reklama
 
Rok v Mongolsku I: Když se kulturní šok z neznámé země spojí s kulturním šokem z OSN

Rok v Mongolsku I: Když se kulturní šok z neznámé země spojí s kulturním šokem z OSN

Když jsem se dozvěděla, že pojedu na rok do Mongolska, měla jsem obrovskou radost. Žít dlouhodobě v cizině byl vždycky můj sen a teď se konečně splnil. To jsem si ale ještě neuměla představit, co čeho se chystám.
reklama

V Mongolsku jsem se ocitla jako jedna ze šesti letošních českých dobrovolníků OSN neboli UN Youth Volunteer(s). Tento program má v Česku na starosti Národní kontaktní centrum dobrovolníků OSN. Každý rok vypisuje specializované pozice u různých organizací OSN, na které už potřebujete alespoň bakalářské vzdělání, jazykové znalosti a zkušenosti v tom, co daná pozice vyžaduje.

Moje role se jmenuje UN Youth Volunteer in Communications, Outreach and Youth u UNDP a UNV v Mongolsku. Ti, kteří jste tomu rozuměli, přihlaste se teď. OSN neboli UN je plné zkratek a žargonu. Důvodem může být, že trvá sto let, než všechny zkratky vysvětlíte. Tohle je navíc jenom začátek, mějte tedy prosím se mnou strpení.

Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme – UNDP) a Dobrovolníci OSN (United Nations Volunteers – UNV) jsou dvě z mnoha a mnoha dalších agentur spadajících do systému OSN. Moje úloha prakticky spočívá v tom, že podporuji obě organizace v čemkoliv, co se týká jejich prezentování – „komunikování“ – navenek: od vymýšlení toho, co „dáme na ten Facebook a Twitter“ přes vytváření nových webových stránek po focení a tweetování z fór a konferencí.

Foto: Studenta

První měsíc v Mongolsku nebyl jednoduchý. Kulturní šok z mně neznámé země se spojil s kulturním šokem z OSN. Doposud jsem působila převážně v neziskovém sektoru, můj nejdelší pobyt v zahraničí byl tři měsíce a vždycky mě zajímala hlavně jižní Asie. Potom jsem přijela sem, do mínus dvaceti stupňů, smogu, cyrilice, kamenných tváří a největší mezinárodní organizace na světě. Moje naivita a očekávání dostaly na frak, tak jako vždycky, když se někam nebo za něčím vydávám.

Než jsem si začala zvykat na svoje pracovní prostředí, zažila jsem si spoustu momentů frustrace a zklamání, kdy jsem opravdu myslela, že po měsíci pojedu domů. V OSN se zkrátka pracuje jinak než v neziskovce a má to svoje důvody. OSN je obří kolos a vše vyžaduje nějaký systém řízení a rozhodování. Zajistit hladký chod takového mraveniště jde, ale někdy dře. Při práci jsem se proto musela začít učit, jak se obrnit trpělivostí, když něco chci zařídit a ono to musí projít několika fázovým schvalovacím procesem; jak psát a mluvit anglicky v „ofisu“ nebo co to sakra je POPP, CAP a Strategic Allignment.

Štěpánka Pecháčková

Štěpánka je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci. Zkusila si už všechno možné – od dobrovolnictví v ČR, Indii a Bangladéši přes psaní projektů pro neziskovky po přednášení nebo psaní článků. Nyní rok pobývá jako dobrovolnice OSN v Mongolsku.

Její články můžete číst na Mladiinfo ČR, portále, který sdružuje informace o tom, jak využít svůj volný čas a potenciál.

Mongolsko samotné je další oříšek, na který jsem ještě nenašla louskáček a popravdě pochybuji, že kdy najdu. Pro mě naprosto záhadná země, plná paradoxů, v lecčem podobná Česku a přitom tak jiná. Zdá se, že v Mongolsku se spájí a odporují si tisíciletá nomádská kultura s novodobou městskou civilizací. Rozloha mongolského státu je nepředstavitelně obrovská, téměř 20 krát větší než ČR. Ovšem s populací menší než tři miliony, z čehož půlka žije v hlavním městě Ulaanbaataru neboli UB. Město nestačí čelit každoročnímu náporu desetitisícům migrantů z venkova. Pouhých 10 minut od centra plného mrakodrapů a nablýskaných džípů můžete na vlastní oči vidět, jak vypadá městská chudoba: lidé žijí bez přístupu k vodě, sanitaci, elektřině. Zároveň se tu odehrává velký ekonomický boom, založený především na těžbě nerostných surovin, a každý si chce ukrojit svůj kousek bohatství. Otázka je, kolik se z něj dostane k těm, kteří to potřebují nejvíc.

Foto: Studenta

UB samotný je pak takový stát ve státě. Lidé jsou tu úplně jiní než na venkově. První dojmy, které na mě padly: kamenné tváře, nezdvořilost až neurvalost, šílené chování na silnicích (i když do Indie ještě daleko); sovětské paneláky; mrakodrapy; obří budova parlamentu; sochy Čingischána, Stalina a Lenina; spousta restaurací (což si nemůžu vynachválit), kaváren, hospod, klubů a hlavně taky obchodních domů. Máte tu State Department Store, UB Mall, Max Mall, tenhle store a támhleten store… Když máte osm měsíců v roce pod nulou, občas až mínus padesát, je těžké najít jinou zábavu než nakupování a vysedávání po občerstvovacích zařízeních (a ještě se tu prý hodně paří videohry). Na druhou stranu zase potkáte spoustu ochotných a milých lidí, kteří vám rádi pomůžou a někdy vás dokonce nepředběhnou ve frontě!

Mongolské počasí rovná se kapitola sama pro sebe. Než se v květnu začne zelenat, je těžké vidět něco jiného než šeď. Naštěstí nám tu už ale začíná jaro. Dva dny jsme dokonce měli nad patnáct stupňů (nad nulou). Další den vám ovšem chvíli může sněžit, potom pršet a nakonec mít na obloze úplně vymeteno. Jako člověku, který si libuje v konstantních třiceti nad nulou, se mi na to někdy těžko zvyká, ale už můžu říct, že pět stupňů mi přijde jako celkem prima teplota. Navíc je úžasné, že to opravdu skoro každý den svítí slunce.

Foto: Studenta

Další velkou výzvou se tu pro mě stala jazyková bariéra. Angličtina se vyskytuje málo, za to můžete uspět s ruštinou, němčinou a dokonce i češtinou. Údajně okolo 10 000 Mongolů mluví česky, a to díky tomu, že spousta z nich jezdila a jezdí studovat do ČR, respektive tehdejší ČSR. Například já jsem takhle sháněla pivo a paní za barem v hospodě přes ulici na mě spustila plynule česky. Celkem pochopitelně většina lidí ale chce mluvit a mluví mongolsky. Začala jsem se tedy učit. No, už třetí týden bojuji jenom s abecedou a není to jen tím, že na to nemám moc času (je to taky tím, že jsem líná se šprtat, haha).

Pobyt v Mongolsku pro mě představuje zkušenost a příležitost k učení a růstu, jakou jsem myslím ještě nezažila. Tak jako když chcete v UB najít dobrou restauraci nebo obchod, musíte se dívat po těch nejméně pravděpodobných místech a prolézat zadní uličky, tak i význam a smysl toho, co se mi děje tady musím hledat v zadním traktu mrakodrapu nebo na malých cedulích psaných cizím písmem. Takové hledání vyžaduje trpělivost a je často hodně frustrující, ale nakonec se bohatě vyplatí. (Alespoň pevně doufám).

Text a foto: Štěpánka Pecháčková

Tento článek nevyjadřuje oficiální stanovisko OSN, ani žádné z jeho agentur. Byl publikován pro sdružení Mladiinfo, které provozuje informační portál www.mladiinfo.cz přinášející studentům informace o stipendiích, stážích, cestování a studiu doma i v zahraničí.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější