reklama
 
Squatteři se hrabou v koších, ale v koupelně mají vytřeno

Squatteři se hrabou v koších, ale v koupelně mají vytřeno

Squat – slovo, které česká veřejnost často skloňuje. Kolik lidí si ale pod tímto pojmem dokáže představit něco, nebo spíš někoho konkrétního (nepočítám-li studenty z kolejí 17. listopadu a samotné squattery)? Já sama žádného squattera či squatterku neznám, nikdy jsem se nejen nezúčastnila osquattování baráku, ale ani jsem žádný již zasquattovaný prostor nenavštívila. To ovšem platilo jen do chvíle, kdy jsme se ve Studentě rozhodli přinést vám z tohoto prostředí reportáž a vyvolat tak „squattingovou“ debatu.
reklama

„This is just a replacement for our old house.“

Po drsném vyhnání z vily Milada se Michaelu Kocábovi, ministru pro lidská práva a menšiny, podařilo sehnat pro kolektiv squatterů prostory v centru města. Cestou do ulice Truhlářská přemýšlím o paradoxu: kluci a holky z komunity alternativní kultury teď přebývají v bytech těsně sousedících se zhmotnělým konzumem – obchodním centrem Palladium. Do Truhlářské, přímo naproti vchodu squatterského domu, ústí i průčelí luxusní restaurace, kde polévka stojí 80 korun. Říkám si, že squatteři jsou z toho jistě frustrovaní, ale vzápětí se dozvídám, že jim adresa jejich momentálního pobytu pomáhá upozornit na jeden z problémů: pomalu se vylidňující centrum Prahy. Domovy obyčejných lidí pomalu nahrazují kanceláře developerských firem nebo luxusní byty takzvané vyšší třídy.

Foto: Studenta

Byty squatterů v Truhlářské bych já sama za opravdový squat nepovažovala. Informační prostředky tvrdí, že squatting znamená obsazování vybydlených opuštěných domů. K ničemu takovému ale v případě těchto bytů nedošlo. Když jsem svou úvahu hodila do pléna mezi jejich obyvatele, dostala jsem nesmlouvavou odpověď. „Počkej, počkej. Tohle je squat! Jak můžeš říct, že jsme pro získání těhle bytů nic neudělali? Byl to dost tuhej boj, několik lidí nám málem shodili ze střechy!“ uzemnil mě týpek v kapuci. Navíc prý neplatí elektriku ani vodu, nikdo zatím nezaplatil ani výhodný korunový nájem. „Máme to tady dohodnutý do konce roku, ale nikdo z nás neříká, že odsaď potom odejdem,“ dodává s úsměvěm dredatá blondýna.

Mňamky z koše

Když se kolem sebe rozhlédnu do setmělých koutů jednoho ze tří squatterských bytů v Truhlářské a vidím všude přehršel věcí, uměleckých výtvorů, židlí a křesel, opravdu by mě nenapadlo, že se nacházím kousek od Náměstí republiky. Okolní civilizaci připomíná jen pár notebooků, projektor a rychlovarná konvice, ve které mi jeden nakrátko ostříhaný squatter za chvíli přinese čaj. S naší fotografkou Marií jsme se vydaly do Truhlářské hlavně kvůli programu, který se měl ve středu večer v novém centru alternativní kultury odehrávat. Připravovaly jsme se, že společně se squattery zasedneme večer ke stolu a povečeříme takzvanou Volkskuche.

Foto: Studenta

Myšlenku Volkskuche převzali squatteři od svých berlínských protějšků. Jedná se o pravidelné vaření společného jídla za dobrovolný příspěvek od strávníků. Přijít může kdokoli – lidi z ulice nebo redaktoři (alias my). Večeře pro nás měla být o to zajímavější, že suroviny měly pocházet z odpadkových kontejnerů stojících poblíž velkých supermarketů, které sem vyhazují výrobky s prošlou trvanlivostí nebo třeba lehce otlučenou zeleninu. Vybírání odpadkových popelnic se nazývá dumpstering a svým principem má být protikladem k dnešnímu potravinovému plýtvání. Nic takového jsem ještě neokusila! Plány se ale stočily jiným směrem.

Free a open exkurze

S Maruš jsme si prohlížely promítací místnost a hlavně s ní sousedící Infoshop. Ten slouží jako čítárna s časopisy a knihami politické, ale i anarchistické nebo kulturní tématiky, zároveň si tu můžete dát kafe nebo čaj a prohrabat se free shopem (vše za 0,- Kč) se starším oblečením. V pokoji stálo nebo sedělo i několik lidí, evidentně patřících ke zdejší komunitě. Nedalo se na nich poznat, jestli jsou rádi nebo ne, že jim tady „slídíme“. Nicméně celkem ochotně reagovali na moje dotazy.

Najednou se do Infoshopu nahrnulo velké množství anglicky hovořících lidí. Týpek v kapuci se jich po chvíli zeptal, kdo že jsou a co tu jako dělají (mimochodem – anglicky uměl bravurně). Setkání se v tu chvíli změnilo v neoficiální tiskovku, kdy zvědaví američtí studenti, které sem dotáhl jejich zdejší profesor, kladli squatterům a dalšímu osazenstvu Truhlářské otázky pálící i mne. Využila jsem tedy situace ve svůj prospěch a kromě překládání jsem si do paměti zaznamenávala všechny informace. Maruš pobíhala zuřivě okolo a fotila - dostala nakonec povolení pánů squatterů a slečen squatterek fotit je i s obličeji.

Foto: Studenta

„All cops are just fucking bastards.“

Bylo první poučení, které vykulení američtí studenti dostali. Mě ale zajímalo, jak to teď mají squatteři s bydlením – na začátku prohlašovali, že Truhlářská bude sloužit jen pro konání kulturních akcí a workshopů. Pravdou prý tedy je, že squatterů a dalších lidí z kolektivu se zde pohybuje nespočetně a někteří z nich tu i přespávají. Rozhodně ale nemají všichni klíče. Na neustálé proudění návštěvníků sem a tam po domovních schodech prý zatím nereagovali nijak negativně ani sousedé. Když se chystá větší akce, squatteři se s nimi jednoduše domluví.

Česká média prezentovala v uplynulých týdnech většinou jen jeden aspekt squatterství -  zpochybnění práva soukromého vlastnictví. Chtěla jsem vědět, jestli obydlování prázdných domů představuje pro většinu zúčastněných hlavně vyřešení bydlení nebo jestli má jejich činnost i jiný význam. Blonďák s červeným vínem v ruce nejdřív vyprávěl studentům ze Spojených států o střeše Milady, nakonec se ale rozhovořil o problému, který ho trápí nejvíc: „Proč bych měl žít se svojí matkou v bytě, když můžu bejt ve velkym baráku společně třeba s dvaceti ostatníma lidma? Můžu je poznávat, něco s nima prožívat a o to jde. Největším problémem dnešní společnosti je, že si značkuje lidi. Tohle je popová hvězdička, tohle bezďák a oba sou špatný – jeden má moc prachů, druhej žádný. Nejde o to, aby lidi měli stejně, ale aby se stejně chovali. Lidi nejsou špatný, ale tim, jak mezi sebou dělaj rozdíly, ta špatnost vzniká. Potkávánim se s lidma můžu zjistit, kde tenhle problém vzniká.“ Nakonec ještě dodal, že když má někdo o pár tisíc víc, proč by je nemohl dát třeba lidem bez domova? „Já taky vybírám víc jídla z kontejneru, než sám snim, protože ho pak donesu třeba klukovi s ochrnutejma nohama.“

„Posazení za mříže je velkej nápor. Člověk na to není zvyklej.“

Jelikož jsem chtěla své články o squattingu a squatterech samotných podložit i pohledem právně vzdělaného člověka, přistoupila jsem den po své návštěvě Truhlářské ulice k JUDr. Petru Kužvartovi, který letos na Přírodovědecké fakultě UK v Praze přednáší předmět Právo a státní správa. Chtěla jsem znát jeho názor. Čekala jsem odpověď podobného charakteru, jakou by mi v dnešních dnech dala většina české společnosti. Ale opak byl pravdou. „Noo, to se ptáte toho pravého! Zeptejte se spíše mojí dcery, ta o tom ví úplně všechno!“ překvapil mě pan Kužvart. „Myslíte tím, že je přímo sqautterka?“ opáčila jsem já. „Ano, ano a v září strávila dva dny v cele předběžného zadržení po té akci na Albertově.“ Aha, tak tady nepůjde jen o unylý právní, nýbrž zcela osobní výklad věci. Paradoxem je, že v oddělení cel, do kterého se dostala jeho dcera po zatčení v domě v Apolinářské ulici 12. září, seděl před dvaceti lety i sám pan Kužvart, když ho tehdy před výročím 28. října 1989 STB preventivně uvěznila jako nespolehlivý element.

Squattery, kteří chtějí ve squatech provozovat nezávislé kulturní aktivity, považuje doktor Kužvart za obrovské obohacení městského prostředí. Zároveň tvrdí, že k podobným činnostem nejsou potřeba žádné zákony: „Celková legalizace squattingu je u nás zcela neprůchodná, ovšem stačila by jen rozumná radnice. Ta by sqautterům při jasných smluvních podmínkách mohla za symbolický peníz svěřit nějakou nemovitost. Oni ji samozřejmě nemohou zvelebit nebo snad zrekonstruovat, mohou ale zabraňovat havarijnímu stavu či zpomalit devastaci objektu.“ Co ale Petr Kužvart nepokládá za příliš fér jednání, je demonstrativní odmítání placení domovních poplatků. O tom si prý s obyvateli Truhlářské ještě promluví. Se svou dcerou je ale přesto spokojen – podobné věci, kvůli kterým dostala několik hodin veřejně prospěšných prací, dělal i on před listopadem roku 1989. „Šlo nám o to, rozšířit sféru svobody. Teď jde v podstatě zase o to samé.“

Školu, ale i byty v Truhlářské jsem opouštěla s hlavou plnou nových otázek. Naštěstí nezůstaly bez odpovědí. Díky rozhovoru, který mi pár dnů poté poskytla jedna z členek komunity, jsem si v hlavě mohla ujasnit, o co vlastně squatterům jde, kdo jsou zač a proč se vydávají proti proudu dnešní společnosti. Ve středu se odpovědí dočkáte i vy.

Jak myslíte, že budou odpovědi znít? Mají squatteři na své aktivity právo nebo jejich myšlenky správné nejsou?

text: Eva Samšuková

foto: Marie Bauerová

(copyleft 2009)

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější