reklama
A pojď, ještě dáme selfíčko!

A pojď, ještě dáme selfíčko!

Telefon, zrcadlo, póza a jedeme! Co se skrývá za epidemií autoportrétů z koupelny? Možná budete překvapení, oblíbená selfíčka mají zajímavý rozměr, o kterém se moc nemluví. Jsou tu totiž odnepaměti.
reklama

Nikdo s chytrým telefonem nebo zrcadlovkou asi neodolal a alespoň jednou si rychlý autoportrét vycvaknul. A kdo říká, že ne, tak to dělá dodnes. Velká část uživatelů sociálních sítí se focení selfíček vůbec nebrání. O tom, jakým fenoménem se focení selfie fotografií stalo, svědčí třeba to, že Oxfordský slovník angličtiny (v anglofonním světě uznávaná autorita v oblasti jazyka) slovo „selfie“ vyhlásil slovem roku 2013.

Neškodná zábava?

Ač jde o malicherné téma, selfíčka rozdělují společnost. Jedni je milují a fotí se při každé příležitosti (ve fitku, na pláži, na horách, v zoo, na eskalátorech, v Terezíně), druzí je zatracují jako stupidní zábavu nevyzrálých jedinců. Tenhle spor tu asi nerozsekneme. Můžeme se ale na selfie fotografie podívat z jiného úhlu.

Kvůli focení přicházíme o přítomnost

„Nemyslím si, že jsou selfíčka nový fenomén – za dob běžných fotoaparátů se lidé také nechali fotit v pozadí se zamýšlenou scenérií, a jiní tuto kompozici nesnášeli a fotili pouze scenérii. Už v historii se bohaté měšťanské rody nechávaly fotit nebo portrétovat, a tak se stavěly na odiv. Snaha být centrem pozornosti jistě může být patrná i ve využívání technických prostředků – v tomto případě obsahu fotografie, ale jindy třeba ve výběru auta, ve výběru značky telefonu a podobně. Příliš psychologicky překvapivého v tom nevidím.

Jako zajímavější než selfie mi v této souvislosti přijde naše rostoucí neschopnost prožívat díky nutkání k focení přítomnost. Chceme neustále fotit to, co se děje, zachycovat významnou událost na všudypřítomný telefon ve snaze uchovat si tento zážitek navždy. V případě některých masových akcí je to až absurdní – vidíme tisíce lidí, kteří si všichni natáčejí stejný obraz (tedy mohli by si ho všude stáhnout, protože bude všude k dispozici). Nikdo tuto událost skutečně neprožívá, nikdo není s její jedinečností, protože se soustředí na natáčení ve falešné představě, že si ji pak budou moci kdykoli pustit. Záznam si pak nepustí buď nikdy, nebo jednou a jsou zklamaní, že nepřinesl prožitek, který ani přinést nemůže, protože ten už vyprchal…“

Mgr. Dalibor Špok, Ph.D., psycholog

Několik zahraničních studií (například z The Ohio State University z roku 2015), naznačuje, že focení selfíček může být příznakem psychické poruchy – třeba narcismu nebo dysmorfické poruchy (zjednodušeně jde o pocit vlastní nedokonalosti a vzhledových nedostatků, „pomocí“ selfie fotografií se jedinec ujišťuje o tom, že má pravdu, když si myslí, že je nedokonalý a ošklivý). Studie se zúčastnili pouze muži a byla poměrně rozsáhlá – zúčastnilo se jí na osm stovek dobrovolníků ve věku od 18 do 40 let.

Exhibicionismus nebo nový styl komunikace?

V souvislosti se selfíčky se mluví i o exhibicionismu a účelovém vynucování pozornosti. Zkušené sběračky lajků se nastaví tak, aby odhalily svoje přednosti v oblasti hrudníku, pánové zase rádi shodí tričko a ukazují svoje vypracované břišáky. Je jen otázkou, co je žene k potřebě vygenerovat z jediné návštěvy koupelny desítky fotek.

Na obhajobu selfíčkářů pak musíme uvést, že současná mladá generace vnímá svět především vizuálně – právě přes fotky nebo videa. Fotka sebe, ale i jídla, přírody a každodenního života je pro ně tak běžným komunikačním prostředkem. V seriózní žurnalistice se dokonce začínají prosazovat „selfie reportáže“ natáčené na telefon. Selfíčka tak možná jsou jen dalším přirozeným krokem v evoluci komunikace.

Foto: Studenta

Korelace vs. kauzalita

Samozřejmě, že uvažovat v rovnici „focení selfíček = psychická porucha“, je zkratkovitá pitomost. I kdyby studie zabývající se selfie fotografiemi byly po všech stránkách vědecké a z empirického hlediska bezchybné, musíme chápat podstatu korelace. Pokud dvě věci souvisejí, nemusí to znamenat, že je mezi nimi nutně kauzální příčina, a rozhodně to neznamená, že pokud má člověk jeden faktor, má i druhý.

Takže ano, pokud srovnáme skupinu narcistních a nenarcistních jedinců v dané věkové kategorii, je možné, že ti narcistní si dělají více selfie. Ale většina těch, kteří si selfie udělají taky, narcistní být nemusí. Korelace je pouze vyjádření matematického vztahu: pokud jste vyhráli v loterii, velmi silně to koreluje s tím, že jste si předtím koupili los. Ale koupě losu tuto výhru ani nezpůsobila, a rozhodně neplatí, že všichni, kdo mají los, vyhráli… Naopak, většina majitelů losu nevyhraje nikdy.

Text: Ella Mahdalová

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější