reklama
 
Vyjet, nebo nevyjet? To je, oč tu dnes už neběží

Vyjet, nebo nevyjet? To je, oč tu dnes už neběží

Když jdeš studovat do ciziny, změní tě to. Musíš ale vědět, jak moc. A právě v tom by měla hrát roli tvoje škola. Povídali jsme si s panem Brandenburgem, který nedávno se svým týmem provedl rozsáhlý výzkum na téma internacionalizace vysokého školství. Výsledky této studie s názvem Erasmus Impact Study zveřejníme už v dubnové Studentě.  
reklama

Proč by měly vysoké školy podporovat mezinárodní spolupráci?

Lidé z různých zemí přemýšlí o stejných věcech totálně rozdílně. Když se škola otevře světu a dělá to dobře, přináší jí to výhody. Nové nápady pro studium, nové způsoby vyučování, jiný pohled na svět.  Neměl by to ale být cíl sám o sobě jen proto, že se to teď nosí. Školy musí vědět, čeho tím chtějí dosáhnout. Obecně si myslím, že internacionalizace je důležitá pro každou univerzitu, ale ne pro každého studenta a v každém předmětu.

Jak se dá internacionalizace změřit?

Záleží na tom, co chcete měřit. Na jedné straně tu jsou univerzity, které nabízí placené programy pro mezinárodní studenty, takže měříme, kolik peněz to stojí, kolik z toho profituji, jak je spokojený student, kterého můžeme v tomto případě klidně nazvat klientem. Další případ se týká škol, které podporují mobilitu. V tom nejsou žádné peníze, tak proč to dělají? Chtějí být lepší instituce, vychovávat připravenější studenty. Pro tento cíl pak není důležité, kolik lidí vyšlou „ven“. Tyto univerzity mají uzavřených několik partnerství a měří, jestli se studenti vracejí jako jiní lidé. Pointa je, že při měření internacionalizace záleží na tom, proč to děláte. Když nevíte, proč to děláte, jak můžete vědět, jestli to děláte dobře?

Uwe Brandenburg je mezinárodně uznávaným odborníkem na strategické řízení a internacionalizaci vysokých škol. Doktorát získal na Univerzitě v Bristolu a osm let působil jako vedoucí zahraničního oddělení na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Nyní je výkonným ředitelem německé konzultační firmy CHE Consult (Centre for Higher Education), která má od roku 2015 rovněž pobočku v Praze. Mezi nedávné výstupy jeho týmu patří i rozsáhlý výzkum Erasmus Impact Study a na něj navázaná regionální analýza, oboje vypracované pro Evropskou komisi.

Česko chybí v žebříčku Times Higher Education, který mapuje top univerzity v oblasti internacionalizace. Proč?

Když sestavujete žebříček nejlepších univerzit, záleží na tom, co měříte pod pojmem internacionalizace. Je to široké téma a mobilita je jeden z jeho bodů. Pouze 10 % studentů jede do ciziny. Jak univerzity pracují s těmi zbylými 90 % a jak to měří? To nikdo nezkoumal. Žebříček tedy neříká, jak dobrá je univerzita, ale jak uspěla v tomto konkrétním měření.  Je to stejné, jako kdybych se teď zeptal na 100 nejkrásnějších lidí na světě. Za prvé je to totálně subjektivní (kdo posoudí, co je to krása?) a za druhé budete vybírat z celebrit, ne ze všech lidí na světě. Když se zeptám na univerzity, taky jde o reputaci. Každý řekne Oxford, Harvard, Cambridge,…jména! Kdo vybere Masarykovu univerzitu? Nikdo na světě a to znamená, že to není dobrá univerzita? A konečně, máme 17 000 univerzit, tak jaká je šance, že se jedna z nich dostane mezi top 200?

Takže české univerzity na tom nejsou hůř než ty zahraniční?

České univerzity jsou buď dobré, nebo špatné, stejně jako kdekoli v Evropě. Některé se hodně soustředí na internacionalizaci, jiné méně. Dobrým českým univerzitám zkrátka jen úplně nesedí měření, a proto se nevešly do žebříčku. Takže to neznamená, že české univerzity jsou obecně horší než jiné. Snad bych jen řekl, že oproti situaci v zahraničí, jsou v Česku velké rozdíly mezi jednotlivými školami.

Proč tedy vůbec dopady internacionalizace na studenta měřit?

Ne každý, kdo vyjede za hranice, musí uspět. Studenti často nevědí, co od toho mají čekat a potom hodně bojují. Možná, kdyby dostaly radu na cestu, šlo by jim to líp. Ale jak poznáte, že tenhle student potřebuje radu a tenhle ne. Musíte to změřit. Zjistit, jaký je daný student, vytipovat si ty, kteří by mohli mít problémy, a pomoct jim. Měření nám toho spoustu prozradí. Školy posílají lidi ven a předpokládají nějaký efekt. Ptali jsme se studentů, kteří vyjeli do zahraničí, jestli se zlepšili. Více než 80 % z nich odpovědělo, že ano, ale data ukázala, že doopravdy se zlepšilo jen 52 %. Z toho vyplývá, že pokud chcete znát pravdu, musíte měřit.

Foto: Studenta

Mluvil jste o roli univerzity. Kdo je zodpovědný, jestli uspějeme? Škola, nebo student?

Když jsem já sám jel studovat do zahraničí, měl jsem všechny problémy, které můžete na takové cestě mít. Můj otec ale řekl, už jsi jednou tam, nesmíš to vzdát. Tak jsem to nevzdal. Mnoho lidí to ale udělá. Potom jedou domů a mají špatný pocit. Super, tohle je ta mobilita? Moje dcera teď jela do zahraničí a já ji řekl, bude to těžké, ale to je v pohodě. Tyhle drobnosti, zkušenosti z rodiny a mezi přáteli, dělají obrovské rozdíly mezi jednotlivými studenty. Univerzita by tu primárně neměla být pro ty, kteří vyjedou tak jako tak, ale přesvědčit ty ostatní a pomoct jim. Říct jim, co je čeká a že můžou zavolat. Dát jim sebedůvěru.

Zodpovědnost škol už není vytvořit síť partnerství, ale tohle. Přirovnávám to k plaveckému bazénu. Erasmus je voda v bazénu a univerzity jsou plavčíci. Lidé přichází a skáčou do vody. V normálním bazénu máte část pro plavce a neplavce. A plavčíci by je měli podle toho rozdělit. Když to neudělají, máte sice 5 000 lidí v bazénu, takže jste jakoby super úspěšní, ale 4 000 z toho se utopilo. Je toto etické? Myslím, že ne. Dobrý plavčík by měl říct, ty nejsi dobrý plavec, budeš muset bojovat, ale já jsem tady, když se něco stane. Možná si lokneš, ale přežiješ, protože když se začneš topit, já tě vytáhnu.  To je podle mě role univerzit.

Text: Markéta Henzlová

Foto: Jana Sedlická

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější