reklama
 
Michal Boodya Budinský

Michal Boodya Budinský: Lidi by si neměli klást jen vysoké cíle

Domluvit s Boodyou čas a místo rozhovoru není úplně jednoduchý úkol, v diáři má momentálně naskládaný jeden event za druhým. Když se konečně potkáváme na vyhlídce u Nuselského mostu, působí navzdory tomu klidně a vyrovnaně. Režisér, kameraman a fotograf v jedné osobě na sraz přichází s několika starými analogovými foťáky a se smíchem dodává, že je nejspíš tak trochu vetešník.
reklama

Někdo tě má za fotografa, někdo za filmaře, mohl bys ale taky být kluk z kapely. Kým se cítíš být ty sám?

Vidíš, na to jsem se sám sebe dřív taky ptal. Zároveň jsem ale přemýšlel, jestli má cenu se jakkoli definovat, aby si mě lidi mohli zařadit do konkrétní krabičky. Dospěl jsem k tomu, že to nemá smysl, vždycky budu dělat to, co mě baví a na co budu mít chuť. Jestli se jednou rozhodnu šít boty, tak mě lidi prostě začnou mít za ševce.

Protože jsem ale zatím natočil jen jeden delší dokument, sám bych se rozhodně neoznačil za filmaře, to mi respekt k oboru nikdy nedovolí. Film bych si natočil hrozně rád, ale mám k tomu takovou úctu, že na sobě budu muset ještě dlouho pracovat, abych se do toho vůbec pustil.

Je naopak něco, co bys nikdy nedělal?

Zrovna dneska jsem odmítnul projekt, co se na začátku tvářil docela fajn. Bohužel se zasekával komunikačně, takže jsem se raději rozhodnul do něj nejít. Komunikace je podle mě základ. Myslím ale, že každé práce by si měl člověk vážit. Nebo minimálně vážit a zvážit - jestli na ni má čas, jestli ji chce doopravdy dělat a dá do ní srdce, jestli se mu to finančně vyplatí. Pokud v projektu není aspoň jeden z těchhle atributů, pak nemá smysl nic začínat. Zároveň je ale naprd, když ti dlouhodobě převažuje jen ta položka peníze.

Dneska jsi jedním z nejzajímavějších mladých českých fotografů. Kde se ve tvém životě vzala fotka?

Od malička mě doma vedli k umění. Táta je muzikant, naučil mě hrát na kdeco, taky jsem dřív docela dost maloval portréty. Když mi umřel děda, zdědil jsem po něm starý Flexaret, a protože se hrozně rád pořád něco učím, začal jsem s ním fotit. Prošel jsem se v Praze po mostech a začal cvakat, aniž bych věděl cokoli o nastavení expozice. Ten film vyšel překvapivě dobře, což mě nadchlo. Dá se říct, že fotka je pro mě alternativa k malbě, které jsem se věnoval předtím.

Foto: Štěpán Svoboda

Fotíš hlavně na analog, což je krásné, ale dneska ne úplně tradiční médium. S příchodem fotících mobilů, dostupných digitálů a Instagramu se ale zároveň objevily názory, že tyhle možnosti fotku kazí.

Jsem rád, že žijeme v době, kdy může tvořit každý. Otevírá to spoustu dveří, i když s tím zároveň samozřejmě vzniká i spousta odpadu. Kdekdo fotí kdeco a ztrácí se takové to zamyšlení. Protože dneska nejsme limitovaní materiálem, světlem nebo časem, je na místě velká míra sebereflexe u každého fotografa. Přes všechen ten balast ale vzniká i hromada skvělých projektů. Mladí vidí věci jinak, používají jiné postupy, experimentují. Myslím, že pokud je někdo dobrý, tak se to o něm rozkřikne.

Řekl bys, že se díky novým technologiím proměnilo i tvoje vnímání fotky nebo videa?

No jasně! Celé tohle prostředí se hrozně změnilo hlavně tím, že se objevily nové formáty. Před pár lety jsem koukal na lidi, kteří natáčeli mobilem, a v hlavě mi běželo "proč drží displej vertikálně, proč si to doprdele neotočí?!" Dneska je pro mě vertikál hrozně fajn formát - obrazovky smartphonů jsou tak velké, že na nich video pěkně vynikne, všechny sociální sítě formát podporují. Musíš pořád odhazovat takovou tu konzervativnost a naučený věci, aby ses nestala tím důchodcem, který nic nechápe. Přijmout co se děje a naučit se s tím pracovat.

Foto: Štěpán Svoboda

Existuje nějaká práce, se kterou tě mají lidi dlouhodobě spojeného? Něco, co je zkrátka tak výrazné, že se to pořád odněkud vrací?

V poslední době docela vykouklo video pro Freshlabels - Surreal. Bylo fajn slyšet, že to lidi baví, přestože to vlastně nebylo nic převratného. Hlavní síla klipu byla podle mě jenom v tom, že byl odlišný. Kolikrát lidi ani nevěděli, že jsem to dělal já, ale když jsme se o videu začali bavit, znali ho. Ale že by za mnou kvůli tomu vyloženě chodili, to zase ne. Buď mě tahle fáze života ještě čeká, nebo mě to nikdy nepotká.

Když koukám na projekty podobného ražení, často si říkám, jestli už je publikum v Česku na tyhle věci připravené. Podle ohlasu to vypadá, že nejspíš je.

Já to při tvorbě takhle nevnímám. Beru to hodně podle sebe - sám mám v hlavě věci, o kterých si myslím, že na ně nejsem připravený. Když jsem začal v Berlíně fotit burlesku, bál jsem se, že to bude hrozně temný, možná i trochu nechutný. A nakonec jsem nestačil zírat, totálně mě to pohltilo. Lidi kolem měli úplně jiný přístup k životu, k nahotě, měli třeba i úplně jiný styl vyjadřování. Zároveň jsem si ale uvědomil, že jsou úplně stejní jako já, jen mají oblibu ještě v něčem dalším. Hrozně mi to otevřelo obzory.

(pozn.: Michal v Berlíně dokumentuje party pořádané pod hlavičkou Bad Bruises. Eventy jako The House of Red Doors spojují divadlo, burlesku, umění, hudbu a sex. V Česku podobný koncept nehledejte.)

Michal Boodya Budinský

Přestože Michal nikdy kameru ani režii nestudoval, je zářným příkladem toho, že když se chce, všechno jde. Společně s partou DOIT.films v současnosti pracuje na spoustě zajímavých projektů. A pokud rádi jíte, v České televizi zrovna teď běží seriál Kamu v Mexiku, kde má na svědomí kameru.

Svět, v kterém se v Berlíně pohybuješ, mi přijde přinejmenším fascinující. Jak ses do něj dostal?

Ať to může znít jakkoli, v zahraničí používám docela rád Tinder. Ne ani tak proto, abych si k sobě našel někoho na večer, mám ho spíš ze zvědavosti - chci prostě objevovat lidi a kulturu toho daného města. V Berlíně jsem se přes něj kdysi seznámil s holkou, která tyhle akce zrovna začínala pořádat. Vyšlo to tak hezky, že měli měsíc před první party, takže jsme se domluvili, že na otvíračku přijedu a udělám jim z toho fotky a video. Dneska je to jeden z nejoblíbenějších mejdanů v Berlíně a já jsem hrozně rád, že jsem jim s tím tehdy mohl pomoct.

Ale jezdíš tam dodneška, viď.

Máš pravdu, už mi to zůstalo. Když to totiž vztáhnu na sebe, je to místo, které mi na oplátku pomáhá s mojí vlastní tvorbou. Dostávám tam zkrátka impulsy, které bych v Praze jen těžko hledal. Nechci Prahu nějak podceňovat, pravdou ale je, že jsme tady pořád hrozně zakonzervovaní - v přístupu k sobě navzájem, ve vnímání jiných kultur nebo lidí, kteří jsou nějakým způsobem odlišní od naší představy normálnosti.

Co tě na Praze nejvíc štve?

Je to vesnice, ve které se mezi sebou každý zná. Všechny zajímavé akce pořádají pořád dokola ta samá jména. A ti, kteří je nepořádají, se na nich aspoň potkávají. Nikde neobjevíš nic nového. Proto je dobré cestovat, občas se prostě sbalit a zmizet.

Foto: Štěpán Svoboda

Když už jsme u toho cestování, nějakou dobu jsi strávil v Nepálu, kde jsi pomáhal s dětmi v dětském domově.

Tehdy jsem na Facebooku viděl fotky kamarádky, která cestovala po Nepálu a starala se tam o malé děti. Domluvili jsme se, že tam za ní vyrazím a vyfotím fotky, které pak bude moct organizace použít pro svoje promo. Nakonec jsem nejen dokumentoval, ale taky pomáhal se starostí o sirotky a odložené děti v jednom z těch místních zařízení v Káthmándú.

Jaké to bylo?

Musím říct, že s odstupem mám z toho projektu trochu smíšené pocity. O děti se v Nepálu starají různé západní organizace, ve kterých jim dobrovolníci, ať už chtějí, nebo ne, předávají západní kulturu. Podle mě je fajn, když děti dostanou zaplacené vzdělání a hodiny angličtiny, zároveň s tím jsou ale vytržené z reality, do které se v drtivé většině vracejí zpět. Často totiž nejde jen o sirotky, ale třeba i o děti, na které rodiče nemají peníze. Zvykli si, že je můžou do domova odložit, sem tam navštívit a že se o ně někdo postará, dokud nevyrostou. Nakonec je v sedmnácti letech rodiče vyzvednou a pošlou na pole nosit slámu. Jejich děti dospívají se školou, s dobrovolníky, s mobilem v ruce a nakonec o to všechno zase přijdou. Myslím, že dlouhodobě by bylo lepší podporovat finančně místní kulturu než přivážet něco, co není pro danou lokalitu přirozené.

Vidíš, v mém kontextu by mě vůbec nenapadlo takhle přemýšlet. Od téhle otázky jsem popravdě čekala docela jinou odpověď.

Dělat dobro v Nepálu je jedna z těch věcí, které můžou lidem hezky znít. Já ve finále sám nevím. Na druhou stranu myslím, že nic není jen černý nebo bílý, že všechno má svoje dobrý a zároveň špatný stránky.

Skončili jsme docela zamyšleně. Řekni mi ještě - máš nějaký cíl?

Cesta je cíl?! (smích) S nastavováním cílů je to podle mě složitý - lidi mají na sebe vysoký nároky, zároveň často čekají, že se jim všechno hned sesype do klína. Myslím, že bychom si neměli klást jen velký cíle, ale vnímat i ty menší pokroky, abychom byli častěji spokojení. Pro mě je cílem každý odevzdaný projekt, každé focení. Samozřejmě mám i ambicióznější myšlenky, ale to by bylo na dýl.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější