reklama
 
Eva Josefíková: Národní divadlo jsem odmítla kvůli maturitě

Eva Josefíková: Národní divadlo jsem odmítla kvůli maturitě

Je mladá, krásná i úspěšná. Když k tomu přidáte herecký talent a extrovertní povahu, má Eva Josefíková našlápnuto k hodně úspěšné kariéře. Přitom nechybělo mnoho a dnes by se věnovala práci v médiích. Jaký je vůbec životní příběh tváře filmu „Probudím se včera“ či „Vejška“? Studenta si s talentovanou herečkou povídala nejen o životě mezi herci, ale také jak bojuje s trémou nebo s učením nekonečných textů a proč se jí přezdívalo Jukebox.
reklama

Už jsi zažila na jevišti skutečné okno?

A kolikrát (smích). Naposledy před dvěma týdny při představení v Kladně, kde hraju jednu z hlavních rolí s hodně texty. Zasekla jsem se hned dvakrát, byly to doslova výkladní skříně.

Jaký je to pocit, poleje tě pořádné horko?

Je to děsivé, měla jsem v tu chvíli hrůzu v očích. Naštěstí to většinou diváci ani nepoznají. A když už ano, tak jsou za to naopak vděční.

Nejsou škodolibí?

Ne, diváci jsou rádi, když se herci spontánně rozesmějí nebo když spadne kulisa. Čím víc je představení netradiční, tím více je potěší.

Často ti musí zachránit kůži před publikem nápověda?

Většinou to herec zahladí sám nebo mu pomůže kolega. Když jde do tuhého, ve větších divadlech pomůže nápověda, v těch menších na vás křičí ze zákulisí.

Jak jsi pilná studentka na učení textů?

Jdu na to pomaličku, polehounku, kolegové z toho asi často nejsou nadšení. Myslím ale, že s přibývajícími zkušenostmi se zlepšuji.

Jsou pro tebe příjemnější role, při kterých můžete improvizovat, nebo se raději držíte textu slovo od slova?

Improvizace často přichází sama od sebe právě ve chvíli, kdy má člověk okno. Navíc jak hru cvičíme dennodenně, tak si ani nevšimnete, že jste nějaké slovíčko zaměnili za jiné.

Foto: Studenta

Jak je to ve tvojí nové hře Misantrop, tam to asi tak jednoduché nebude.

To je trošku extrém, protože se tam mluví v alexandrinech, což je velmi striktní verš. Premiéru sice máme až na konci května, ale trošku se toho obávám, protože improvizovat ve verších by nebylo v případě okna moc zábavné.

Jsi velký vztekloun, když jde o učení role?

Texty si pročítám doma v noci a nikomu bych neradila, aby u toho byl.

To zní děsivě.

Zas tak hrozné to není, ale občas mlátím hlavou do zdi, texty čtu dost nahlas. Kdekdo by si poklepal na čelo a utekl (smích).

Umíš to i klidně?

Ale jo, to si napustím vanu a relaxuju. Když se mi to nerozmočí, tak se i něco naučím. Tak to mám ráda taky.

A co nervozita, ta ti něco říká?

Já bývala strašný nervák, mívala jsem trému za celou třídu, při zkouškách se klepala. Hraní mě ale naučila nervy zvládat. Teď už je to jen zdravá nervozita, ne ta paralyzující. Pocity, že když to nezvládnu, tak ze mě nebude herečka, už jsou pryč.

Jak trávíš poslední chvíle před vystoupením? Lovíš poslední slovíčka ke své roli?

Hodně to záleží na kolezích. Občas mě strhnou, že ještě děláme nějaké blbosti, bavíme se, dáváme kafíčko. Většinou si ale projdu texty, rozmluvím hlas a soustředím se.

Herectví není jen o práci na jevišti, je k němu potřeba dobrá fyzička a velké dechové rozpětí. Jsi hodně trénovaná?

Největší dril jsem zažívala na škole, tam jsme měli jevištní mluvu, učili se dýchat, držet tělo. Byla to tak trošku alchymie, protože k tomu jsme trénovali akrobacii, šerm, chodili běhat. První roky jsem se nezastavila, odcházela před osmou ráno a vracela se domů večer.

Jak jsi na tom s fyzičkou dneska?

Už nešermuju (smích), ale jinak to snad se mnou není tak zlý. Kvůli roli ve filmu Fair play jsem měla pravidelné tréninky. Po dotočení jsem si sice dala skoro roční pauzu, ale teď už zase běhám. Občas si zajdu i na trénink do školy.

Foto: Studenta

Eva Josefíková (25 let)

Česká divadelní a filmová herečka se narodila 3. února 1990. Pochází z Uherského Hradiště, kde také vystudovala gymnázium. V roce 2001 se s rodiči přestěhovala do Vlčnova. Od roku 1999 navštěvovala literárně-dramatický obor na Základní umělecké škole v Uherském Hradišti. V současnosti žije v P raze, hrála ve Stavovském divadle a nyní v divadle Disk, zároveň dokončuje studium na DAMU v oboru herectví činoherního divadla. Hostovala také v Národním divadle v letech 2009–2010 v inscenaci Babička jako Barunka. Nyní se připravuje na premiéru hry Misantrop ve Švandově divadle.

Foto: Studenta

Bavíme se o tvé škole, ale nikde jsem se nedočetl, že bys DAMU dodělala.

Absolvovala jsem před čtyřmi roky, ale stále nemám hotovou diplomku a státnice. V červnu bych měla mít všechno hotové.

Jak náročné je zvládat školní povinnosti s profesionální kariérou herečky?

Sranda to není, protože kromě školy se člověk musí učit texty, natáčet, chodit na zkoušky, dělat rozhovory. Když mám alespoň chvilku času, sednu si a píšu, občas klidně na koleni ve vlaku, zkrátka kde to jen jde.

Hučí do tebe hodně kamarádi a rodina, abys studium konečně úspěšně zakončila?

A jak, navíc se k nim přidávají učitelé i kolegové. Já to chci ale dodělat i kvůli sobě, ty roky nesmí přijít vniveč. Nejde mi ani tak o ten titul, jako o důstojné zakončení školy. Mám pocit, že to dlužím všem, kteří mě celé ty roky podporovali a podporují. Musím ale přiznat, že to jde těžko.

Během studia na DAMU ses stala známou herečkou, jak se na to dívají profesoři, řeší s tebou tvé role?

Při zkouškách mi to nikdy nepomohlo (smích), ale určitě se se mnou bavili o mých rolích a vůbec herecké práci. Já si jich vždycky vážila především proto, že se nebáli být kritičtí, ale uměli i pochválit.

Přijímačky na DAMU ti změnily život, na základě tvého vystoupení ti hned volali z Národního divadla. Ty jsi je ale prý v první chvíli odmítla, proč?

Já jim zkrátka nevěřila. Zvedla jsem sluchátko a pořád čekala, kdy zakřičí apríl nebo kde objevím skrytou kameru. Řekla jsem zdvořile: Ne, nezlobte se, já musím nejdříve odmaturovat. Možná jsem se trošku bála, že by to mohla být pravda.

V hlavě ti to pak muselo pořádně šrotovat, že?

Nedalo mi to a po chvíli jsem zavolala svému učiteli z dramaťáku. Vynadal mi a řekl, ať tam okamžitě zavolám zpátky. A pak už to šlo rychle, setkání s režisérem, tři zkoušky a premiéra.

Jaké bylo stát pro herce na tak posvátném místě?

Pohybovala jsem se v úplně jiných dimenzích, než jsem dokázala pochopit. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje, tak jsem se snažila být přítomna, koncentrovaná a plnit to, co se po mně chce. Až po premiéře nastal výbuch emocí a já to ze sebe dostala. S dalšími reprízami už to bylo lepší.

Vzpomeneš si, kdy sis poprvé stoupla na jeviště?

Před rodinou jsem vystupovala neustále, snad od chvíle, kdy jsem začala mluvit. Pamatuji si, že s folklorními oblečky jsem vystupovala už někdy ve čtyřech letech.

Prý jsi měla přezdívku Jukebox. Ráda jsi zpívala?

Se sestrou jsme byly vždycky středem pozornosti. To bylo vždycky, děvčata zpívejte, děvčata zahrajte tohle, děvčata tamto a tohle, šup sem, šup tam. Byly jsme takové cvičené opičky. Ale bavilo nás to.

Jaké bylo dětství na Slovácku?

Přilítly jsme ze školy, hodily tašku do kouta a letěly ven. Je to jiné než v dnešní Praze. Neumím si představit, že bych nechala běžet dítě samotné ven a s klidným svědomím ho pozorovala z okna.

Jak probíhal rozhovor

Podívám se na hodinky, zjišťuji, že náš rozhovor měl už před pár minutami začít. Vtom mi přijde omluvná SMSka a o chvilku později už udýchaná Eva stojí ve dveřích stylové kavárny v zátiší Starého Města, kam rozhovor sama svolala. Za své zpoždění nabízí zaplacení útraty, což jsme přijmout samozřejmě nemohli, ale i to o její povaze ledacos napovídá. I přes začínající hvězdnou kariéru je stále tou slušně vychovanou milou holkou ze Slovácka. A taková asi i zůstane, vždyť co by člověku mělo vlézt do hlavy více než titulní role v úspěšných filmech nebo premiéra v Národním divadle ještě před maturitou.

A jak mladá holka z jižní Moravy přijala Prahu?

Čekala jsem, že bude hrozně zrychlená, obrovská a neosobní. To se naštěstí nepotvrdilo. Pomohlo mi bydlení s holkama z Moravy. Vytvořily jsme si tady svůj moravský vesmír. Kdykoliv jsem potřebovala trošku srovnat, stačilo se doma s holkama potkat.

Chybí ti Morava?

Zrovna včera jsme si říkaly, že jsme v Praze rády, že to město milujeme. Občas ale máme nostalgii po venkovu, lese za barákem a domácích zvířatech.

Vraťme se ještě k tvým školním povinnostem, tys prý zapomněla na přijímačky na konzervatoř. Jak je to možné?

Připravovala jsem se pilně, uměla dva monology, pracovala na tom s mým učitelem, ale my jsme oba takoví bohémové. Když jsme si uvědomili, že je kromě toho všeho potřeba se i přihlásit, bylo po termínu. Vrátila jsem se na gympl a vše zůstalo ve starých kolejích. Zpětně jsem za to ale ráda.

Žiješ v hereckém světě, ale máš kolem sebe i kamarády neherce. Co je ti bližší?

Když jsem dlouho v hereckém prostředí, potřebuji vypadnout, protože tam jsou všichni moc. Naopak když jsem bez herců, musím sama sebe hlídat, abych já nebyla moc.

Co si máme my neherci pod slovem „moc“ představit?

Například když něco vykládám, máchám rukama, měním hlasy a ti kamarádi ze střední na mě koukají jak na blázna. Mezi herci by to brali jako samozřejmost. Je super mít zázemí v obou táborech.

Filmoví a televizní diváci už tvůj obličej dobře znají, vnímáš vzrůstající popularitu?

Je pravda, že k tomu hraní ve filmech pomohlo. Popularitu částečně vnímám, zatím je to příjemné. Občas někdo přijde, že chce podepsat fotku. Ještě se mi ale nestávají negativní situace, na to asi ještě ten obličej tak profláknutý nemám.

Pojí se s tím i vtipné situace?

Jasně, hodně cizích lidí se mě snaží přesvědčit, že se odněkud známe. Po chvíli si ale uvědomí, že mě viděli někde hrát, a začnou se omlouvat. To bývá docela komické.

Text: Richard Valoušek

Foto: Jindřich Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější