reklama
 
Výstava 89 titulni upr

#výstava: Fotky, které zažily revoluci. Čtyřicet let útlaku a najednou konec!

“Když na výstavu, tak jedině s autorem,” nastavili jsme s redakčním kolegou a fotografem Honzou laťku docela vysoko a na telefonu vytočili číslo jednoho z nejznámějších českých fotografů – Jaroslava Kučery.
reklama

Náš záměr klapnul překvapivě snadno a autor mnoha ikonických fotografií z období sametové revoluce nám slíbil osobní prohlídku na právě probíhající výstavě s popisným názvem ‘1989: Pád železné opony’. "Potkáme se ve dvě u Letohrádku královny Anny," potvrzuje termín setkání fotograf. 

Většina podstatných milníků v našich kalendářích se dotýká let končících číslovkou 8, jedno důležité výročí nás ale čeká i letos - v listopadu oslavíme třicet let od sametové revoluce. Výstava, na kterou se chystáme, vykresluje prostřednictvím dobových fotografií její silné momenty, nereflektuje ale jen lokální události. Rok 1989 totiž nesymbolizuje jen převrat v Československu, připomíná zároveň konec komunistického režimu ve všech zemích bývalého východního bloku - dost možná jedno z nejšťastnějších období naší společné novodobé historie. 

Foto: Jan Faltus

Dítě jako symbol

Je mračné odpoledne pozdního léta, když vcházíme na zahradu impozantní budovy na okraji pražských Chotkových sadů. Venku výstavu uvádějí zahraniční fotky, zachycující momenty z revolucí v ostatních zemích. Snad se k nim po cestě zpět ještě pořádně dostaneme, teď se totiž musíme se pohnout dál. Před vstupem do letohrádku na nás už čeká usměvavý Jaroslav Kučera.

Po vzájemném přivítání nás bere do hlavního výstavního sálu na slíbenou komentovanou prohlídku. Na nic nečeká a rovnou začíná u prvního snímku - je na něm zachycena holčička v podzimním oblečení, která zapaluje svíčku na soše svatého Václava: "Tuhle fotku si v roce 1990 vybral z několika set snímků na titulní stranu časopis LIFE. Myslím, že pro Ameriku tato fotka nejlépe vyjadřovala sametovost naší "revoluce" - malé dítě zapalující svíčku na posvátném pomníku. Nikdy jsem ji nepovažoval za svoji zásadní fotku, ale teď možná chápu její nadčasovost" říká Kučera a dodává, že malý honorář za fotky od časopisu LIFE nedostali pouze ti, kteří se se svými snímky do časopisu dostali, ale všichni, kteří se tehdy výběru jenom zúčastnili.

Foto: Jan Faltus

Jako správný fotograf nosil Jaroslav Kučera svoji analogovou Leicu pořád u sebe. Díky tomu mohl bezprostředně zachycovat události probíhající okolo. Měl ji u i 17. listopadu na Národní třídě. "Stál jsem se svou přítelkyní (dnes manželkou) Markétou na schodech kostela sv. Voršily, když okolo procházel průvod studentů", popisuje jednu ze situací. "Jeden nadšený kamarád na mě křičel nějaké, téměř komunistické, zvolání z prvomájových průvodů, Kdo nejde s námi, jde proti nám, nebo něco podobného," popisuje Kučera. 

"Vím, že dav lidu je pro převrat důležitý, ale nejsem stádní typ a navíc jsem si, po zkušenosti ze srpna 1969, dovedl představit, co bude následovat. Tehdy mě při fotografování protestů při 1. výročí okupace zatkli. Zažil jsem doslova masakr, kdy jsem musel spolu s ostatními vězni probíhat uličkami policajtů, kteří nás řezali obušky hlava nehlava. A u výslechů to bylo ještě horší. Tři týdny, které jsem strávil ve vazbě na Pankráci, následovalo dalších dvacet let nesvobody," dodává fotograf.

Foto: Jan Faltus

Bod zlomu

Dostáváme se ke Kučerově asi nejznámější fotce (i ona to dotáhla až do časopisu LIFE), která zachycuje konferenci Občanského fóra a bezprostřední okamžik poté, co hudební publicista Jiří Černý oznámil, že se členové ÚV KSČ vzdali svých funkcí. Usmívající se Dubček ve vřelém Havlově objetí dostatečně vypovídá o radostné atmosféře toho okamžiku. Kučera ho popisuje jako bod zlomu. "Přede mnou byl nabitý sál plný novinářů z celého světa. Při focení jsem se musel postavit na opěradla, abych vůbec něco viděl. Vyfotil jsem několik fotek a pár z nich bylo nakonec ostrých. Všichni tam křičeli radostí, lidi vyhazovali čepice, klobouky. To si nedovedete představit, čtyřicet let jsme žili v bolševismu a najednou tady byla šance, že to totálně projedou. To bylo nádherný," říká nadšeně fotograf.

Další významný moment nás čeká v zadní části výstavy - hlavní postavy revoluce mluví z legendárního balkonu v budově Melantrichu (dneska je v ní Marks and Spencer) k davu demonstrantů na Václavském náměstí. "Když šli Havel a Dubček mluvit, balkon už byl úplně plný novinářů a já už jsem se na něj nedostal. Vylezl jsem proto do patra nad nimi a fotil odtamtud," popisuje Kučera a dodává: "Nejsem typický reportér, ale nakonec jsou moje nejznámější fotky reportážní, což mě docela štve.  Asi to ale bude tím, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě."

Foto: Jan Faltus

V sále nechybí ani fotky z demonstrace na Letné 25. listopadu 1989. Ve spojitosti s Letnou si vybavujeme demonstraci poměrně mladší, organizovanou spolkem Milion chvilek pro demokracii ze začátku léta letošního roku, kterou jsme, na rozdíl od demonstrace na fotkách, mohli zažít na vlastní kůži. Nicméně jen při pohledu na dobové obrázky je jasné, že tyhle dvě akce se příliš srovnávat nemohou ani počtem lidí, ani všeobecnou náladou. 

Nejzajímavějším snímkem z toho dne je bezesporu ten od Jaroslava Kučery. Skupina mladých mužů na střeše tribuny sparťanského stadionu drží obrovský transparent: "Vylezl jsem tam snad jako jediný. Byl jsem zmrzlý a pod námi mluvili tihle," říká Kučera a ukazuje na další fotky jiných autorů, na kterých Havel a Zeman hovoří z tribuny k lidem pod nimi. "Pak jsem slezl po konstrukci dolů a fotil další fotky, zatímco jsem se držel sloupu. Teď už bych se bál."

Své čestné místo si na výstavě našly i legendární Havlovy krátké kalhoty, které se pro Čechy staly symbolem. "Jeho kalhoty jsou historická záležitost. Bylo to prý ale jinak, což mi potvrdil soudce Pavel Kučera, který tenkrát na Hradě dělal zástupce kancléře Karla Schwarzenberga. Krejčí je ušil výborně, ale protože byl Václav Havel v pase širší, chtěl si ty kalhoty vykasat, aby mu držely na břiše. Kdyby si vzal místo opasku kšandy, tak si je mohl pustit dolů a nepadaly by mu, ale on si je vytáhl nahoru, takže to vypadalo, že jsou mu krátké. Myslím ale, že mu to bylo fuk," vypráví Kučera.

Foto: Jan Faltus

Revoluce na traktoru

Nejzajímavější jsou ale pro nás s Honzou fotky z regionů. Dění v Praze je poměrně známé a často už nepřekvapí, jenže revoluce se neodehrávala jen v hlavním městě. Právě proto dostali na výstavě prostor i mimopražští autoři, díky jejichž příspěvkům můžeme zažít revoluční atmosféru regionálních měst nebo malých vesnic a porovnat je se situací v centru Prahy.

Jako příklad nám Kučera ukazuje práce moravského fotografa Jindřicha Štreita: "Jindra ze Sovince fotil "revoluci" převážně ve vesnici Rýžoviště, kde to probuzení chvilku trvalo, než se lidi a vlastně i místní komunisti připojili k celonárodní stávce 27. listopadu.  

Zároveň se zamýšlí nad tím, jak těžké je v tak složité době z vlastního pohledu hodnotit ostatní: "Jak praví klasik: každý strůjcem svého osudu jest. A když mladý, nadšený svazák, vstoupil v padesátých letech do komunistické strany, musel schvalovat všechno, co strana řekla. Což byly třeba souhlasné petice "pracujících" pro tresty nepřátel režimu a nakonec i pro popravy. Zmanipulovaní petenti v pozdějších letech zestárli a někteří z nich si snad i uvědomili, čeho byli součástí a začali proti režimu bojovat, aby mohl nakonec přijít listopad 1989", vyzdvihuje Kučera nelehkou realitu nelehké doby. 

Spousta fotografií z regionů vypráví své malé příběhy - fotka Dany Kyndrové ukazuje dav lidí proudících na demonstraci, přičemž v popředí jde na druhou stranu starší paní s nákupními taškami. Revoluce je jí evidentně zcela ukradená. "Je to fotka s přesahem, se dvěma příběhy, není prvoplánová. Takové fotografie mám nejradši," popisuje Kučera. 

Foto: Jan Faltus

Pocit a ponaučení

Když se dostáváme k plánování a tvorbě výstavy jako celku, zjišťujeme, že pro tvůrce byly samotné fotografie důležitější, než jakékoliv souzení doby: "Objevili jsme mnoho špičkových fotek, které nikdo nezná, ale představili jsme i velmi známé a slavné fotografie. Všichni autoři prožívali onu dobu podobně nadšeně a jejich svědectví jsme nakonec představili na téměř pěti stech fotografiích a k výstavě vydali i obsáhlou knihu. Texty jsou dobové, hodnocení situací a atmosféry z dnešního pohledu jsme se chtěli vyhnout", popisuje Kučera tendence při plánování konceptu akce. 

A co by si z výstavy měly podle jejího kurátora odnést budoucí generace?"Nejdůležitější je, abyste si studiem historie odnesli ponaučení a neopakovali chyby svých předků jen proto, že vám nějaký "krysař" bude opakovat stokrát stejnou lež, tak jako to uměli komunisti. Ale vy si nějak poradíte, cestička byla listopadem umetena, tak vzhůru do neznáma." zakončuje Kučera a nám nezbývá než věřit, že je to pravda.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější