Myslet si, že je v dnešní době dobré být multifunkční, se ukázalo být něčím úplně jiným, než v reálu skutečně víc věcí najednou zvládat. To už totiž nedovedeme zdaleka všichni. Takže co, ušili jsme si na sebe bič, když téměř jednohlasně tvrdíme, že je dobré být multifunkční, ale zároveň multifunkční nejsme? Možná, ale nesvádějme to na dobu. Ta sice přináší víc možností, ale lidé, kterým vyhovovalo být multifunkční, stejně jako lidé, kteří v takových požadavcích trpí, tu bylo vždycky dost. Daleko praktičtější bude tedy zjistit, proč nedokážeme s ostatními držet krok.
„Pokud jsou na vině povrchní nedostatky, tedy že si neumím zorganizovat čas, nedokážu si poradit s pocitem tlaku nebo nezvládám odpočívat, s jistým úsilím to lze napravit. Pokud je ale diskomfort způsobený spíše hlubšími, osobnostními preferencemi, tedy jsem pomalejší typ, vyhovuje mi dělat málo věcí, které jsou plně prožité, nemám rád rychlé změny apod., je samozřejmě nutné přizpůsobit svůj životní styl vlastní osobnosti. Nechci-li tedy v životě trpět,“ říká psycholog Dalibor Špok.
Úspěšnější než ostatní
Studenti podle našeho průzkumu dělají spoustu věcí naráz, zejména protože je baví a nechtějí se žádné z nich vzdát. Na druhé straně je tu ale poměrně velká skupina mladých lidí, kteří říkají, že by se jinak neuživili, kdyby například při studiu i nepracovali.
I když se skoro třetina vysokoškoláků cítí být pod tlakem rodičů nebo okolního světa, nakonec to stejně děláme hlavně pro sebe. Soutěžíme mezi sebou, protože si moc dobře uvědomujeme, že se nám naše snaha (nebo naopak nečinnost) nakonec vrátí jako bumerang. Můžeme se přetrhnout ve studiu, práci, dobrovolnictví, sportu, muzice atd., protože věříme, že nám to pomůže k lepšímu životu. Ať už nás žene to, že chceme být lepší a úspěšnější než ostatní, nebo je nám prostě jen hloupé zůstat pozadu.
Nerušit, prosím! Pokouším se soustředit
Denně jsme vyrušováni zprávami od kamarádů, e-maily, sledováním všemožných sociálních sítí. Cokoli nás napadne, můžeme hned začít hledat na internetu a za pár sekund to i najít. To, co bylo ještě před dvaceti lety sci-fi, dnes mnohdy způsobuje, že se na nic nedovedeme pořádně soustředit. „Můj workshop o sebekontrole je jeden z nejnavštěvovanějších a to není náhoda,“ říká psycholog. „Je to podle mě právě proto, že cítíme nutnost poradit si s touto vnější situací. Naučit se ovládat svou pozornost, vědět něco o vůli a o tom, jak ji cvičit.“
Spíme okolo 6–7 hodin denně a v pohodě se cítí jen hrstka z nás, což rozhodně v pohodě nezní. Zbytek přiznává, že toho mívá až nad hlavu. Není se čemu divit, protože bez problémů umí od všeho úplně vypnout jen necelá třetina. Ostatní se o to alespoň snaží – někteří více, jiní méně úspěšně.
Studenti dokonce přiznávají, že i když zrovna nic nedělají, tak o tom aspoň přemýšlejí. A to souvisí právě s neschopností soustředit se. Pokud totiž neumím pracovat se svou pozorností, nedokážu se soustředit ani na své vypnutí. Podle psychologa Dalibora Špoka se i to dá naštěstí nacvičit. „Existuje mnoho metod, které mohou pomoci v ovládnutí vlastní mysli – pro začátek stačí jakékoli jednoduché meditační cvičení na 10–15 minut denně, kdy se plně soustředím například na svůj dech. Pokud přijdou rušivé myšlenky nebo pocity, nenásilně je zastavuji a v klidu se vracím zpět k dechu. A tak pořád dokola. Poprvé je to obtížné, ale po pár týdnech začneme vidět výsledky.“
„Nechtějí mě, protože nemám praxi“ už neplatí
Pokud kromě studia pracuješ nebo si pravidelně přivyděláváš, už tím dnes nikoho příliš neoslníš. Dělá to totiž skoro 84 % námi dotázaných studentů. Studenti si dříve často stěžovali, že je bez praxe nikdo nechce zaměstnat a bez zaměstnání přece nemohou praxi získat, a točili se v začarovaném kruhu. Dnes se ukazuje, že drtivá většina z nich na svých pracovních návycích pracuje už během studia. Nikde se sice neříká, že pracují v oboru, ale to přece nijak zásadně nevadí. U spousty lidí navíc nejdou ani na „vejšce“ stranou koníčky a to se při pohovorech taky počítá.
Jsme tedy multifunkční generace, nebo ne? Zbytečná otázka. Zaměřme se raději na to, jestli máme svou multifunkčnost pevně v rukou a jestli děláme všechno to, co děláme, protože chceme, nebo protože se to od nás očekává. To první je totiž v životě vždy důležitější.
* Průzkum s podtitulem „Jsme multifunkční generace?“ provedl časopis Studenta na přelomu ledna a února 2016 na vzorku více než tisíce vysokoškolských studentů napříč Českou republikou.
Text: Markéta Henzlová
