Jak jsi dospěl k pseudonymu Nèro Scartch? Jak dlouho jej používáš?
Scartch asi pět let a Nèro snad už deset let. Nèro vymyslel brácha. Měli jsme spolu kapelu Hromy Blesky, kterou jsme založili, když jsem začal chodit do první třídy. Fungovala asi šest let. Brácha tehdy navrhl, že bych mohl místo křestního jména používat pseudonym. Zeptal jsem se ho, co má na mysli, a on odpověděl, že třeba Nèro. Navrhnul i tu zpětnou čárku nad e. Ani nevím, jak na to přišel.
Akorát to lidi neumějí napsat.
Přesně. Je to stejné jako záměna scratch – scartch. Paradoxně jsem si naběhl sám, nedošlo mi, že tato dvě slova budou lidi zaměňovat. Chtěl jsem, aby bylo od S (jako rodné příjmení, pozn. aut.) a mělo význam. Listoval jsem anglickým slovníkem a tam scourge (pečlivě vysloví). Což je pohroma. Napsal jsem slovo do podoby scartch (hláskuje). Líbilo se mi, jak to zní. Žádnou hloubku bych v tom nehledal, vymýšlení názvů asi není moje silná stránka, stejně tak lidí, s nimiž spolupracuju. Viz Mydy Rabycad.
Ten vznikl jak? Skládáním náhodných dvojhlásek za sebe?
Ne ne. Při našem prvním sezení ohledně založení elektroswingové kapely přinesl saxofonista Mikuláš ústřižek papíru a na něm stálo Mydy Rabycad. Navrhnul, že bychom se tak mohli jmenovat.
O Nèro Scartch
Hudbě se věnuje už od útlého věku. Jeho tvorba nemá žánrové hranice, což svým způsobem dokazují i jeho hudební kroky. Působil například v metalcoreových kapelách Forget Your Enemies či Break The Rules, nyní září v úspěšné elektroswingové formaci Mydy Rabycad. Momentálně intenzivně pracuje na autorské desce Piece Of My Life.
Facebook: https://www.facebook.com/scartch
Bandzone: http://bandzone.cz/neroscartch
Twitter: https://twitter.com/neroscartch
Souhlasili s ním všichni?
Samozřejmě byly názory, že si název nikdo nebude pamatovat, mně osobně se líbil. Evokovalo mi to nějaké organicko-mechanické monstrum ze třicátých let. Trvalo poměrně dlouhou dobu, než jsme si jej sami zapamatovali, ale lepší jsme stejně nevymysleli.
S Mydy Rabycad koncertujete po Evropě. Napadlo tě, že byste mohli mít takový úspěch?
Když jdu do nějakého projektu, snažím se dělat všechno pro to, aby byl úspěšný, protože věřím v kvalitu té muziky. Mydy Rabycad jsou naplněný sen. Náš první song Belleville (remix Django Reinhardta, pozn. aut.) vzbudil nečekaný zájem. Přitom jsme jej tvořili víceméně jenom ze srandy. Na druhou stranu jsem od začátku věděl, že kapela má velký potenciál, protože jsou v ní šikovní muzikanti, schopní lidi a zároveň dobří kamarádi. Kapela může být úspěšná, pokud drží při sobě a jde si za svým cílem.
A v rámci křestu druhé desky Glamtronic jste vyprodali Lucerna Music Bar. Je to další úroveň naplněného snu?
Nevím, jestli bylo úplně vyprodáno, měli jsme něco kolem 700 lidí. Byl to dokonalý zážitek, další velmi významný milník a splněný sen. Do té doby jsme hráli i pro víc lidí na různých tančírnách, nebo festivalech. Ale tady bylo nejúžasnější, že lidi přišli na nás, ne na celý program. Nehledě na to, že stejně vždycky záleží spíš na nadšení obecenstva, než na jeho počtu. Teď přes léto budeme pilně koncertovat, tak snad budou úrovně jenom přibývat, nehodláme stát na místě.
Před Vánoci jsi jako Nèro Scartch vydal singl Ghost, který ti produkovali Tomáš Konůpka (Android Asteroid, ex-Navigators) a Risto Sokolovski (spolupracoval například se Supercrooo), byla tam i zmínka o Yardovi Helešicovi (ex-Support Lesbiens). Jak se dvacetiletý muzikant dostane k takovým jménům?
S Tomášem Konůpkou se znám už přes deset let, začal mě učit na bicí, když mi bylo devět. Ten moji hudební cestu sledoval po celou tu dobu a když jsem se rozhodl začít pracovat na své sólo desce, vzhledem k jeho bohatým zkušenostem jsem oslovil právě jeho. Řekl „Tak jo.“ Moc si toho vážím. A právě přes Tomáše znám Rista. Oni se jednou potkali na svatbě jejich společného kamaráda a prokecali celou noc o analogovém gearu (staré syntetizéry, studiová technika atp. - pozn. aut.). Pak se dohodli, že spolu někdy něco hudebního podniknou. Tomáše pak napadlo právě moje album Piece Of My Life a Risto souhlasil. Sešli jsme se v barrandovském studiu, kde má zázemí i Yarda Helešic, který nás viděl něco dělat a zaujalo ho to. Dokonce mi nahrál basu na můj druhý singl Time. Zajímavé je, jak jsou tihle lidé, kteří opravdu něco umí, skromní a pokorní.
Pochytil jsi od nich nějaké rady, třeba ohledně mixu?
Celý to míchá Risto a od něj furt přichází nové rady a věci, které nevím. Já jsem všechno vždycky dělal tak nějak podle citu, nemám skoro žádné technické znalosti. Zásadní bylo třeba naše první sezení, dá se říci, že jsme od základu překopali beat, který je v první půlce songu Ghost. Kdybys porovnal demo s výsledkem, tak je to ohromný rozdíl. A jsem s tím naprosto spokojený.
Jsou spokojení i tví fanoušci? Jaké máš reakce na Ghost?
Většina lidí stejně moji tvorbu třeba slyší poprvé, nedá se říct, že bych měl přímo nějakou fanouškovskou základnu, všechno je teprve na začátku. Reakce mám, myslím, vesměs dobré. Lidi, co mě nějakou dobu sledují, ode mě možná čekali něco tvrdšího, vychvalují třeba až druhou, kytarovou část, to ale ještě přijde se zbytkem alba. Některý věci jsou fakt nářez.
Tvrdšího? Myslíš víc ve stylu prvního singlu I Feel So Lonely? Tipuju, že přesně něco takového jsi čekal…
Asi ano. Ale už od začátku nemá tvorba projektu Nèro Scartch žádné žánrové hranice. Jde jenom o vývoj a ztvárnění jiné emoce, než tomu bylo u předchozích věcí. Když mi bude někdy připadat vuvuzela jako vhodný nástroj k vyjádření daného pocitu, prostě ji tam dám.
Myslíš, že máš šanci se se svým projektem výrazněji prosadit?
Doufám. Mainstreamová rádia mě hrát na 99 % nebudou. Musel bych hrát něco přijatelnějšího, stát se šamponkem a být milovaný šestnáctiletými holkami. A to je to poslední, po čem toužím. Ale mně šlo stejně vždycky spíš o uznání ze strany lidí, kterých si vážím, a to se mi zatím celkem plní.
Jaké ambice tedy máš? Vzhledem k tomu, že zpíváš anglicky, bys mohl prorazit za hranice, ne?
Pár lidí mi říkalo, že bych měl zkusit zahrát v Německu, kde jsou muzice mého typu naklonění. Uvidíme po vydání desky. I kdyby neměla úspěch, budu v tvorbě pokračovat. Projekt Nèro Scartch mě především hudebně baví, má pro mě velký smysl. Je to jako psát si deník, můžu se na tom kreativně vybít. Doufám, že vyjdou nějaké koncerty a festivaly, ale jejich počet, vzhledem k faktu, že začínám od nuly, nedokážu odhadnout.
V jaké fázi se nachází práce na nové desce?
Ještě přes prázdniny nás čekají menší úpravy, ale chýlíme se ke konci. Původně jsem ji chtěl vydat do konce června, ale především z marketingových důvodů to bude až v září.
Jak dlouho se věnuješ hudbě? Kdy jsi začal na něco hrát?
Skládám už dlouho. Ale první bod, kdy jsem si řekl „za tohle se nemusíš stydět“, byl můj první song I Feel So Lonely. Později se k němu natočil i klip a měl jsem na to skvělé ohlasy, což byla dobrá motivace. A hrát jsem začal ve třech letech na bicí, které dostal brácha k narozeninám. Na hodiny klavíru jsem začal chodit později, na kytaru jsem měl malou ruku. Kolem 16 let jsem se našel v elektronické hudbě. Našel jsem z ničeho nic svůj svět, jemuž jsem ze záhadného důvodu rozuměl. Věděl jsem, že je to můj styl, ačkoli třeba v rodině jsme nic takového neposlouchali.
Poslechneš si někdy vlastní tvorbu?
Proč ne. Rád si ji poslechnu třeba po vydání, baví mě. U Mydy Rabycad je to těžší, koncertujeme opravdu často a naší hudbu si musíme pořád naplno užívat. První desku jsem už dlouho neposlouchal. Ale obecně zastávám názor, že je přece normální, když člověk má rád svou hudbu a nestydí se o ní říct, že je dobrá.
Co máš rád kromě tvé hudby?
Hodně mám rád Nine Inch Nails. Album Downward Spiral z roku 94 pro mě byla ohromná škola, stejně jako Mansonovo Antichrist Superstar. Filozofii těch alb a jednotlivých písní odpovídá i zvukové zpracování a to mě na tom baví. Do té doby jsem neměl o takové muzice ani ponětí. Velká škola syrovosti a ztvárnění nálady. Pak třeba In Silico od Pendulum nebo Invaders Must Die od Prodigy. To jsou zas základy té elektroniky, toxických melodií a tvrdých beatů. Mám spoustu pro mě zásadních alb, ale tahle budou asi klíčová pro moji tvorbu. Nějak jsem se v tom našel. Elektronická muzika se mi prostě jeví jako nejvíc obrazotvorná. Obrovská škála zvuků a možností.
Jaká je podle tebe cesta pro nové muzikanty?
Ne, že bych zrovna já měl za sebou nějakou dlouhou kariéru, ale podle mě je základ mít nadšení pro danou věc, pak dělat všechno pořádně, precizně a na sto procent. Nebo aspoň mít tu vizi a udělat vše pro to, aby to tak mohlo být. Ne vždycky se všechno povede přesně podle očekávání, ale člověk nabyde zkušeností a příště už to třeba vyjde. Nedělat věci jenom proto, aby byly, radši si počkat na správnou chvíli a hlavně do toho vložit kus sebe bez ohledu na to, jestli se to bude líbit kamarádům, rodině nebo komukoliv jinýmu. Neříkám, že s tímhle někdy taky nebojuju, pak si ale člověk musí říct „Sakra, tak dělám to pro svoji spokojenost, nebo pro jejich?“, „Změní jim to na mě pohled? Já ale takovej jsem, tak ať si zvyknou.“ Nestydět se za to, jací jsme, co cítíme a co chceme vyjádřit.
Text: Vojtěch Povejšil
Foto: Jana Habalová
