reklama
 
Dobrovolníkem v Tanzánii: Proč má smysl vyjet na workcamp?

Dobrovolníkem v Tanzánii: Proč má smysl vyjet na workcamp?

Asi každý zná ten pocit, když se vrátí odněkud zdaleka, že by hrozně rád odpověděl na tu obligátní otázku: „Tak jak bylo?“ jednoduše. Místo toho ale možná i vy stejně jako já zalapáte po dechu, hlavou vám probleskne mozaika vjemů, okamžiků, myšlenek, pocitů, otázek, zvuků a zážitků… a pak jen suše zkonstatujete, že to bylo super. Stejně tak jsem líčila i svou nedávnou zkušenost z Tanzánie. A přitom toho bylo tolik, o čem by šlo povídat.
reklama

Nechci se tady ale pouštět do zápisků z cest, na které by asi ani půlka redakčního prostoru webu Studenta nestačila. Spíše se s vámi chci podělit o odpovědi na některé otázky, co mi vířily v hlavě, než jsem se sbalila a vyjela. Protože možná víří hlavou i vám.

1. Má vůbec smysl jet na workcamp do Tanzánie jen na tři týdny?

V tomhle je moje odpověď jasná – nemá. Alespoň pro mě to bylo nemyslitelné, a proto jsem se taky rozhodla jet hned na dva workcampy za sebou. Strávila jsem tak tři týdny malováním školy na Zanzibaru, týden jsem pobývala v Dar es Salaamu a přidala se ke skupině renovující knihovnu tamní organizace Uvikiuta, a poslední tři týdny jsem strávila na environmentálním workcampu pod Kilimanjarem, kde jsme pracovali v lesní školce a diskutovali o klimatických změnách.

Díky mnoha změnám programu a prolínáním několika workcampů jsem měla možnost potkat na 60 dobrovolníků z celého světa, srovnat práci pěti campleaderů, poznat tři různé oblasti v Tanzánii a dost zblízka nahlédnout i do života desítek Tanzánců.

2. Proč jedu někam daleko, když můžu být platná i tady v Česku?

Bohužel i na toto rozhodnutí se musím dívat z globálního pohledu. Zaplatím ranec peněz za cestu a všechny další výdaje s ní spojené, abych dojela na místo a dělala práci, kterou klidně mohou zastat i místní, a ještě se u toho budu tvářit, že jsem hrozně důležitá a že z Evropy snad přináším jakési úžasné know-how v natírání. Místo toho bych svůj čas mohla přeci věnovat potřebným tady v Česku. Ano, tak tady prosím zastavme.

Na všechno se dá dívat jinou optikou a jako mladý zvědavec přeci chci poznat jinou zemi, její kulturu i přírodu, chci s ostatními dobrovolníky sdílet názory a pohledy na svět. Navíc jako budoucí učitelka zeměpisu přeci nemůžu učit o světě od stolu, aniž bych vytáhla paty z „naší krásné kotlinky“. České dobrovolnické skóre tak pomalu doháním jako vedoucí na workcampech u nás, a tak mám i tuhle otázku jednou provždy vyřešenou.

Foto: Studenta

3. Nebudou se na mě tam koukat jako na turistu?

Každý běloch v Tanzánii vzbudí poprask, zvláště pak uprostřed ničeho, ať už mimo turistické rezorty na Zanzibaru, nebo v džungli pod Kilimandžárem. I já byla naivní, když jsem si myslela, že přeci jako dobrovolníci máme mnohem větší šanci splynout s místní komunitou. Ano, je pravda, že jsme s některými z vesnice pracovali, mluvili, vařili, obědvali, hráli fotbal, potkávali se v kostele atp., ale pořád jsme taky byli těmi bílými návštěvníky s dolary v očích.

Být mzungu (svahilsky běloch bez přesného určení původu) tak bylo jistým stigma, které zejména na tržišti, ve městě či v autobuse ztrojnásobilo běžnou cenu všeho. Na druhou stranu to nebylo nic, co by v jiných – nejen rozvojových zemích – nebylo běžné.

Bohužel jsem se ale setkala i s tím, že sami tanzánští dobrovolníci nás brali jako turisty, respektive bohaté bělochy, kteří mají během svých nepracovních víkendů neomezený rozpočet. I našim kamarádům jsme tak museli vysvětlovat, že jsme si na celou cestu, účastnické poplatky a další náklady museli vydělat a že skutečně ne všichni z nás byli sponzorováni rodiči či známými. Odolné pevnosti stereotypů se tak bouraly na obou stranách, pomalu, ale jistě.

4. Má ta práce smysl?

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se popasovala s konceptem workcampu v tanzanské podobě.  Z Evropy jsme zvyklí, že se pracuje 5 – 6 hodin denně a odpoledne je často potřeba i možnost si po fyzicky náročné práci odpočinout. Tam jsme ale pracovali pozvolna, častokrát jen tři hodiny denně a zbytek dne jsme trávili sdílením názorů, workshopy, výlety do okolí nebo třeba návštěvou kostela.

Jak má ale vlastně takový správný workcamp vypadat? Je pro tu danou komunitu cennější samotná práce dobrovolníků, nebo myšlenky, které se zrodí z mezinárodní diskuze? Není právě způsob práce součástí kultury? Ano, je. Tu školu na Zanzibaru jsme jistě mohli vymalovat během jednoho týdne a hned zase jet pryč, ale mělo by to vůbec smysl?

Foto: Studenta

5. A co řeknu doma?

Do Tanzánie na workcamp s INEX-Sdružení dobrovolných aktivit stejně jako já vyjeli už i čtyři další dobrovolníci a jsem přesvědčená o tom, že každý z nás by tu svoji zkušenost z „Afriky“ vylíčil jinak. Ve srovnání s cestami po Evropě je ale obzvlášť důležité, s čím přijedeme a jak o tom budeme mluvit, protože málokdo tady někdy někde v Africe byl. Právě proto jsem tento workcamp brala také jako jakousi misi, ze které přivezu depeši o krajině méně známé.

Workcamp v Tanzánii se pro mne stal prostředkem k vzájemnému učení, sdílení zkušeností a názorů a bourání zažitých představ. Stal se též průvodcem tanzánskou kulturou i přírodou a jejími dennodenními rituály. V neposlední řadě mi přinesl spoustu radosti, ostatně jako každý jiný workcamp.

Pokud vás moje povídání zaujalo, podívejte se na stránky INEX-SDA a jeďte taky.

Text, foto: Lucie Horáková (redakčně upraveno pro Studenta.cz)

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější