reklama
 
Proč jsme tolik jiní než naši rodiče? (anebo nejsme?)

Proč jsme tolik jiní než naši rodiče? (anebo nejsme?)

Když si kladu otázku, jestli jsme jiní než naši rodiče, v uších mi znějí Věra Špinarová a Petra Janů, které zpívají: „A všechno vědí hned a všechno vědí líp, a když jim člověk moudře radí, mají na to vtip. To máme mládež! Doma řezali je málo, jak se zdálo. Kam to vede, se ptám?“ Tenhle legendární hit vznikl před více než třiceti lety a přitom je stále aktuální. Proč?
reklama

Každá generace má v určitě fázi života pocit, že ta o dvacet let mladší nebo starší žije někde v úplně jiné dimenzi. Ti starší vždycky spílají mladým, kteří se jim zdají nezodpovědní, nevázaní a nevděční. Teenagerům se naopak jejich rodiče a babičky s dědečky jeví jako lidi naprosto nechápající tempo dnešní doby. Je tomu ale opravdu tak? Vážně se každá generace tolik liší od těch ostatních?

Psycholog Dalibor Špok říká, že děti jsou vždycky jiné než jejich rodiče především proto, že jsou jejich dětmi. Mladí lidé mají velmi často pocit, že jsou výjimeční a tolik jiní, než jací byli dvacátníci před lety. Jejich maminky a tatínkové mají zase pocit, že se v mládí rozhodně chovali jinak než jejich nezbedné ratolesti. To víte, on takový časový odstup dvaceti třiceti let udělá své, některé vzpomínky vytěsní jiné, něco čas trochu přikrášlí, něco naopak zdramatizuje. A z toho pak vznikají právě takové hity jako „To máme mládež“.

Tři generace: Co nás odlišuje?

Zajímalo mě, jak by na otázku „Proč jsme jiní než naši rodiče?“ odpovídali jednotliví zástupci všech tří generací – generace babiček a dědečků, generace Sametové revoluce, tedy dnešních rodičů, a generace Y dnešních dvacátníků, kterým pomalu táhne na třicet. A tak jsem se jich zeptala. Překvapilo mě (možná ani tolik ne), že se názory příliš nerůzní. Poválečná generace vnímá rozdíl mezi tou svou a dalšími především v nárůstu blahobytu a materiálního dostatku, dnes už spíše přebytku. Oni tehdy všude chodili pěšky, protože doprava ještě nebyla tak rozvinutá, ke svačině měli většinou jen suchý chleba a hokej hráli na zamrzlém rybníce s klacky v ruce.

Generace, kterou jsem nazvala revoluční (jelikož jim sladké a bezstarostné dětství od dospělosti oddělila Sametová revoluce), vnímá odlišnosti od věku svých potomků hlavně v pokroku techniky a možností, které jim dávají nejenom nesrovnatelně větší informovanost a rozhled, ale především odvahu. Jak mi sdělil jeden mnou zpovídaný příslušník střední generace, boom odvahy a odhodlání přišel právě po listopadu 1989.

Dnešní generace má k této odvaze ještě něco navíc, a to jazykovou vybavenost a technologickou zdatnost. Právě to pro současné mladé lidi absolutně smazává fyzické hranice, protože už dnes mohou proniknout kamkoli, do každého koutu světa, do jakéhokoli oboru a nemusí mu ani zpočátku rozumět. Nebojí se zkoušet nové věci. Za socialismu trpěl ten, kdo se snažil vystoupit z řady, kdo nechtěl být šedou myškou, ale toužil vyniknout. Dnes trpí ten, kdo jde s davem a nemíří výš.

Mladí už neopravují

Ani názory na rodinu a vztahy před pěti dekádami a dnes se mnoho nelišily. Výchova se v průběhu let samozřejmě dost proměnila, dnešní děti jsou vychovávané mnohem liberálněji, více se s nimi hovoří, méně se fyzicky trestají. Rodiče ale stále stejně starostlivě pečují o svá dítka a ta jim to oplácejí láskou. Co se změnilo výrazněji, jsou vztahy partnerské. S dovolením bych si vypůjčila slova svého dědečka, který říká, že je to jako s auty: Dřív byl každý zvyklý si to své opravit, dnes už lidi neopravují, ale vyměňují za nové.

Foto: Studenta

Povinnosti zůstávají

Zajímavou myšlenku mi prozradila respondentka generace nejstarší: když ona byla ve věku školou povinném, měla mnoho povinností, které jí ukládali rodiče, především se to týkalo péče o domácnost a hospodářství. Jejím dětem pak tyto povinnosti úplně odpadly, jako by jim jejich rodiče chtěli vynahradit to, co oni sami neměli. A tak mimo školních povinností nemusely děti téměř nic. Způsobeno to bylo i tím, že většina lidí se dostala domů ze zaměstnání už kolem třetí odpoledne, a tak stihli před vyzvednutím dítek ze školek, družin nebo kroužků zastat všechno sami. Dnešní generace mladých pak těchto povinností znovu nabyla. Její rodiče totiž často velmi tvrdě pracují a na děti a domácnost nemají tolik času, jako měli jejich rodiče.

A přece jsme stejní

Zdá se, že rozdílů mezi třemi generacemi je opravdu nespočet. Mně se to ale přesto nezdá… Dnešní mladí ovládají mobily, počítače, jazyky, střídají partnery, později zakládají rodiny, více cestují a vzdělávají se, jsou kreativnější a drzejší (nebo odvážnější?). Nemá s tímhle vším však co do činění spíše doba, do které se každý z nás narodil? To, jaké vymoženosti doba nabízí, jaké tempo nastoluje či jaký režim vládne. Doba se mění a my se přece vlastně jen přizpůsobujeme. „Domníváme se, že se dnešní generace třicátníků musela vyrovnávat s překotným pokrokem – na začátku dětství skoro žádná elektronika, pak přišly mobily a dnes už žijeme v internetem superpropojeném světě,“ říká psycholog Dalibor Špok.

„Ale ve srovnání s mým dědečkem je to pořád skoro neměnná nuda – ten strávil polovinu života v dřevěné chaloupce u petrolejky ve stylu života, který se nelišil od 19. století, elektřinu mu zavedli někdy ve čtyřiceti letech a pak zažil příchod televize, měnové reformy, telefonu, mobilů, supermarketů, osobních aut pro každou rodinu, Němců, Rusů, demokracie…“ Každá generace se musí vyrovnávat se změnou, vypořádávají se s ní různými způsoby, ale lidé jsou stále stejní.

Na otázku „Proč jsme jiní než naši rodiče?“ odpovídám tedy další otázkou: „Jsme jiní než naši rodiče?“. Na obě mi celkem výmluvně odpovídají opět dámy Špinarová a Janů: „To my byli jinačí, i když se o nás taky neslo naší pavlačí: To máme mládež! Doma řezali je málo, jak se zdálo…“

Text: Andrea Pecáková

Foto: pixabay.com

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější