reklama
 
Petr Nárožný: Studenti by si měli uvědomit, co je bude živit

Petr Nárožný: Studenti by si měli uvědomit, co je bude živit

Je znám svými nekompromisními názory. Když se mu něco nelíbí, máte jistotu, že se to dozvíte. Jako třeba výběr vysokoškolských oborů současných studentů. „Mladí často nepřemýšlejí, čím se jednou budou živit. Pro pohodlné prožití studentských let se učí o indické kultuře. Jenže pak vyjdou školu a jsou závislí na státu. Co jiného jim s tímto oborem zbývá,“ říká rezolutně Petr Nárožný, kterému bude za tři roky osmdesát.
reklama

Zaráží vás zaměření nově vzniklých oborů na českých vysokých školách?

Já smyslu některých vůbec nerozumím. Přijde mi, že je studenti navštěvují jen proto, aby si užili pár pohodových let na škole, odložili dobu, kdy budou muset nastoupit do práce. Jenže pak vystudují něco jako třeba kulturologii a netuší, čím se vlastně budou živit. No, já vím čím. Budou v nějaké státní instituci psát něco o začleňování něčeho někam. Čekám, kdy v naší zemi vznikne vysoká škola čerpadlářská. Studium bude tříleté a jediný předmět bude čerpání fondů z Evropské unie. Divím se jenom, že už s tím někdo ze socialistů nepřišel.

Kde je tedy podle vás největší potenciál pro čerstvé vysokoškoláky?

To je asi různé. Musí se rozhlížet kolem sebe a zvažovat své schopnosti a uplatnění. Pokud nemají kolem sebe široko daleko veterináře a baví je práce se zvířaty, pak mají jasno a jednou mohou být úspěšní a zajištění. Někdy je potřeba se dívat hodně dopředu, a ne jen na nejbližší školní roky. A možná jsou také dnešní studenti líní a nechtějí trávit mládí náročným studiem.

Tuším, že směřujete k techničtějším oborům.

Jasně, vždyť absolventům technických oborů dnes firmy trhají ruce, je o ně zájem. Chápu, že matematika svou obtížností netáhne, stejně jako fyzika či chemie. Jenže je potřebná a užitečná. Studenti technických oborů to nemají lehké, studium je opravdu náročné. Ale když jsou pilní, vždy je o ně v životě postaráno.

Foto: Studenta

Když jste překročil šedesátku, říkal jste, že není čas na flámování. Platí to i dnes, kdy se blížíte osmdesátce?

Asi skutečně neumím žít tak, jak by se na můj věk slušelo. Procházky s pejskem, hospoda, to mě netěší. Když zrovna nehraju, tak jsem většinou ponořen do studia historie. Dokážu studovat líp než za mlada. Soustavně, soustředěně, i když vím, že v mém věku je to trochu rozmarný a také bláznivý koníček.

Nenapadlo vás někdy napsat vlastní knihu o historii? Za ta pročtená léta musíte být plný vědomostí.

Proboha, o čem bych jako milovník, amatér psal? Dnes už vím, co to je opravdová historická práce, a tak se na úroveň profesionálních historiků netroufám stavět.

Co vás na historii nejvíce fascinuje?

Že ji každý historik vidí trochu odlišně. Historik vychází z určitého historického faktu, ale souvislosti a události kolem pak každý vykládá po svém, každý dává různou váhu něčemu jinému. Je to, jako kdyby se sešlo deset kamarádů a druhý den o tom všichni napsali reportáž. Každá bude jiná, každý vnímá stejnou skutečnost jinak.

Foto: Studenta

Kdybych vám neskočil do řeči, je mi jasné, že byste o historii dokázal hovořit celé hodiny. V jaké době byste chtěl žít?

To je skoro obligátní otázka. Žádná doba nebyla ideální. A ve stejné době také záleží, jestli jste se narodil na zámku, nebo v pastoušce. Vezměte si, že mé tety zažily dvě světové války, a když je přežily, režim jim vzal vše, co měly. Nabízela by se třeba doba za Ludvíka XIV. Na jeho dvoře muselo být krásně, ale když ho chytl zub nebo slepé střevo, léčba prakticky neexistovala. Takže jsem spokojen s tím, jak jsem se narodil. Za rok tu byli Němci, pak čtyřicet let komunisté. Fajn, co?

Jedno máme s historií společné i dnes, kritiku mladé generace. Starší vždy kritizovali to, s čím přicházela mladá generace, a mladí zase oponovali, že staří nejdou s dobou?

Už u starých Řeků či Římanů je zřejmá obava, že nastupující generace je o hodně horší. Nepochopení a strach z toho, co nová generace provede se zavedenými pořádky. Nebylo to nic neobvyklého a není to nic neobvyklého ani dnes.

Jaká je aktuální kritika starší generace?

Já kdybych jako kluk nepozdravil některého ze sousedů, večer by u nás zvonil a dostal bych výprask od rodičů. Nebo jízda v tramvaji, když přistoupil někdo starší, byla povinnost ho pustit sednout. Jasně, nechtělo se mi, sám jsem byl unavený, ale kdybych to neudělal, hezky rychle by mě zvedl pan průvodčí. Prostě revoluce v šedesátých letech způsobila všeobecný úpadek autority. U rodičů, ve škole a myslím, že to díky levicové Evropě půjde ještě dál.

Foto: Studenta

Není to spíše o výchově? Rodiče evidentně nastavují volnější metr.

Přístup rodičů je základ. Vezměte si, že dnes dítě odchází večer s batohem plným sprejů a rodičům je to jedno, nemají strach, nezajímají se, co jde dělat. Pak čtu v novinách rozhovor s populárním sprejerem, že se těší na nové vagony metra. A říká: „Už se těším na kyselé tváře daňových poplatníků, až jim ty vagony posprejujeme,“ a já dodávám: „až poškrabáte všechna okna. Jen do toho, kluci, zničte všechno.“ Tohle mi hlava nebere, v tomhle jsem zkrátka v jiné době.

Máte občas nutkání vzít spravedlnost do svých rukou a mladým to vysvětlit, třeba je z té židle v tramvaji zvednout?

To já bych rád, to víte, že mě to štve, ale nemám na to fyzicky. Naštěstí se o tohle starají svědomitě moji kolegové. Takový Ondra Vetchý velmi rád vysvětlí nějakému mladému drzounovi, co se sluší a patří. Ten se sjednáním respektu nemá problém (usmívá se).

Jaký jste byl vy jako malý kluk? Zábava v poválečných Vršovicích byla asi hodně odlišná.

Dodnes si pamatuji, když jsem vyšel na ulici, jak všude jezdily děti na kolech, zaparkované tam bylo jediné auto, a to pana domácího Pitáka. Dnes tam pomalu přes tu ulici nepřejdete, natož abyste tam potkali nějaké hrající si dítě.

Vy jste mezi těmi dětmi musel pořádně zářit, dostal jste tehdy zcela nové kolo Favorit.

Byl to zázrak, najednou přišel strýček, který jezdil motoristické závody, a dal mi na něj poukaz. Všichni si ho pořád chtěli prohlížet a já ho měl jako svatou relikvii. Stavěl jsem ho vedle postele, a kdyby to šlo, bylo se mnou pod peřinou.

Až by se zdálo, jak vzorné dítě jste byl. Ovšem podle všeho jste uměl být i pěkný průšvihář.

Docela velký. Ve škole jsem měl pravidelně dvojky, dokonce jednou i trojku z chování. Byl jsem třídní hromosvod na průšvihy, bavič, který musí u všeho být.

To vám evidentně vydrželo až do čtyřicítky, kdy jste se objevil na prknech slavného Semaforu.

Už několik let předtím jsem si užíval a bavil diváky na koncertech kapely Rangers a v Semaforu to gradovalo. Se Šimkem a Sobotou jsme utvořili takovou trojici.

Foto: Studenta

Jak si vůbec lidsky sedly tři naprosto odlišné herecké osobnosti, jakými jste byli vy tři?

Skutečně jsme byli každý hodně jiný, v soukromí k nerozeznání od života na scéně, ale to patřilo k našim vystoupením. Dokázali jsme se vhodně doplňovat a snad i lidi bavit. Vycházeli jsme spolu velmi dobře, žádné vážné problémy tam nebyly, i když jsme byli každý z jiného těsta. Jak došlo na politiku nebo historii, vždy jsme si měli co říci.

K herectví jste se dostal až po studiích na ČVUT, kde jste získal titul v technickém oboru, a dokonce na čas skončil s kolegou Pavlem Bobkem za rýsovacím prknem. Jak jste si u výkresů notovali?

Byla to zvláštní situace, oba jsme byli stavaři a vidíte, oba nás to táhlo úplně jinam. Naštěstí jsme měli úžasné kolegy včetně pana šéfa. Byla to báječná parta. Často vzpomínám.

Přesto jste v hlavě nosil jiný sen a nebylo to herectví.

Přál jsem si být lékařem. Už na gymnáziu mě to pobláznilo, a tak jsem například pitval mrtvé myši. Dlouho jsem litoval, že jsem se na doktořinu nedal, a to až do chvíle, kdy jsem s přítelem primářem chirurgie hovořil o svém dávném snu.

Probudil vás z mladistvého snu?

Ptal se mě, jak jsem šikovný na ruce. Když jsem mu začal vyprávět, že při zaťukávání hřebíku na obraz musím volat zedníky, protože vypadne metr omítky, ujistil mě, že jsem zachránil několik lidských životů tím, že jsem se na doktora nedal. Kvalitní chirurg potřebuje klidné přesné ruce a hlavně šikovné prsty. Tohle přesně nemám.

Viděl jsem vás v řadě filmových rolí i televizních pořadech a vždy jsem přemýšlel: je to skutečný bavič, nebo je spíše vážným člověkem? Jaký je v soukromém životě Petr Nárožný?

V mém věku asi už jsme přece jen vážnější, to je normální, sám to na sobě cítím. Častěji přemýšlím nad smyslem života a nad řadou věcí, které mi dříve byly lhostejné. I když humor miluji a vždy jsem chtěl, aby se diváci smáli, vážnost mi nikdy nechyběla.

Pomáhá vám vypořádat se s vyšším věkem i to, že jste neustále obklopen mladšími kolegy?

Oni mi totiž nedají nic zadarmo, musím s nimi držet krok, pokud chci být platný člen divadelní šatny.

Foto: Studenta

Mládnete na divadelních prknech?

Nestárnu (směje se). Jeviště je opravdu magický prostor, kde vás přestane bolet i zub.

Je vám smutno?

Každý normální člověk, který přemýšlí o životě, je občas smutný.

Tak na závěr jedna veselejší. Mou sestru by zajímalo, jak je možné, že posledních třicet let vypadáte stále stejně a vůbec nestárnete.

(úsměv) To je jednoduché, protože nemám vlasy a nosím knírek. Podobně to mají televizní moderátorky, které celý život mají stejný účes. Všichni jim pak říkají, že vůbec nestárnou.

Jak probíhal rozhovor

Na první dojem se jeví přísně. Sám to omlouvá svým pokročilým věkem, prý to k němu zkrátka patří. Stačí ale pár odlehčených otázek a úsměv na rtech, který si tak dobře všichni pamatujeme z televizní obrazovky či divadelních prken, je rychle zpátky. Petr Nárožný je bavič, humor člověk nezapomene. Jen prostě jeho vtipy zvážněly, stejně jako on sám. V úvodu rozhovoru jsme se dotkli jeho oblíbeného tématu, historie. O ní by si dokázal povídat celé hodiny. Když však dojde řeč na aktuální témata, už mu tak do smíchu není. Chování mladé generace mu nejde přes jeho pečlivě pěstovaný knírek. I když chápe, že je jiná doba, sám přiznává, že do ní nepatří. Možná právě proto je ikonou československého filmu a už ne tolik toho českého. Petr Nárožný je zkrátka osobnost, která si zaslouží respekt, a pokud ho někdo nemá, umí být pořádně nepříjemný. Zná hodnotu lidského chování a velmi mu na něm záleží. Protože, jak se dočtete v našem rozhovoru, vše je o výchově rodičů.

Medailonek Petra Nárožného

Jeden z nejpopulárnějších českých herců byl původně stavebním inženýrem, tato práce ho ale nenaplňovala, a tak se přes moderování pořadů hudební skupiny Rangers, komické výstupy s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou v divadle Semafor a v televizních pořadech dostal až do Činoherního klubu, jehož je aktivním členem dodnes.

V době svých divadelních začátků se věnoval také filmu. Přestože debutoval až ve svých pětatřiceti letech rolí cholerického závodníka Volejníka ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“, charismatickým a živelným hereckým projevem zaujal diváky i režiséry natolik, že v následujících dvaceti letech šel doslova z role do role. Mezi jeho nejvýraznější postavy patří agresivní šéfkuchař v komedii „Což takhle dát si španát?“, nenapravitelný pedant z černé komedie „Ten svetr si nesvlíkej“ nebo neúspěšný sňatkový podvodník z televizní „šéfovské“ série Hynka Bočana. Proslul rovněž jako komentátor animovaných filmů, zejména večerníčků jako Mach a Šebestová, Žofka a spol. nebo Hugo z hor.

Text: Richard Valoušek

Foto: Jindřich Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější