reklama
 
Magdalena Souček: Češi už pro Ameriku nejsou divoký východ

Magdalena Souček: Češi už pro Ameriku nejsou divoký východ

Jako malá chtěla být sestřičkou, srovnávat si kartotéky a užívat si své nadměrné pečlivosti. O sen přišla při studiu medicíny, emigrovala přes oceán a v nové profesi šla ve stopách svého dědečka. Dnes je díky tomu Magdalena Souček nejúspěšnější ženou českého byznysu. „Asi jsem to měla v genech,“ přiznává Souček v rozhovoru pro časopis Studentu.
reklama

Vzpomenete si na vaše první vydělané peníze?

V Motole na oddělení nedonošených dětí. To bylo šílené. Chodili jsme tam na šestou ráno a odcházeli ve dvě. Pak jsem byla vždy úplně mrtvá a chodila domů spát. (chvílí přemýšlí) Jenže ono to nejspíše bylo zadarmo (opět chvíli přemýšlí). No, já to asi fakt dělala zadarmo, šlo nejspíše o praxi ve škole…

Jaká vůbec byla Magdalena Souček coby dospívající studentka?

Byla hodná (smích). Ne, vážně jsem byla vzorná. Kamarádky o mně zpětně říkají, že jsem byla šprtka. S tím se mi ale moc souhlasit nechce.

To poznáme jednoduše, jaké jste měla známky?

Měla jsem snad jedničky. Na gymnáziu pak možná dvojku z matematiky a fyziky.

A z chování nehrozilo něco horšího?

Je pravda, že během bramborové brigády jsme s holkami utíkaly oknem a scházely se potají s klukama, ale to bylo věkem. Jinak jsem byla skutečně trošku pečlivka a nosila copy. Rozhodně jsem však neseděla vzorně v první lavici. Možná ke mně sedí přísloví: tichá voda břehy mele.

A co srovnání s filmem: Lucie postrach ulice, je na místě?

V tomhle ohledu jsem měla typické dětství, ne asi až takhle adrenalinové. Měla jednu výbornou kamarádku a s ní jsme dělaly všechno.

A o čem jste v té době snívala?

Chtěla jsem být zdravotní sestra, protože se mi líbily kartotéky. To, jak sestřičky vždy kartu vyndaly, daly do ní razítko a zase srovnaly. Preciznost, která se mi na tom líbila, mi asi zůstala dodnes.

Tenhle sen se musel líbit i rodičům. Šla byste totiž v jejich stopách.

Zřejmě jsem to měla svým způsobem předurčené. Už jen proto, že máma, táta i babička byli lékaři. Jen dědeček se věnoval komerčnímu inženýrství.

Foto: Studenta

Takže byl něco jako daňový poradce? Ovlivnila vás jeho životní profese?

Určitě. Asi to mám v genech po dědečkovi a dnes se pohybuji v podobném prostředí, i když o desítky let později.

S medicínou jste definitivně skončila po emigraci z Československa. Proč vlastně?

Představovala jsem si, že budu pediatr jako babička. Koukat se dětem do krku, dávat jim prášek na průjem, případně je někam poslat ke specialistovi. Jenže pak jsem musela pročítat všechny ty bichle, zabývat se dopodrobna histologií, anatomií, studovat Purkyňovy buňky. Bylo to strašně vzdálené tomu, co jsem chtěla dělat, a tak jsem toho raději nechala.

Jak reagovali rodiče?

Příliš jim to nevadilo. Myslím, že ani nikdy netoužili, abych dělala medicínu.

Málokdo ví, že jste se cestou do USA zdržela ještě v Holandsku. Tam jste odjela s přítelem a rodiče zamířili jinam?

Rodiče byli v Anglii a já s přítelem skutečně v Holandsku. On se pak rozhodl vrátit do Čech, aby dokončil školu. Já jsem pokračovala za rodinou do Británie.

A pak pokračovala do Spojených států.

Přesně tak. Po roce se táta vrátil do Čech a já se vydala přes oceán.

Jaké byly začátky ve zcela neznámém prostředí?

Nejhorší byl pocit, že se nemůžete vrátit zpátky. To pro mě bylo strašné. Roky jsem měla noční můry, že jsem se vrátila, a už jsem nemohla znovu ven. To byl skutečně hodně nepříjemný pocit, se kterým jsem se dlouho vyrovnávala.

Magdalena Souček

Magdalena Souček je vedoucí partnerkou Ernst & Young v České republice. Dva a půl roku byla prezidentkou Americké obchodní komory v České republice. V roce 2007 získala titul Nejvlivnější žena českého byznysu, který udělují Hospodářské noviny; v žebříčku nejvýznamnějších žen figuruje po celých pět let existence této ankety. V roce 1980 emigrovala do USA, kde vystudovala University of Massachusetts. Svou kariéru začala jako asistent v pobočce firmy Arthur Andersen v Bostonu. Po revoluci se vrátila do Československa, kde založila pobočku této firmy

Žila jste v Bostonu a začala studovat jiný obor. Pokračovala tam zdárně kariéra pečlivé studentky?

Tam to bylo jiné a pro mě celkem lehké. Studium totiž bylo velmi praktické, učili jsme se to, o čem psali denně v novinách. Hodně mě to naučilo a i díky tomu bylo lehké najít si zaměstnání v mém oboru.

Dá se to nějak srovnat s českou výukou?

Mohu srovnávat jen s tehdejší dobou. Hlavní rozdíl byl především v přístupu. V Česku jste museli biflovat souvztažnosti a teorii. V Americe nás učili všechno si odvozovat, přemýšlet logicky a věcně.

Studentkou je nyní vaše dcera. Je vám hodně podobná, nebo je znát, že dospívá ve zcela jiné době a prostředí?

Je v něčem odlišná, ale jestli je to dobou, prostředím nebo výchovou, to říct neumím.

A co je na jejím životě tak jiného?

Asi náplň volného času. To jsou samé počítače, internet. Místo, aby si s kamarády zavolala nebo s nimi někam zašla, tak si neustále píší. To je pro mne nepochopitelné.

Foto: Studenta

Teď už žijete dlouhé roky zpátky v České republice. S jakými pocity jste se vracela?

Vracela jsem se domů ráda a navíc jsem se těšila na babičku, která mě vychovávala.

Apelovala jste ve firmě hodně, aby už otevřeli kanceláře v Praze, abyste domů mohla?

Po tom, co otevřeli kanceláře v Moskvě, Varšavě a Budapešti, jsem se nedočkavě ptala, kdy už otevřou i Prahu. Neuměla jsem si představit, že bych u toho nebyla.

Toho jste se nakonec dočkala. Vydrželo vám nadšení?

Určitě. Tehdy to byl tady pro Američany divoký východ, stejně jako pro Evropany Amerika divoký západ.

Jaké byly vaše profesní začátky v Česku?

Zažívala jsem situace, které jsem si v Americe neuměla ani představit. Například za mnou přišla sekretářka, že došel toaletní papír. Byla jsem zvyklá na nastavenou funkční infrastrukturu. Zde jsme museli řešit věci, které tam fungovaly automaticky.

Dokonce jste byla u tvorby několika českých zákonů.

To bylo zajímavé. V USA už byly všechny zákony dané, všichni věděli, jaké jsou, a řídili se jimi. Tady teprve vznikaly. Pořád se někdo ptal, proč je to tak a ne jinak, a v podstatě nikdo neznal odpověď.

Vrátila jste se v roce 1990, vaše dcera se narodila o pět let později. Jak jste stíhala spojit svůj profesní a rodinný život?

Nejdříve byly mými dětmi nové kanceláře a hromada práce, která na mě v Praze čekala. Po pěti letech už byla situace trošku klidnější, tak asi proto, abych se nenudila (smích), přišla na svět má dcera.

V Česku jste tedy již přes 20 let. Jak byste zhodnotila vývoj české společnosti za tu dobu?

Politická situace je naprosto šílená. Politici neuvažují nad tím, co je dobré pro tuto zemi, ale spíše nad tím, co je dobré pro ně. Lidé chtěli ve volbách změnu, která ale zatím nepřišla. A to nemluvím o evropském předsednictví, při kterém jsme si svrhli vládu a utržili tak mezinárodní ostudu.

A když do hodnocení nebudeme zahrnovat politiku?

To bohužel nejde, protože politika má vliv na všechno v naší společnosti.

Foto: Studenta

Jak nás vnímá okolní svět, ve kterém se často pohybujete?

Pro něj jsme stále velmi zajímaví, díky naší geografické poloze a také kvalifikované pracovní síle.

Každý občas slýchá od svého známého z ciziny příběhy, jak ho při cestě do Prahy někdo okradl nebo dokonce přepadl. Setkáváte se s tím stále?

Dříve to bylo celkem běžné, ale již dlouho jsem nic podobného od mých zahraničních kolegů neslyšela.

Zaujímáte významný post, stalo se vám někdy, že nějaký muž nedokázal přijmout, že ho vede žena?

(dlouho přemýšlí) Byli samozřejmě kluci, kteří s tím měli problém. Po letech, když už se mnou nepracují, sami přiznali, že jsem byla nejlepší šéfová, jakou kdy měli (smích).

Jste zastáncem rovnoprávnosti při zaměstnávání. Jste pro ten správný mix mužského a ženského týmu, kde každý naplno uplatní své největší kvality?

Správný mix je základ úspěchu. Při tvorbě týmu je nejdůležitější poznat, k čemu se ten daný člověk hodí, a je jedno, zda jde o ženu či muže. Například nemá význam nutit někoho prodávat, když nemá prodejní schopnosti.

Buďme teď trošku stereotypní a hoďme všechny ženy do jednoho pytle a muže do druhého. Dá se říct nějaká jejich typická vlastnost?

Muži řeší věci s větším nadhledem, proto bych jim svěřila klienta, kde bude ten nadhled potřeba. Jsou klidní a neutopí se v detailech.

A ženy jsou jaké?

Ženy jsou zodpovědné, pečlivé a hodně detailní – a to je taky potřeba.

Hodně přijímáte absolventy vysokých škol. Co je pro vás při jejich výběru nejpodstatnější?

Zájem o věc, nadšení. Chci, aby mi demonstrovali to, že u nás chtějí skutečně pracovat.

Takže když k vám do výtahu přiskočí neznámý člověk, že chce u vás za každou cenu pracovat, vezmete ho?

Musí vědět, o čem mluví.

A co legenda muže s dlouhými vlasy a oranžovým svetrem. Jak bylo s ní?

(smích) Jednou sem na pohovor přišel mladík, měl dlouhé vlasy a oranžový svetr. Uvědomte si, že my si na dress code dáváme skutečně záležet, takže to byl v první chvíli šok. Jenže on tak dobře zapůsobil, že jsme ho nakonec vzali.

Richard Valoušek

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější