Předně je třeba říct, že pokud házíte Austrálii a Nový Zéland do jednoho pytle, nejeden Kiwi (= Novozélanďan) vás okamžitě dotčeně poučí o tom, že se šeredně pletete. Jsou to totiž velcí patrioti a na svou zemi a svou kulturu jsou ohromně hrdí. Kromě toho jsou nekonečně laskaví – jestli se vám někdy v českém supermarketu stalo, že vás starší pán s holí a bílými vlasy pustil ve frontě před sebe, protože přece nikam nespěchá, jste jeden z milionu. Na Zélandu je to ale poměrně běžné, stejně jako to, že s prodavačkou, zatímco vám balí nákup do tašek, zapáleně řešíte, kde se budete dívat na večerní rugby game, nebo že po vás chtějí i v pětadvaceti letech pas, než vám prodají třetinkový cider s hrůzostrašným 2,5% obsahem alkoholu (zhruba za 150 českých korun).
Stejně jako všude od nás na západ, je i Zéland poměrně drahý. Hodně zaplatíte hlavně za zážitky, ubytování, elektriku, za alkohol a – překvapivě – za kuřata a za sýry. V obchodech ale seženete skvělé cidery a vína lokální produkce, prvotřídní hovězí a jehněčí, a jestli jste fanoušci burgerů, doporučuji Fergburger v Queenstownu, což je suverénně ten nejlepší burger, co jsem kdy v životě měla. Jídlo je obecně na Zélandu skvělé, a to hlavně proto, že do něj dávají poměrně dost másla a tuku (kterému říkají „flavour“ :) ), což vede k celkem vysokému procentu obezity mezi obyvateli, a to zejména u Maorů. Sama jsem na těch jejich obrovských zmrzlinách, spicy wedges a steacích s ovocným chutney přibrala za půl roku skoro osm kilo.
V zimě bez bot? Sweet as, bro!
Nějaké to kilo navíc se zejména v zimě na Zélandu hodí, centrální vytápění tam totiž není věcí příliš rozšířenou, a to zejména pokud bydlíte v dřevo-kartonových uniflats jako my všichni exchange studenti. Když je venku minus pět, uvnitř jsou čtyři stupně a váš kiwihost (Kiwi, co s vámi v domě bydlí a stará se o vás) vám neustále zatrhává pouštět si i ten mizerně výkonný přímotop, protože elektřina je drahá – Zéland totiž získává elektřinu hlavně z řek a z příboje, případně z geotermální aktivity, takže levnou energií zrovna neoplývá. Skype s rodinou doma v osmi vrstvách lyžařského oblečení se tak stává každodenní rutinou. A co Kiwiové? No těm to samozřejmě nevadí, protože patří mezi nejotužilejší národy na světě a jsou schopni i v zimě chodit v žabkách (říkají jím jandals) nebo úplně bosí.
Když vám při seznámení váš kiwihost rovnou předá gumovou láhev na vodu, co si matně pamatujete, že používala babička ještě za války, se slovy, že to v příštích dvou až třech měsících bude váš nejlepší kamarád, budete si ťukat na hlavu. O pár dní později ale změníte názor. Zima na Zélandu není suchá jako u nás s minus deseti nebo patnácti stupni, je relativně mírná, ale zato vlhká, takže vám vleze úplně všude a zahřát se je téměř nemožné, ať na sobě máte, kolik vrstev chcete. Pozor proto dávejte už při plánování své cesty tam – na jižní polokouli je totiž největší zima v červenci, srpnu a v září, takže pokud se chcete vyhnout říjnovému stanování v divočině, kdy vám na plachtě stanu zůstávají přímrazky, myslete na to předem.
Každá cesta je tu scénická
Odmyslíte-li si ten geniální nápad vyrážet tam v zimě, užijete si Zéland na plné pecky. Pokud jste tam jen na pár dní, půjčte si auto, pokud zůstáváte pár měsíců, kupte si ho. Ne, nezbláznila jsem se :) Zéland je plný starších ojetých aut, které pořídíte v přepočtu třeba za 20–30 tisíc českých korun, a když si vypočítáte, kolik by vás namísto toho stálo půjčovné, máte to jasné. Vyplatí se to, i když vám ho třeba nakonec uprostřed Wellingtonu na hlídaném nočním parkovišti ukradnou jako mně.
Nekonečné poloprázdné silnice napříč okrovými pláněmi, podél pobřeží zalévaného vlnami nebo v horách, co vypadají jako z pohádky, vás přimějí zvyknout si na řízení vlevo velmi rychle. Nebudete litovat, když na cestě strávíte osm nebo deset hodin, protože každá z nich je scénická.
Procházka po sopce? Anytime!
I když nejste kdovíjaký fanoušek turistiky, vyrazte na trek. Kamkoliv se vydáte, nebudete litovat. Pokud dáte na mě, vyberte si Tongariro Crossing. Je to dvacetikilometrový trek po aktivní sopce a budete se na něm cítit jako na jiné planetě. A projděte se i po vedlejší Mt. Ruapehu, kterou můžete znát z Pána prstenů jako Horu osudu v Mordoru. A s dalšími fantasy lokacemi bych mohla pokračovat ještě dvacet stran, protože Kiwiové jsou na svého Pána prstenů hrdí jako snad na nic jiného – filmový Hobitín je postaven u vesničky Matamata na Severním ostrově, zlatá síň krále Rohanu zase na Mt. Sunday na Jižním – a pokud jste fanoušek knih i filmů tak jako já, navštívíte je všechny.
Přidejte k tomu jezero Tekapo, přes den zářící azurově modrou barvou, která vážně není Photoshop, a v noci nad ním uvidíte z celé jižní polokoule nejvíc hvězd. Zastavte se i u nejvyšší hory Zélandu Mt. Cook a podívejte se na ledovce. A určitě nelitujte peněz za prohlídku některého z veřejnosti přístupných marae, maorských posvátných shromažďovacích síní. Jen poslechnout si válečnický tanec haka naživo rozhodně stojí za to.
Máte rádi tetování? Nechte se tetovat od maorských mistrů. Máte rádi lidi? Výborně! Na Zélandu totiž nikdy nevíte, na čí grilovačce se ocitnete nebo u koho v obýváku budete spát. Lidi jsou tam nekonečně vlídní a nápomocní – a úžasně sarkastičtí, což na nich já osobně miluju snad nejvíc. A když se vám poštěstí najít tam „home away from home“ tak jako mně, kde vás kdykoliv přijmou s otevřenou náručí, nakrmí vás, vyperou vám, provedou, půjčí auto a pláčou, když odjíždíte, víte, že pro Zéland budete mít v srdci už navždycky to pomyslné „spešl“ místo.
Text: Markéta Paráčková
