, nejprve musíte na medvěda vystřelit signální zbraní. Pokud ale tohle nezabere a medvěd je od vás na cca třicet metrů, pak už je potřeba střílet pro záchranu života. Pokud byste tohle nedodrželi a střelili ho neoprávněně, také byste si mohli posedět pěkných pár let v norském vězení.

Foto: Shutterstock.com

Polární noc, má zvláštní moc

Pokud jako každý správný Čech znáte Cimrmany a jejich Dobytí severního pólu, tak si určitě vybavíte známou Píseň proti trudomyslnosti. My jsme se ale polární noci nedočkali, zrovna byl totiž polární den, který trvá na Špicberkách 128 dní. Bylo tedy pořád světlo. Sice jsme zažili první den v roce, kdy slunce opravdu na dvacet minut zašlo, ale vlastně to ani nebylo pořádně poznat. Spát se tak dá jen s maskou na očích a i tak toho člověk moc nenaspí. Kupodivu se na mně každodenní tříhodinový spánek nijak nepodepsal. Návrat pak byl ale horší.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější