reklama
 
Odevzdali nám zemi a my nevěděli, co s ní

Odevzdali nám zemi a my nevěděli, co s ní

I když chyběl 17. listopadu na Národní třídě, stal se hlavní osobností studentů sametové revoluce. Šimon Pánek, tehdejší student Přírodovědné fakulty, zasedal v radě studentů i v Občanském fóru. Byl odvážný, drzý a nebál se překážek. V centru dění byl až do konce roku 1989, ale o vysoké funkce neměl zájem. „Neměl jsem na to věk ani zkušenosti,“ přiznává. Už tehdy chtěl pomáhat světu, i proto přes 20 let pracuje pro organizaci Člověk v tísni. 
reklama

Co pro Šimona Pánka znamená po 25 letech revoluce. Dá se tohle neustále omílané slovo nahradit jiným?

Aniž bych ji chtěl podceňovat, napadá mě slovo „happening“, při kterém jsme si užívali konec režimu.

Happening to ale nebyl od první chvíle, poznal jste během těch listopadových dní skutečný strach?

Měli jsme velký strach, hlavně při těch úvodních střetech. Nedokázali jsme tehdejší situaci vidět s nadhledem a vytušit, že ten konec se blíží tak i tak.

Máte pocit, že konec režimu by nastal i bez generální stávky?

Převrat by přišel určitě, otázka je kdy. My to určitě urychlili a dali tomu potřebnou symboliku, kterou si teď budeme připomínat desítky let.

Sledovali jste události v Maďarsku, Polsku a východním Německu a tušili tak blížící se konec?

Měli jsme zprávy, co se kde děje, ale nebyly podložené. Nikoho nenapadlo, že všechny ty události jsou vlastně logickým vyústěním a že je otázka času, kdy se stanou u nás.

Uškodila vám tehdy nějak neznalost situace ve světě a střízlivý pohled zvenčí?

To je bez debat, řadu věcí bychom udělali jinak, nastavili pravidla, určili, co je špatně a co ne. To se bohužel nestalo a k moci se dostali i chamtiví lidé. Navíc jsme se nevypořádali s otázkou komunistů, které tu máme dodnes. Jenže my zkrátka nechtěli být jako oni, chtěli jsme mír a svobodu.

Madeleine Albrightová říká, že lidé si mysleli, že demokracie je dárek, jenže ona je tvrdou dřinou. Souhlasíte?

Je to tak, musí se na ní neustále pracovat. Svoboda i demokracie jsou krásná slova, ale skutečný význam jim musí dát lidé, kteří v nich žijí.

Možná si lidé mysleli, že to půjde samo. Vždyť celá řada z nich má pocit, že před rokem 1989 bylo lépe.

Je jednoduché to tvrdit. Pravda je taková, že tehdy za ně řešil věci stát a systém, dneska se musí každý starat o sebe sám. Dnešní doba tlačí na výkon, znalosti, obstát v tom není med. Na druhou stranu si lidé svobody váží a věřím, že by se jí jen tak nevzdali.

Díky práci v Člověku v tísni jste byl ve světě u několika státních převratů. Našel byste společný jmenovatel u těchto událostí?

Bytostná touha lidí po svobodě, vidina toho, že budou moci o svém životě rozhodovat sami a mít vlastní názor. Také se to pojí vždy se špatným vládnutím, s odporem ke korupci. Lidé jsou naštvaní, frustrovaní a chtějí to změnit. Ukrajina je typickým příkladem. Tam se však bojím špatného konce.

Během listopadových událostí jste byl v centru dění, jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

(dlouze přemýšlí) Já mám takové tři momenty. První, když padl Ústřední výbor komunistické strany, to mi začalo být jasné, že se jim to sype. Pak určitě generální stávka, do které se zapojilo 90 % obyvatel. Zpětně vidím, že už to bylo v podstatě rozhodnuté.

A ta třetí?

Možnost hovořit před plným Václavákem. Tehdy se na náměstí pod balkonem tísnilo 300 tisíc lidí a já jim mohl přinášet povzbuzující zprávy. Na takové momenty člověk nikdy nezapomene a je pyšný na to, že mohl být u něčeho tak velkého.

Za počátek sametové revoluce je vnímám 17. listopad 1989 a tvrdý střet bezpečnostních jednotek se studenty. Co jste dělal ten osudný večer vy?

Byl jsem na Šumavě, kde jsem na brigádě dělal figuranta v geologickém průzkumu. Potřeboval jsem peníze a tohle byla jedna z možností. Vůbec mě nenapadlo, že by ta pražská akce mohla být tou klíčovou.

Jak jste se o masakru u Národního divadla dozvěděl?

Z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Hned v sobotu jsem se vrátil a začal formovat stávkový výbor a jeho první požadavky.

A pak přišla stávka.

Že do ní půjdeme, se rozhodlo téměř okamžitě po útoku na studenty. Bylo jasné, že takhle to nejde. Netuším, kdo první řekl slovo „stávka“, protože se moc nepoužívalo. Každopádně je jasné, že její začátek rozhodl o veškerém dění do konce roku 1989.

Foto: Studenta

Vaše aktivní role během těchto událostí byla mezi studenty i později v Občanském fóru. Byl jste v tom 24 hodin denně?

A šest týdnů v kuse. Doma mě viděli až na Štědrý den. Do té doby jsem přežíval s tím, co jsem měl po ruce. Zpětně se na to dívám jako na životní zážitek a dobrodružství, které můj život neustále vyhledává. Vezměte si, že my jsme jedli, spali, pracovali, zkrátka fungovali jen ve stávkovém centru. Napětí, únava, emoce, štěstí, bylo tam prostě všechno.

Hodně se debatuje nad tím, jak velké slovo měli studenti po boku kapacit, jako byl Václav Havel. Měli jste šanci prosazovat své názory?

Ukážu to na konkrétním případu. Vláda po prvním týdnu navrhla nové sestavení a Občanské fórum bylo pro. Studenti však vůbec, rozhodli jsme se pokračovat ve stávce, chtěli jsme víc. Cítili jsme, že můžeme dosáhnout mnohem více, než nabízejí. Nechtěli jsme už polovičatá rozhodnutí.

A národ vás poslechl.

My jako studenti jsme totiž měli jednu nesmírnou výhodu, byli jsme bráni jako ti nejčistší. Veřejnost byla ovlivněna režimem a vnímala disidenty v čele s Havlem za podivíny, kteří seděli za mřížemi. Ať tam byli z jakéhokoliv důvodu, být v kriminále znamenalo být pošpiněný. Propaganda uměla skvěle vnutit lidem své názory.

Byli jste tím stmelovacím prvkem mezi veřejností a disidenty?

Myslím si, že ano. Všechno to vystihuje mobilizační heslo „Nebudou nám bít naše děti“, které jasně ukazuje, že národ si našel ve studentech obětní beránky, kteří jsou nevinní a musí se jich zastat.

U závěrečných diskusí však už tolik studenti nefigurovali, proč?

Naše role časem skutečně slábla, protože bylo jasné, že budeme muset převzít vládu, na to jsme byli mladí a nezkušení. Finální převrat a obsazení klíčových pozic jsme nechali na Občanském fóru, které mělo ve svém středu skutečné osobnosti.

Přes 20 let se věnujete práci v neziskové organizaci Člověk v tísni. Cestujete po světě, pomáháte v ohrožených oblastech, zachraňujete lidské životy a jejich osudy. Plníte si tím své sny?

Vždy jsem měl o svém životě nějaké představy, chtěl jsem být přírodovědcem, a že budu v současné pozici, mě asi nikdy nenapadlo. Když se na to ale zpětně dívám, tak ano, plním si svůj velký sen, protože mě má práce naplňuje. Držím se hesla, že když člověk něco dělá, musí to dělat pořádně.

Práce v Člověku v tísni může být pro řadu studentů životním snem, protože tato práce má skutečný smysl a slouží lidem. Kdo má šanci dostat u vás práci?

Já myslím, že úplně každý. Jsme zajímavý zaměstnavatel, který hledá kreativní Čechy. Máme plno Britů, Francouzů, Němců, Američanů. Ti nás ale berou jako běžnou neziskovku, nemají k ní takový vztah. Rád bych po svém boku měl více mladých nadaných českých nadšenců.

Jenže ti se musí připravit na to, že budou po většinu své pracovní doby na cestách, nemám pravdu?

Není to jen o cestování po světě, málokdo ví, že Člověk v tísni má osm poboček v České republice a pracuje v 60 tuzemských lokalitách pro všechny, kteří to potřebují. Nejde jen o Romy, ale také o Slováky, imigranty, Čechy v potížích, zkrátka všechny.

Zkuste nadhodit konkrétní náplň práce v rámci České republiky.

Aktuálně pracujeme na programu „Věnuj dvě hodiny týdně“, v jehož rámci je studentům přiřazen žák základní školy a spolu s koordinátorem mu pomáhá se studiem. Je to o 2–3 hodinách týdně, proto ten název. Chceme tím dát šanci každému, kdo ji nedostal automaticky, má například nevzdělané rodiče a my nechceme, aby šel stejnou cestou.

Kdo je Šimon Pánek

Je jedním ze zakladatelů humanitární organizace Člověk v tísni. V současnosti je i jejím ředitelem. Byl jedním z nejznámějších studentských vůdců sametové revoluce v roce 1989. Prezident Václav Havel jej na Pražském hradě vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných v roce 2002 a v roce 2003 získal cenu Evropan roku. Roku 2010 mu občanské sdružení Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa.

Text: Richard Valoušek

Foto: Jindra Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější