Studovala jsi módní design, pracovala v módním průmyslu. Kdy sis uvědomila, že je něco špatně, a rozhodla se to změnit?
Bylo to v době, kdy jsem se připravovala na magisterské studium v Paříži a četla jsem odborný tisk s informacemi o požárech a dětské práci v Bangladéši a v Indii - v zemích, kde sídlili naši dodavatelé a kam jsem denně posílala e-maily s naléháním na včasné dodání. Úplně mě to praštilo. Začala jsem se víc zajímat o garance férových podmínek pro lidi, kteří pro nás pracují, ale nic takového neexistovalo. Nikdo nevěděl, kde přesně a za jakých okolností se oblečení vyrábí. Najednou jsem si uvědomila, že ani při nakupování nemohu zaručit, že nepřispívám ke světu, který bych tu pro svou dceru nerada zanechala. To byl konec.
V čem vidíš největší kámen úrazu současného módního průmyslu?
V nastavení našich hodnot. Ať už profesionál, nebo spotřebitel, všichni chceme co nejvíc vydělat a co nejvíc ušetřit. Ale nešetříme ani sebe, ani naši planetu, jsme schopni se upracovat k smrti nebo zamořit vodu a půdu tak, že otráví celé komunity pro peníze. Ty nás přitom nenasytí ani nás láskyplně nepohladí. Nepostarají se o nás. To opravdu umí jen příroda a lidé.
Kamila Boudová
Kamila je velkou propagátorkou udržitelné módy. Má za sebou studium v Paříži a v Šanghaji a práci v módním průmyslu, od které se odvrátila, aby propagovala zásady tzv. slow fashion. V Česku založila Fashion Revolution, pořádá SLOU Days, přednáší na vysokých školách a na různých workshopech a loni vydala knihu Falešná Pařížanka.
Spousta velkých módních řetězců pořádá v poslední době kampaně na podporu slow fashion. Vnímáš to spíš jako marketingový tah?
Ano, u velkých společností to vnímám především jako marketing, což neznamená, že je jejich iniciativa špatná. Jen stojí pořád na té samé hodnotě. Co nejvíc vydělat a co nejvíc ušetřit. Podporovat lidi v tom, aby hodně nakupovali levné hadříky, které nikdo neumí zrecyklovat a které za pár týdnů skončí jako toxický odpad. Hadříky, které mají ohromnou uhlíkovou stopu, kterou přispívají ke klimatické změně, kyselosti oceánů a udržují miliony lidí, většinou žen, v chudobě a závislosti.
Žiješ v Paříži, ale hodně času trávíš i v Česku. Jak se tady a tam liší přístup k udržitelné módě?
U nás jsou tomu lidé více otevření. Je to tu spíš něco nového a tak tu tomu snáz dokážeme vytvořit image aspirace, lákavého životního stylu. Ve Francii se pojem "la mode equitable" považuje za nadávku. První udržitelné kolekce a eventy se tam objevily už v devadesátých letech, kdy se u nás řešila úplně jiná témata, ale bohužel se nejednalo o nijak vizuálně lákavou nabídku, a tak tu udržitelná móda dostala nálepku "hadrů pro hippíky" a je těžké s tímto stigmatem pracovat.
Přednášíš i na vysokých školách, jak vnímáš přístup mladé generace k udržitelné módě a k ochraně životního prostředí obecně?
Velmi pozitivně. Je určitě potřeba v nich zažehnout jiskru, nadšení. Ukázat jim, jaké má jejich jednání dopad a jak hluboký smysl může mít jejich život, pokud se rozhodnou vystoupit z rozjetého vlaku a začít dělat věci jinak. Zrovna minulý týden jsem se dozvěděla, že jedna má studentka po návratu na domácí univerzitu v USA založila asociaci udržitelné módy a vzdělává své spolužáky v tomto tématu. Dokonce mluví o tom, že to byly právě moje hodiny, které ji tolik inspirovaly.
V každé třídě se vždy najdou jeden nebo dva studenti, kteří se tématu chtějí věnovat, zajímá je to, ale neorientují se v problematice a ten základ, který jim dokážu poskytnout, je pro ně odrazovým můstkem k opravdové akci.
Ty sama se držíš zásady nekupovat oblečení, pokud ho vyloženě nepotřebuješ. Máš nějaký systém, jak to dodržovat?
Pro mě je to hra o to, kdo bude nejlíp oblečený s nejlepším dopadem na společnost a životní prostředí. Hledám způsoby, jak může můj život být opravdu dobrý spíš než jen míň špatný. Na denní nošení doma vždycky něco najdu. Pokud se věci rozpadají, zašívám. Když už to dál nejde, vždy se najde nějaká kamarádka, která se třeba stěhuje nebo zhubla nebo ztloustla a potřebuje se nějakých svršků zbavit.
Když jsem třeba pozvaná na svatbu a nemám co na sebe, tak přichází na řadu hra: kdo mi co půjčí, případně co najdu v sekáči nebo v půjčovně. Většinou vyrážím v šatech půjčených od kamarádek a já jim za to peču štrůdl, takže společnost na tom určitě vydělává. Lidské vztahy se prohlubují a srdce se otevírají.
Je možné nosit pouze udržitelnou módu, aniž by nás to stálo majlant?
No jasně! Pokud je udržitelnost v první fázi o jakési zdrženlivosti, co se nákupů týče, tak jak by to mohlo stát majlant? Podrazit boty není určitě dražší než pár nových, a přitom je to udržitelná móda. Nit a jehlu doma většinou také najdeme. Takže udržitelná móda je určitě ten správný směr pro studenty, kteří raději investují třeba do cestování, vzdělání a knížek než do nového kousku oblečení každý měsíc. Ten trik je cítit se skvěle v oblečení, které už něco zažilo. Reklamy nás totiž pořád přesvědčují o tom, že pokud to není nové, svěží a trendy, tak jsme out. Vyvolávají v nás negativní pocity vyřazenosti a nepřijetí. Ale je to jen hra s naší myslí.
Ty sama máš v šatníku jen kolem 35 kusů oblečení. Jak to děláš se specifickými kousky, jako je například sportovní nebo společenský oděv?
Dělám to tak, že vyprané sportovní prádlo - od podprsenky po legíny a botasky - nosím klidně na procházku po parku s dcerou a naopak jsem schopná do lesa vyrazit v mentolovém kompletu a ve zlatých sandálech. Prostě tu účelnost neřeším a upravuji si ji podle svých pravidel. Šaty, které s jedním páskem nosím do práce, klidně s jinými botami a páskem vytáhnu na svatbu.
Falešná Pařížanka
"Snila jsem o tom, že jsem publikovaná autorka asi dva roky a loni se sen stal skutečností. Díky úžasné spolupráci s nakladatelem vznikla publikace mnohem vtipnější a čtivější, než jsem plánovala původně. Šla jsem s kůží na trh a popsala příběh svého života jak na světě, tak v hlubinách mé duše. Potom svůj šatník od dětství přes pubertální hippie období a materiální mánii v Londýně až po aktuální minimalistický stav. S čtenáři se dělím o své zkušenosti ze zákulisí módního průmyslu i z pomalého životního stylu, a jak ovlivňuje mou kariéru a každodenní rytmus."
Trička, svetry nebo kalhoty můžeme snadno koupit v sekáčích. Jak ale třeba udržitelně nakupovat spodní prádlo nebo boty? Není to v Česku příliš složitá a drahá záležitost?
Složité to určitě není. Existuje několik on-line shopů, které mají v nabídce udržitelnější nebo veganské varianty. Cenově to samozřejmě je trochu jinde, ale o to tu přece jde. Zaplatit lidem férově za jejich práci. Vyrábět věci lokálně, vytvářet pracovní místa pro naše spoluobčany, anebo klidně vozit oblečení z Asie a dát práci lidem tam, ale za férových a bezpečných podmínek.
Loni vznikla např. na Slovensku značka Créeme, která lokálně plete materiál a šije spodní prádlo ze 100% chemicky čistých materiálů. Ano, v řetězci si za cenu jedněch kalhotek od Créeme koupíte troje, ale o to tu prostě teď nejde. Teď máme před sebou jako lidstvo úplně jiné výzvy než ušetřit peníze.
Nakolik se tvůj ekologický přístup promítá i do dalších aspektů tvého života?
Je to kompletní záchvat. Všechno se u mě zpomalilo, a přitom můj život nabral neuvěřitelné obrátky. Shodou okolností jsem prošla jakousi krizí středního věku už v pětadvaceti letech. V Americe už to má i svůj název - quarter life crisis - a přichází v momentě, kdy doděláte školu a najednou nemáte důvod vstát z postele. Měla jsem za sebou tři roky pracovně v třech různých zemích, studia v Paříži a v Šanghaji a objevila jsem se se svými hodnotami uprostřed naprostého vakua, krize. Trvalo mi rok nějak se ukotvit, přijít na to, co si v životě opravdu přeju, a vyrazit za tím, i když má startovní čára byla pod pětimetrovou vrstvou bahna na dně rokliny. Díky tomuto odstupu jsem si ale dokázala vytvořit úžasný život téměř ve všech oblastech. Dál to piluji, to je jasné. Je to práce na celý život, ale mohu říct, že dnes jsem svobodný člověk. Věřím v sebe, ve svou misi. Mám čas věnovat se věcem, na kterých mi záleží, třeba i proto, že pro mě neexistuje rozdíl mezi osobním a profesním životem. Mám prostě jednu životní misi a její součástí je jak má dcera a rodina, tak učení nebo hodiny strávené strategickým plánováním. Je to downhill sjezd a je to super.
V Česku jsi založila Fashion Revolution, pravidelně pořádáš SLOU Days, přednášíš, pořádáš workshopy a vydala jsi knížku. Co chystáš dál?
Zrovna včera jsem oslavila třicetiny a věřím, že život začíná po třicítce. Když se podívám na uplynulé čtyři roky možná pět let od okamžiku, kdy jsem upadla do té krize, tak musím říct, že si nedokážu ani představit, co se na mě chystá dál. Na čem teď pracujeme s týmem, je on-line platforma a další vzdělávání a šíření revoluce hodnot. O ní jsem mluvila i v mém TEDx talku. Píšu druhou knížku, tentokrát o svobodě v mateřství. Pracuji dál na otevření svých vnitřních možností, na svobodě mé mysli a v rámci překonávání svých limitů možná začnu znovu chodit na box.
Rozhovor byl zveřejněn v březnovém magazínu Studenta s tématem ECOlife. Přečti si víc!
