reklama
 
Vánoce - Armáda Spásy

Ti, kteří dělají lidem bez domova hezčí Vánoce. Den s Armádou spásy

Cukroví, rodina, nákupy, dárky a domov - to jsou věci , které si o Vánocích vybaví snad každý. Co si ale vybaví o Vánocích lidé, kterým tohle všechno chybí? Vypravila jsem se to zjistit do azylového domu Armády spásy v Karlových Varech. A že tyhle svátky nejsou jen o tom mít rád bližního svého, mi potvrdila většina zaměstnanců, kteří dělají lidem bez domova hezčí Vánoce.
reklama

Když otevírám dveře azylového domu, vůbec netuším, co mě za nimi čeká. Mám strach, jak na mě budou lidé tam uvnitř reagovat. Jakmile však otevřu dveře do společenské místnosti, kde se koná vánoční posezení, všechny obavy ze mě opadnou. Uvnitř je bujarý rozruch, zpívají se koledy, a všichni (až na pár výjimek) se usmívají a zvědavě po mě pokukují. Těm výjimkám se ani nedivím, vždyť kdo z vás by se usmíval při vidině, že kromě věcí v pár igelitkách nemáte už vůbec nic?

Ponožky od babičky
life
Naše ponožky hřejí hned dvakrát, říká Broňa Hilliová o projektu Ponožky od babičky
19. 12. 2018
3 minuty dobré pomoci

Brzy pochopím, že to, co se tady děje, je pro většinu hostů nejkrásnějším, co se jim o Vánocích může stát. Všichni se vesele baví a ujídají ovoce z misek na stole. To hlavní má teprve přijít - myslím ale, že pro spoustu z nich je krásná už jenom ta atmosféra. Na dnešek si pro ně Grandhotel Pupp přichystal vánoční překvapení - bramboračku a řízek se salátem, který voní celou místností.

Kolem vánočních hostů pobíhají dobrovolníci a sociální pracovníci, kteří jim rozdávají drobnosti. Při odchodu dostanou ještě balíček s rukavicemi a pár sladkostí pro radost. Chvíli je pozoruji a pak mě napadne otázka - jak se vlastně člověk dostane k práci dobrovolníka? Dívám se na všechen ten pohyb kolem a pak konečně seberu odvahu rušit je svými otázkami. Hned první dívka, kterou oslovím, mě pozve do kuchyně. A já tak můžu pozorovat ten okolní mumraj zpoza okénka na výdej jídla. Překvapuje mne, jak všude kolem panuje uvolněná nálada. Ač mají v kuchyni plné ruce práce, najdou si čas na mé všetečné otázky.

"Já jsem tady byla původně jenom na praxi. Kdyby člověk tuhle práci nemiloval, nebyl by ji schopný dělat," říká Diana, jedna ze sociálních pracovnic. Povídání přerušuje zdejší rozesmátý lamač ženských srdcí, který se nakloní do okýnka a laškovně se na ni zasměje. Zeptá se ho, co by rád a on ji opáčí: "Ženský, já mám jedno vánoční přání - já nechci polívku, já bych chtěl mezi vás." Kuchyní propukne smích a i on se směje. Odchazí s plným talířem polévky ke stolu. Tak snad se mu jeho vánoční přání splní příští rok…

Foto: Magdalena Hlízová

"Jak vidíte, náš vztah s klienty je založený na přátelství. Většinu klientů známe jmény a oni zase znají ta naše. I když čas od času se stane, že přijde někdo nový, nebo naopak, že už někdo nepřijde vůbec. Snažíme se s nimi vycházet a nechovat se formálně, leckdy jsme ti jediní, které mají. Najdou u nás náruč k vyplakání i radost a smích," doplňuje Diana.

"Dalo by se říct, že jsem měl takový syndrom vyhoření. Dům, rodina, starosti, práce, tehdy jsem do toho ještě podnikal… Potřeboval jsem pevný řád a líbila se mi myšlenka, že budu pomáhat společnosti. Když mi má žena jednoho dne řekla, že hledají pomoc, ani chvíli jsem neváhal," vypráví Martin Roušal, ředitel Armády spásy v Karlových Varech. "Nejdřív jsem nastoupil na pozici sociálního pracovníka a časem jsem se stal ředitelem. Myslím, že moje práce mě pořád naplňuje. I když jsou dny, kdy si říkám, proč jsem tady.

Martin Roušal
Martin Roušal Foto: Magdalena Hlízová

"Pro mě to bylo jasná volba. Můj příběh je tak trošku zvláštní," směje se Veronika, další ze sociálních pracovnic. "Ono se to může zdát podivné, ale už jako malé jsme si s kamarádkou chodily povídat pod most s bezdomovci… Všichni se mi za to teď hrozně smějou. Už od mládí mě to k nim táhlo. Když jsem dodělala střední a chtěla jsem dělat dálkově vyšší odbornou školu, hledala jsem nějakou práci, se kterou by se to dalo skloubit. Viděla jsem, že Armáda spásy hledá sociální pracovnici a řekla jsem si, proč to nezkusit? Tak mě tu teď mají," pokračuje.

"U mě to byl osud. Byla jsem nemocná, zemřeli mi rodiče a já se sama sebe ptala, jestli jsem na tom správném místě, kde mám být. Když mi nabídli práci u Armády spásy, hned jsem věděla, co odpovědět. Brala jsem to i jako poslání od Boha," říká Olga, která v Karlovarském kraji zajišťuje duchovní podporu. Podle ní to v Armádě spásy funguje jako v jakékoliv jiné armádě. "Nejdřív jsem působila v Praze. Pak jsem studovala v Londýně na centrále Armády spásy, díky čemuž jsem teď důstojník." Dodává, že tak jako v armádě, nikdy neví, kam ji pošlou. "Jednoho dne vám přijde mail, že se stěhujete do Karlových Varů. A tak si musíte sbalit svých pár švestek a odstěhovat se. Nikdy předtím jsem v tomhle městě nebyla a ještě teď mám občas pocit, že jsem se sem spadla z vesmíru… Ale jedno vím - i tady je potřeba pomoc."

Olga
Olga Foto: Magdalena Hlízová

"Já dělám svoji práci, protože chci. Jsem dobrovolnice a za to, že sem chodím, nemám žádné peníze. Dělám to ze svého přesvědčení. Jinak mám svou firmu, tady jsem dvakrát do týdne," vysvětluje mi jedna dobrovolnice a mezitím hostům nandavá bramborový salát s řízkem.

Všichni se jednohlasně shodují, že když chce člověk pracovat v Armádě spásy nebo v jakékoliv jiné charitativní organizaci, musí svojí práci milovat. A protože to není vždycky tak úplně růžové, jak by se z vyprávění pracovníků mohlo zdát, musí mít i hodně pevné nervy.

Foto: Magdalena Hlízová

Všem jsem popřála hezké Vánoce a rozloučila se. Odešla jsme zpátky do svého světa. A upřímně? Jinak než na reportáž bych se tam podívat nechtěla. Obdivuji všechny, jež se rozhodli žít pro společnost a den co den se setkávají s bolavými lidskými osudy. Já bych to nedokázala. A vy?

Za reportáž děkujeme Armádě spásy v Karlových Varech.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější