Budoucí novináře na FSV UK mimo jiné vyučujete novinářskou etiku. Jak svým studentům popisujete ideálního, eticky se chovajícího novináře?
Snažím se jim ho popsat jako novináře, který vstupuje do dialogu s uživateli informací. Aby mezi novinářem a publikem probíhal dialog, a to i o hodnotovém systému. To je první rovina. Druhá rovina je, že stejně podstatný, jako jsou jednotlivé formy samoregulace žurnalistiky - etické kodexy, tiskové rady, redakční ombudsmani, public redaktoři, či průběžné vzdělávání novinářů během jejich kariéry -, je i hodnotový a individuální rámec každého novináře.
Co v dnešní době považujete za největší etickou otázku, se kterou se novináři potýkají?
Proměnu hodnotového systému celé společnosti. Zygmund Bauman používá hezký příměr s "tekutými časy". Ve společnosti se rozpouštějí zbytky tradičních struktur - vezměte si rodinu, školu jako vzdělávací instituci, atd. Obávám se, že tyto "tekuté časy" výrazně proměňují způsob, jakým západní civilizace přemýšlí nad novinářskou etikou.
Objektivita, (ne)rovná se pseudo-vyváženost
Nemůže za to částečně i digitalizace?
Určitě. Technologická proměna je jedním ze zásadních podnětů proměny společnosti jako takové. Nástup internetu a síťových digitálních médií posunul západní civilizaci do kvalitativně nové éry.
Kvalitativně horší nebo lepší?
Jako konzervativec bych mohl říct, že není úplně šťastné, že vaše generace tráví ponořená do mediální komunikace 12 a půl hodiny denně, když do toho započítáme multitasking, tedy souběžný příjem obsahu. Nicméně mi přijde, že klady této doby jsou zbytečně sráženy zápory. Pořád ale máme příliš malý odstup. Jak budou tuto proměnu historici hodnotit, uvidíme za 100 let.
Dobrá, držme se tedy toho, co se dá posoudit dnes. Objektivní novinář - utopie, nebo toho lze opravdu dosáhnout?
To, jak přistupujeme k pojmu objektivita, je problematické, máme tendence ho zjednodušovat. Je vázán na pokus o shromáždění fakt a dobrání se nějakého objektivizovaného poznání, jenže v rámci žurnalistiky objektivitu zužujeme jenom na pseudo-vyváženost. Objektivita vztažená k žurnalistice, navíc ještě v českém kontextu, je vyprázdněné slovo, které si každý vykládá po svém. Neměli bychom jí odvrhnout jako přežitek, spíš bychom se měli pokusit o její redefinici.
Václav Moravec
Václav Moravec se dlouhodobě věnuje teoretické reflexi médií, zejména veřejnoprávních. Působí jako pedagog na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) a Filmové a televizní fakultě Akademie Múzických Umění (FAMU). Zároveň se každou neděli objevuje na obrazovce České televize ve svém diskusním pořadu Otázky Václava Moravce. Do roku 2014 moderoval i každodenní interview na rádiu Impuls, skončil kvůli možnému střetu zájmů potom, co rádio převzala společnost Agrofert.
Jaký by tedy měl být ten správný rámec?
Objektivita je hledání pravdivého poznání, ke kterému potřebujeme fakta a čas, přičemž čas prověřuje trvalost těch fakt. Můžeme pak říct, že Země není placatá a obíhá kolem Slunce, ne Slunce kolem ní - to máme prověřené na základě vědeckého pokroku.
Zároveň bych ale stále ještě odděloval zpravodajství od publicistiky. Možná jsem konzervativní a staromilský, ale publicistika bezesporu staví více na subjektivním pohledu publicisty, zatímco pro zpravodajství je důležitá právě objektivita.
Čeští novináři neumí hájit svou nezávislost
Je nějaký rozdíl mezi novinářem komerčního a veřejnoprávního média? Kladou se na ně stejné nároky?
V případě elektronických médií jako jsou televize nebo rozhlas, podléhají veřejnoprávní i soukromá úplně stejné regulaci. Zda se ale mají řídit stejnými pravidly, tím se vracíme k první otázce - "tekuté časy" způsobují, že hledáme novou roli těchto společenských struktur.
Cítíte jako novinář v České televizi větší dohled publika? Dáváte si například větší pozor na své vystupování?
To bezesporu. Mrzí mě ale, že málokdo z kritiků si přečte zákon o České televizi a preambuli našeho kodexu. Tam je napsáno, že novináři mají hájit demokratické principy. Není to o tom, že by novinář nebo moderátor veřejné služby měl být pouhým mechanickým časoměřičem deseti minut Židů a deseti minut Hitlera. Má oponovat, když se porušují pravidla humanity a demokratických principů. To, že se z toho pak stává nálepka "lepšolidí" a že tato média vadí části společnosti, která možná jede i na vlně resentimentu časů před rokem 1989, to je věc druhá.
Naopak komerčním televizím, rádiím nebo titulům bývá vyčítáno, že vztahem ke svým majitelům ztrácejí kredibilitu. Může proti tomu žurnalista v takovém médiu vůbec něco dělat? Vždyť právě důvěryhodnost je jedním z nejdůležitějších principů tohoto povolání.
Novináři v České republice bohužel skrz své profesní a odborové organizace nejsou příliš schopní hájit svou nezávislost. Při nákupu Le Mondu Danielem Křetínským vznikla vzpoura novinářů a jejich profesních organizací. No jo, ale fungují nám tu odborové a profesní organizace? Možná lépe u veřejnoprávních médií, ale i tak je u nás sdružování novinářů a hájení zájmů proti vydavateli tak slabé, že to mají v České republice rozhodně těžší než v prostředí jiných západních zemí.
A co vztahy mezi novináři z konkurenčních médií. Měli by si podle vás pomáhat?
Vracím se k té předchozí odpovědi - když si pomáhat nebudou, ta profese bude daleko slabší, než by mohla být.
Nevadila by ani součinnost novinářů z komerčního a veřejnoprávního média?
V základním hodnotovém rámci žurnalistiky by si měli pomáhat bez ohledu na to, jestli jsou v konkurenčním vztahu nebo zda jde o novináře veřejných či komerčních médií. Mně osobně mrzí, jakým způsobem spolu novináři komunikují na sociálních sítích a jak se vůči sobě vymezují. I to může být jeden z důvodů, proč klesá důvěra v žurnalistiku a zpravodajská média jako taková.
Média na tom nejsou tak zle
Novinářem dnes může být každý, často stačí účet na sociálních sítích nebo vlastní blog. Dochází k takzvané informační obezitě, respektive k nadprodukci informací. Existuje způsob, jak si ověřit, zda člověk, od kterého přijímáme zprávy, je dostatečně důvěryhodný?
Věřit jednomu novináři nebo médiu není dobré. Pro demokracii je důležitá i pluralita ve využívání informací. A samozřejmě bychom měli kriticky pohlížet i na toho novináře, kterému věříme. Důležité je všímat si, jestli jde do prvozdrojů, jestli má úplné informace, zda jsou založené na faktech, nefabuluje a podobně. To předpokládá značnou, nebo alespoň průměrnou mediální gramotnost uživatelů obsahu zpravodajství a nejsem si jist, jestli to v nich náš vzdělávací systém pěstuje.
Váš úvod Otázek VM ze 17. března, který jste začal slovy: "U Klausů v kuchyni vznikají nápady této politické rodiny. Rodiny, která když ztrácí vliv, nálepkuje ostatní. Ocitne-li se v politických potížích, otec například kvůli černému financování vlastní politické strany, jsou povoláni do boje manželka a syn. Je-li třeba zaměstnat syny, vypomůže tatínek s někdejším ředitelem polostátního gigantu ČEZ. Chtějí-li vyhodit syna z politické strany, protože když není po jeho, škodí, kde může, přispěchá na pomoc papá. Kuchyňská logika velí, účel světí prostředky a všechno je dovoleno," budete vysvětlovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Čím se budete obhajovat?
Jde o publicistický úvod, o glosu, která je založená na faktech. Například když měl otec, tedy Václav Klaus starší, problémy s financováním, do politického diskurzu opravdu vstoupila manželka se synem - na demonstraci proti Klausovi staršímu vystoupili s projevem na jeho podporu. Vliv politiků na fungování ČEZu také není novinkou.
Když šlo podle vás o glosu, nemůže za část kritiky médií třeba i stírání rozdílů mezi zpravodajstvím a publicistikou?
Možné to je, a právě to se snažím na různých besedách a debatách vysvětlovat. Ano, kdybych byl moderátorem Událostí, chápal bych, že nastalo zděšení na vsi. Ale mají všechny pořady vypadat jako Události?
Takže byste to i dnes řekl stejně?
Pokud bych se fakticky zmýlil, tak bych se samozřejmě omluvil. Ale za tímto výrokem si stojím.
Od roku 2011 důvěra v televizi, tisk, internet a rádio spíše klesala, nicméně v posledních šetřeních, včetně toho nejnovějšího z března 2019, má opět rostoucí tendenci (vyplívá z výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění, pozn. redakce). Myslíte, že je to jen dočasná nálada nebo lidé opravdu začínají médiím znovu věřit?
Srovnejme to s daty o důvěře v ostatní aktéry ve veřejné sféře. V 90. letech důvěřovalo úřadu prezidenta 85 procent občanů, dnes je tato instituce v očích veřejnosti na důvěře kolem poloviny populace. V tomto kontextu na tom média nejsou vůbec špatně.
Čísla mezi 40 až 50 procenty důvěry v jednotlivé instituce veřejné sféry jsou dnes asi nejvíce dosažitelnou mírou. Obávám se, že žijeme v časech pochyb.
