reklama
 
„Žijte nebezpečně!“ vzkazuje vám Tomáš Hanák

„Žijte nebezpečně!“ vzkazuje vám Tomáš Hanák

Usadili jsme se v předsálí Divadla Dobeška, kde Tomáš Hanák večer účinkoval ve hře Mlýny, kterou se souborem Divadla Sklep hrají už 24 let. „Kromě Davida Vávry, který je senilní, si už nikdo hru opakovat nemusí,“ prohlásil a udělal si na nás čas celou hodinu. S antiperlemi a nealkoholickým pivem, za brnkání klavíru ze sálu jsme se bavili o jeho nedokončeném studiu, české noře Říp a Václavu Havlovi. 
reklama

Ještě za dob socialismu jste byl přijat na zahraniční obchod na VŠE, ale vyloučili vás. Co se stalo, prý jste rozšiřoval protisocialistické texty?

To byla přímo Charta 77, kterou jsem dostal od fotografa Josefa Koudelky, jmenovce fotografa Josefa Koudelky. Přeťukal jsem to přes kopírák na stroji a dával číst kamarádům a známým, pak jsem to vezl babičce do jižních Čech a jel jsem stopem. A ten řidič mě prásknul. Pak to nabralo rychlý spád.

Jak to na vás tehdy zapůsobilo po psychické stránce?

Mě to moc netrápilo. Vysoká škola ekonomická mě ani nebavila. Já tam byl spíš z nouze, protože maminka jedné kamarádky tam učila. Nevěděl jsem vůbec, kam bych se vrtnul, tak mi navrhla jít sem, protože se tu vyučovaly cizí jazyky a ty mě extrémně bavily. Ale vyhodili mě nekompromisně. Křičeli na mě v zamčené místnosti nějací svazáci a proděkan. Já jsem pak rychle ještě běžel na poštu, jako že bych třeba předběhl ty události a sám poslal žádost o ukončení studia a nebyl vyhozený. Ale nebyl jsem dost rychlý a musel jsem na vojnu, což nebylo špatné. Vlastně to byly dva roky četby a průšvihů, nelituju toho. Už tenkrát bylo spousta cílevědomých spolužáků, kteří mířili vysoko, a s těmi jsem ani nemohl nějak moc kamarádit.

Takže to na vás nemělo devastující účinek?

Ne, ani na moment mě to takhle nenapadlo. U mě už na gymplu začalo zrát to, že mě baví číst, začal jsem i sám psát, pak jsem začal pít a lákala mě potulka. Toulat se, měnit místo pobytu, zaměstnání… Těch jsem vystřídal opravdu řady, možná deset, dvanáct. Nakládání letadel, strážce muzea, asistent režie, úředník, dělník v tiskárně, vedoucí skladu, hostinský, pak jsem byl státní rybář… Bylo toho strašně moc a bylo to hezký, protože to prostě byla nezodpovědnost. V podmínkách socialistického režimu jsem se vlastně cítil hodně svobodný. A občas mě napadá, co by se bylo bývalo stalo, kdybych tu VŠE dostudoval. Byl bych asi vzdělanější, ale bůhví, jestli by mě nesemlela nějaká mašinerie kariérního postupu a vlastních ambicí dneska bych měl vůz vyšší střední třídy.

Takže Chartu 77 jste rozšiřoval s plným vědomím toho, co vám hrozí?

Ale já jsem nebyl žádný velkodistributor, prostě jsem si Chartu nezastrčil dozadu do skříně mezi fusekle. A v osmnácti by člověk neměl moc myslet na následky. Ale kdyby se mnou někdo starší, takzvaně rozumnější tehdy promluvil a popsal všechna reálně hrozící rizika, tak bych se možná tenkrát zalekl, nevím. Nebo bych byl krapet opatrnější a neukazoval Chartu každému, kdo mě vezme stopem. Ale my jsme samozřejmě znali heslo, že každý slušný člověk byl alespoň jednou zavřenej, že byli francouzští revoltující studenti koncem šedesátých let a Che Guevara, ať už byl jakýkoli... Byli to pro nás vzory, stejně jako Rolling Stones, alergie na establishment a kravaťáky. Mně tenkrát nešlo o život, a ačkoli by se to někomu mohlo zdát jako ohrožení kariéry, což mi ale bylo namouduši fuk, tak jsem nějaký extra strach neměl. Blbý je, že samozřejmě estébáci tam začali mávat tím, že kvůli mně můžou dělat rodičům problémy v práci, vyděsili babičku s dědou, takže najednou se to týkalo i ostatních a to bylo fakt nepříjemné.

A vy jste s veškerými takovými aktivitami po té události přestal?

V nějakém zahuleném kanclu v Bartolomějské mi potom sebrali pas, takže jsem nemohl cestovat. Začala taková dobrovolná vnitřní emigrace, život v pohraničí, kamrlík bez vody, vzrušující! Akorát na vojně jsem to měl trochu komplikované, byl jsem dvakrát degradovaný – ale zase jsme za vojenským skladem socialistické armády pěstovali trávu a naši jednotku jsem naučil francouzskou pochodovou písničku. Ale že bych vyvíjel nějakou protistátní činnost programově, to ne. Nebyl jsem v žádném disentu.

Nebyl jste na to později svým způsobem pyšný?

Ten pocit, který jsme s kamarády měli, že nejsme úplně pasivní, konsolidované stádo, byl příjemný, v hospodě se taky líp pilo. Vymýšleli jsme, jak a koho zastřelit nebo dát bombu pod Státní plánovací úřad, ale to byly samosebou jen opilecké sny.

O dvacet let později hráli studenti hlavní roli v roce 1989. Myslíte, že generace dnešních studentů by byla opět schopna dát věci historicky do pohybu?

Studenti jsou vrstvou lidí, kteří jsou nebo by měli být inteligentní. Tenkrát hrála roli touha po svobodě jako takové, být pánem svých životů, což za bolševika fakt nebylo… Počkejte, tady vlastně pozor! Všechno bylo možné! I dneska je to možné. Pořád se mluví o tom, jak je člověk administrativně svázaný, že jsme pořád sledovaní a nesvobodní, ale člověk pokud chce, tak může být svobodný a naprosto nezávislý. Přinejhorším, v extrémní situaci, alespoň vnitřně. Opravdu si myslím, že jde jen o životní plán: „Seru na to, já chci navzdory tomu, jakým směrem se posunuje svět, odejít a žít si třeba někde bez elektřiny, bez vody!“ A někteří jsme si tenkrát nějak tak opravdu žili. A jde to i dneska.

Když se ale vrátíme k těm studentům, co další hrálo podle vás roli v roce 1989?

Ano, tak jedna věc byla ta svoboda. Možnost si dělat a říkat, co chci. Nemuset ohýbat hřbet, jako jejich rodiče. Pak samozřejmě studenti věděli, že možnosti nebo přístup k informacím jsou v jejich oboru komplikované, složité a omezené. Takže to podle mě tenkrát mohli udělat z idealismu volnomyšlenkářství a svobody, ale taky kvůli své budoucnosti, aby mohli být úspěšnější, světovější. A třeba bohatší, mít BMW. Myslím, že kdyby dneska začal zdejší režim opravdu zasmrádat a dostali bychom se do stojatých vod, tak by to studenti udělali znovu. Snad, proboha!

Snad? Máte dojem, že jsou v dnešní době studenti ve společenském dění dostatečně aktivní?

Nemám čas sledovat jejich aktivity, ale měli by být ostražití, pozorní a sakra citliví na určité věci, které se dějí. Třeba to, co se nyní děje ve slovenském SME. Očekával bych, že třeba zrovna na VŠE někdo přijde a vysvětlí, že je ohrožena svoboda tisku a že je třeba ty novináře podpořit. Vždyť nás možná brzy plíživě čeká to samé s Babišem, ačkoli je to velmi elegantní a rafinované. Představuju si třeba, že když se studentům Právnické fakulty bude zdát, že nějaký nový zákon je podezřelý, nebudou na nic čekat a budou se ptát, půjdou do ulic. Až se třeba začne projednávat čipování dětí – tedy i jejich dětí. Zdá se mi, že jsme buď apatičtí, anebo nám mozky zalil tuk, nebo máme spoustu zdánlivě důležitějších starostí. Je fakt, že administrativní údržba života je dneska často tak ubíjející, že nezbývá čas a energie jít ještě demonstrovat – někdy mě napadá, že jde o rafinovaný způsob otupení, ukáznění občanstva.

Měl byste pro studenty skrze náš magazín nějaký vzkaz?

Pana Zemana bych sice do svojí hospody nepustil a nenechal si ji od něj znesvětit, ale když teď nedávno mluvil s veterány, použil Churchillovo heslo „Žijte nebezpečně“. Winston to zřejmě řekl v souvislosti s ochotou lidí riskovat život a bojovat za ideály, za svobodu, někdy i cizí, protože to prostě stojí za to. Obdoba okřídleného „neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí“. Přidejte se k Lékařům bez hranic, jeďte na nějakou misi nebo studovat do země, která toho zdánlivě nemá moc co nabídnout. Je Transparency International, je Amnesty International, jsou charity. Ať život není nuda, ať se věci dějí! Pošlete někam dopis, pozvěte si na školu poslance a ugrilujte ho i s kravatou.

Nedávno jste v rozhovoru prohlásil, že byste nejraději stejně emigroval. To jako vážně?

Jenže má žena nechce a já ji miluji. Jedna věc je, že jsem strašně unavený z té popularity, která už trvá hrozně dlouho, neblahé plody mého známého ksichtu nese moje rodina na každém kroku. Já můžu být sám sebou vlastně jenom za hranicemi, normálně se bavit s lidmi, kteří nevědí, že jsem nějakej mediální Hanák. Tady všichni pořád ještě vzývají ty rodné kořeny. Vždyť třeba v USA, jak to krásně popsal John Steinbeck v Toulkách s Charliem, lidé sice pamatují na své kořeny, ale zároveň objevují krásy dalších míst a zapouštějí kořeny tam. Svět je veliký a život krátký a my se tady vůbec nestěhujeme, koupíme dům, platíme na něj celý život hypotéku a pak v něm často uprostřed hromad nezbytných nesmyslů taky umřeme. Kdyby moje žena souhlasila, dostal bych úplně nový životní impulz z odchodu do neznáma, z nutnosti postarat se o sebe, z nového obzoru před očima.

Proč si myslíte, že to tak v naší společnosti je?

Já to tady mám rád, ale občas mám pocit, jestli tehdy nedošlo k omylu a nebyla to ne hora Říp, ale nora Říp, kam došel praotec Čech. Mám pocit, že tu jsme zalezlí v tom našem smrádečku a teplíčku. A taky ta strašná česká závist, mindrák a poplácávání se po zádech, jak jsme skvělí. Obdivuju Václava Havla, že měl v devadesátém odvahu předstoupit před český národ a říct: „Naše země nevzkvétá.“ Určitě musel mít pochyby, dokonce strach, jestli si to smí vůbec dovolit. Česká republika je sociální stát a všichni si jen stěžují. Pořád spoléháme, že se o nás někdo postará. Že nám stát dá teplou vodu, že nám NATO zajistí bezpečí k tomu, abychom se mohli v klidu ostatním vysmívat. Já mám rád Ameriku, Spojené státy, to, jak se tam lidi snaží o sebe postarat. Mají to v krvi, přistěhovali se a museli bojovat s nejistotou, s medvědem, bizonem, s krizí, s rasismem. A z toho plyne i solidarita, skutečná ochota pomoct někomu, kdo se snaží. Ale my to samozřejmě v hospodě zjednodušíme výhradně na touhu amíků po ropě.

Na co si myslíte, že jako národ můžeme být hrdí?

Třeba na lidi, kteří šli bojovat do Anglie nebo do legií. Ti, kteří šli bojovat za zbytky ideálů nebo vlastenectví. Hanzelka, Zikmund, dobrodružství! Určitě bratři Mašínové, celá rodina. Teď jsme se se Sklepem vrátili z Afghánistánu, ti naši vojáci jsou obdivuhodní, stateční! Můžeme být pyšní na historický odkaz, ne nadarmo sem jezdí turisté, máme nádhernou zemi. Ale v současnosti moc důvodů k pýše nevidím, což se určitě spousty lidí dotkne. Nevím, jestli je výhra našich fotbalistů nad Tureckem důvodem k vlastenectví. Jaromír Jágr je gigant, zjevení – ale opravdu bychom měli mít ve státním znaku puk a zkřížené hokejky? Samozřejmě jsem pyšný na Václava Havla. Chybí tady strašně. Mně chybí vzor, člověk říkající i nepříjemné věci na rovinu, politik, který přizná chybu, prezident, který najde odvahu rezignovat. A chybí mi vize, kam tahle země míří, jak vyřešíme romskou otázku...

Myslíte, že je někdo takový, kdo má v očích dnešních studentů stejný respekt, jako měl dříve pan prezident Havel?

Vážím si Tomáše Halíka. Otakar Motejl se už prezidentem nestane, už není mezi námi. Díky životní zkušenosti třeba Miloš Forman, Marta Kubišová, Věra Čáslavská. Vesměs starší lidé, co dokázali se ctí přežít všechna dějinná salta naší země a nezatrpkli. Každopádně se víc píše a mluví o vítězi SuperStar, důležité informace mizí pod nánosy nových outfitů Dary Rollins a Rytmuse.

Občas vás nazývají českým Georgem Clooneym, který se politicky angažuje. Vidíte s ním v tomto směru nějakou podobnost?

George Clooneyho mám moc rád. Popularita může přinést peníze, člověk pak může kvůli nim samozřejmě zpychnout, ztratit soudnost. A pak je možnost, která u někoho přijde s věkem nebo se stejně jako u Clooneyho pojí s včasným zjištěním, že sláva je jen polní tráva a že Rolls-Royce vám u Nebeský brány bude k ničemu. Jediný, k čemu se ten tragikomickej hvězdnej třpyt dá využít, je zkusit něčemu bohulibému pomoct. Díky Clooney, Newmanne, Eastwoode – ale připojit k nim i kašpara Hanáka, na to se fakt necítím.

Tomáš Hanák

Sedmapadesátiletý herec a moderátor ze slovenské Kremnice v mládí hodně cestoval, dva roky dokonce prožil na Kubě. Po maturitě na gymnáziu šel na VŠE na zahraniční obchod. Z politických důvodů byl ale vyloučen. Neúspěšně se snažil dostat na DAMU, a tak vysokou už nikdy nevystudoval. Několikrát se stal mistrem ČSSR ve veslování.

Vystřídal mnoho profesí, v době totality pracoval třeba jako rybář, skladník, číšník, loutkoherec nebo asistent režie. K herectví se dostal v nezávislém divadle Sklep, kde působí od roku 1977 jako herec a autor.

Zahrál si i ve filmech jako například Bony a Klid, Pasti, Pasti, Pastičky nebo v hollywoodské Kletbě bratří Grimmů. Vidět ho můžete i v pořadu Na stojáka na HBO. Napsal singl k filmu Český sen, píše sloupky do Lidových novin. Je tváří charitativního pořadu Pomozte dětem a vede nadaci Řetěz lásky k dětem, která bojuje proti vzestupu kouření u dětí. Je členem skautského hnutí. V Nižboru, kde bydlí, provozuje stylovou hospodu.

V průběhu prezidentské předvolební kampaně v roce 2012 vyzýval Miloše Zemana a Jana Fischera k odstoupení z kandidatury.

Je podruhé ženatý, má dvě dcery a syna. Magazínem SPY byl dvakrát vyhlášen jako nejvíce sexy muž roku.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější