reklama
 
Od malička jsem cítil, že normálně pracovat mě nebude bavit, říká b-boy Honza Pentifull

Od malička jsem cítil, že normálně pracovat mě nebude bavit, říká b-boy Honza Pentifull

Než se začtete do rozhovoru s Honzou Pentifullem, měli byste porozumět dvěma základním pojmům. Tím prvním je b-boying, což pod vlivem mediální masírky známe hlavně jako break dance. Tím druhým pojmem je plácání, čímž Honza označuje své taneční začátky. Těmi si prošel už ve 12 letech, teď po zcela stejné době patří k české špičce b-boyingu, tedy streetového tance. Máte strach přeskočit vysokou a živit se tím, co vás baví úplně nejvíc? Možná vás Honza inspiruje něco na vašem životě změnit.
reklama

Tancuješ b-boying ve Státní opeře. Jak je něco takového možné?

Je to zajímavé propojení b-boyingu s vážnou hudbou. Většinou, když se někde použijí moderní nebo akrobatické prvky, tak je to v muzikálu. V Macbethovi jsme tři kluci z  Pentifull crew a trochu hrajeme, trochu tancujeme a trochu děláme křoví. Chtěl jsem si něco podobného zkusit, ale nenapadlo mě, že to půjde tak rychle a navíc v opeře. To je opravdu výzva, navíc ve spojení zrovna s Verdiho kvalitní hudbou. Celá opera má zajímavého činoherního režiséra (Martin Čičvák – pozn.red.), který k té opeře přistoupil jinak a dal nám úplnou svobodu. Díky tomu je každé představení trochu jiné. My se samozřejmě držíme konceptu, ale jinak si vymýšlíme vždy něco nového, což mě na tancování baví úplně nejvíc.

Jak ses k tomu dostal?

Kamarád v Brně točil promo video pro Národní divadlo, a protože taky tancuje, někdo ho poprosil o doporučení na dobré b-boys. Hned nám volal a už za tři dny jsme byli na první zkoušce. Okolo b-boyingu nikdo nemá moc rád plánování, takže nám vyhovovalo, jaká to byla rychlovka. Trénovali jsme to asi měsíc, měsíc jsme to hráli a zase v září po divadelních prázdninách se na to vrhneme.

Honza Pentifull, 24 let

B-boyingu se věnuje od 12 let, posledních 6 let se jím i živí. Působí jako lektor pod vlastní značkou Prague Breakin School a pro dětské tanečníky pořádá i battly. Sám se účastní prestižních battlů mezi českou a slovenskou špičkou. Jeho největším úspěchem bylo umístění v top 8 tanečnících na prestižní soutěži UK B-Boy Championships, kam se dostal jako jediný Čech v historii. Po divadelních prázdninách se na jeho breakové kousky můžete zajít podívat do Státní opery na operu Macbeth, kde tancuje ještě se dvěma členy své Pentifull Crew.

Má pro tebe nějaký význam, že vystupuješ v Národním divadle?

Hrozně si toho vážím. Kdybych se někdy chtěl dostat do podobného projektu, tak určitě právě sem. Má to pro mě největší váhu, i když to není úplně můj svět. Jsem z toho absolutně nadšený a bude se mi to hodit i jako profesní zkušenost. Ale tohle jsem nějak neřešil. Spíš jsem šel za novou zkušeností. Do představení je zapojených spousta lidí, spoustu z nich je i starších, ale chovají se, jako by jim bylo 16. Tím, jak žijí pořád uměleckým životem. Asi bych se nechtěl tímto směrem v budoucnu vydat, ale zkušenost je to skvělá.

Jak dlouho se b-boyingem živíš?

Dělám to od 12 let a už ve čtvrťáku před maturitou jsem dostal možnost poprvé učit. Nikdy jsem to nedělal jen kvůli penězům, ačkoli je jasné, že je člověk potřebuje. Ale celý život mám v sobě chuť vést lidi. Věděl jsem, že už něco umím a že to dokážu předat. Asi bych si to nedovolil, kdybych věděl, že tu je někdo z old-school party, který to opravdu uměli, ale nikdo takový tu zrovna nebyl. Hned po maturitě jsem lekcí dostal víc, začal jsem pořádat akce a b-boying mě začal živit.

Často se říká, že se z koníčku stane otrava, když se jím začneš živit. Nebojíš se toho?

To už mi hlavou blesklo a zrovna teď jsem měl takové období. Dělám to už šest let a najednou toho na mě bylo moc. Ne, že by mě to nebavilo, nebo že bych do tancování ztratil vášeň. Stačí vždycky jeden battle, to předávání energie, a celá motivace je zpátky. Ale je náročné učit děti. Mám jich pár, které jsou brutálně náročné a nevydrží pět minut v klidu. Učím samozřejmě i opravdu šikovné děti, které si toho váží, ale i tak je to náročné i fyzicky. Tři hodiny denně jsem učil, do toho jsem měl vlastní tréningy, pak jsem měl večerní akci a už jsem padal na hubu. Musel jsem si teď dát dva týdny úplné volno.

Jak tě napadlo, že tvoje životní povolání bude zrovna tanec?

Já jsem celý život tak nějak cítil, že to, co budu dělat jako hobby, bude i moje práce. Už od malička, kdy jsem dělal karate, jsem ho chtěl dělat naplno. Od malička jsem byl stavěný tak, že nechci pracovat. Uvědomil jsem si to až teď, ale už tenkrát jsem asi zjistil, že mě to nějak nebaví. I když mám hotelovou školu a ta práce by mě asi bavila, tak jsem prostě umělecky založenej a cítím v sobě trochu bohéma. To, co dělám, chci dělat pořádně a přijde mi, že toho se dá dosáhnout jen, když se tím budu živit. Chtěl jsem tancování dát všechno i za tu cenu, že trochu ztratím tu vášeň. Pomalu se mi to začíná vracet.

Foto: Studenta

Co bys vzkázal lidem, který sice chodí na vysokou nebo střední, ale pořád se hledají nebo se bojí věnovat se svému největšímu koníčku?

Myslím si, že je hrozně důležité se nebát. Malinko vsadit na to, co člověk dělá i za tu cenu, že se to nepovede. Protože kolikrát negativní zkušenosti ti dá tu nejlepší zkušenost. Najednou pochopíš spoustu věcí, jsi chytřejší a nebojíš se udělat něco zase jinak a líp. Myslím, že každý člověk může dotáhnout cokoli. Kór ve větších městech je hafo možností. Člověk se nesmí bát chodit a povídat si s lidmi.

Studium pro tebe a tvojí práci důležité není vůbec?

Já mám střední školu středního managementu, něco jako hotelovku. Nikdy jsem ale nebyl studijní typ. Neříkám, že to je dobře. Bál bych se, že když půjdu na vysokou, tak ztratím čas, který můžu dát do tancování. Vím taky, že mojí hlavě by to dalo takovou nálož, že bych to neutáhl. Obojí bych dělal na polovic. Já chci být umělec do konce života, takže škola by mi byla k ničemu. Maximálně by mě zajímala nějaká fyzioterapie nebo nějaký management umění. Studovat se ale dá začít kdykoli, takže pokud to budu chtít a potřebovat k tomu, co dělám, tak si myslím, že dálkově to klidně můžu zkusit.

Jak ses ty sám učil tancovat?

Když jsem se před dvanácti lety začal o b-boying zajímat, nebyl tu nikdo, kdo by ho učil. Všechno jsem okoukával z VHS kazet a neměl nikoho, kdo by mi říkal, jak se který trik dělá. Strašně mě to bolelo, měl jsem neustále modřiny po celém těle. To mě mrzí. Já bych upřímně i chtěl, aby mě někdo naučil, jak se co dělá. Klidně bych chtěl i teď člověka, který by nade mnou stál a dupal na mě. Ani v tuhle chvíli tu ale není nikdo, kdo by si to mohl dovolit.

Čím to je?

Asi tím čecháčstvím. V 90. letech tu byli skvělí lidi, ale nemohli si tancováním vydělávat a museli jít do práce. Neřekl bych, že je to vyloženě jejich vina. Spíše je to tím, jak je to v Česku divně nastavené. B-boying se všem líbí, ale nikdo to nedokáže ohodnotit. Všichni to hrozně chtějí, ale nikdo za to nechce zaplatit. Je to škoda. Teď nás tady není moc, co to děláme. A spousta těch, co se b-boyingu věnují, tak to dělají takovým laickým způsobem. Ale neříkám, že to dělají všichni špatně.

Foto: Studenta

Kde si sebral ty odvahu někoho učit, když tebe to nikdo neučil?

Nevím, šlo to samo. Vždycky po mě někdo chtěl něco ukázat a vysvětlit. Tak jsem to udělal a druhá strana byla vždycky nadšená, lidi mi děkovali. Tak jsem si řekl: proč to neudělat hromadně?

Takže sis na to rovnou založil vlastní školu…

Ještě to není vlastní škola. Spíš je to taková značka toho, co dělám a co můžu předávat, protože jsem to nechtěl škatulkovat přímo pod vlastní jméno. Ty maminky by to asi nepochopily. Učím tedy pod jménem Prague Breakin School ve studiu DANCERS 4 YOU. Ale učil jsem různě po tanečních studiích. Chtěl jsem poznat, jak to dělají různí lidé, kteří se věnují čistému tancování. Bavilo mě s těmi lidmi spolupracovat a komunikovat a čerpat od nich zkušenosti. Ale vlastní školu zatím zakládat nechci. Chci mít ještě volnost a hodně cestovat.

Proč je pro tebe důležité cestovat?

Snažím se cestovat po Evropě, co to jde, i když zatím nikam daleko. Vždycky když ušetřím, tak chci někam vyjet. Teď se povedlo, že mi sponzoroval cestu do Slovinska a Itálie Red Bull. Trochu jsem to spojil s dovčou. Toho chci docílit, aby člověk makal a pak mohl i s něčí pomocí reprezentovat značku i celé Čechy v zahraničí. Nejvíc ale potřebuju do Ameriky. Tam b-boying vzniknul a já to potřebuju poznat. Chci tam nabrat inspiraci pro vlastní styl a ještě s tím stihnout pracovat. Přeci jen už mi je nějaký ten rok. V zahraničí taky pořád při battlech cítím, že jsou ostatní b-boys moji rivalové a chci je porazit. V Česku už jsme všichni spíš kámoši.

Kam to chce takový b-boy dotáhnout, co je jeho největším cílem?

Každý to má úplně jinak. Jsou lidi, co se chtějí prosadit, být uznávaní a respektovaní po celém světě. Spousta lidí chce být sportovními tanečníky a vyhrávat soutěže. Já chci prostě dělat b-boying. Chci trénovat, chci makat, chci poznat svět, chci poznat lidi, který to vytvořili a oddat se tomu a neřešit to. Určitě bych rád vyhrával světově uznávané battly, jako je třeba Freestyle Session. Jestli to ale někdy vyhraju, neznamená to, že to pro mě bude konec. Je to jen jedna z věcí, kterou bych rád splnil, abych byl spokojený. V breaku je spousta elementů, to je na tom krásné. Není to jako nějaký sport, kdy pořád jen dokola musíš vyhrávat mistrovství světa. Pořád je, na co si sáhnout, co uloupit. To je super.

Kde Honzu Pentifull můžete sledovat?

Facebook: https://www.facebook.com/honza.pentifull

Instagram: @honzapentifull

Youtube: https://www.youtube.com/channel/UCBRSF8An8-wFzg3q5Ry7ldQ

Honza Pentifull může úroveň českého b-boyingu neustále zvedat díky sponzorům: Red Bull, Life is Porno, Pure Jatomi Fitness, Reebok, Jäger Vibes, Footshop

Text: Eva Samšuková

Foto: Honza Pentifull oficial

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější