reklama
 
Věda něžná, věda má

Věda něžná, věda má

Za mnohými vědeckými objevy historie i současnosti stojí ženy. Žena objevila nové chemické prvky, žena dostala lidstvo na Měsíc. Přesto něžné pohlaví dodnes čelí řadě překážek, když chce ve vědě prorazit. Také proto si mnoho žen tuto kariéru nevolí. Pokud ji ale zvolí, stojí to většinou za to.
reklama

Začneme trochu zeširoka. V polovině března pobláznil internet rozhovor reportéra BBC s odborníkem na mezinárodní vztahy a Jižní Koreu, profesorem Robertem Kellym. Vzpomínáte? Během televizního interview přes Skype mu do pracovny nejprve naprosto epicky vešla jeho čtyřletá dcerka Marion, poté do pokoje v chodítku vjel i jeho osmiměsíční syn James. A následně do pracovny tryskem vbíhá jeho manželka Jung-a Kim a děti bleskově odvádí.

Internet tehdy ukázal svoji sílu. Bohužel i trochu nešťastně. Drtivá většina on-line národa měla profesorovu manželku za… chůvu. Trvalo pár dnů, než se celá věc vyjasnila. Ozvalo se i pár dalších žen, například britská profesorka japonského původu nebo novinářka žijící v Londýně ale pocházející z Indie. Jejich zkušenosti byly prakticky totožné – lidé se jich běžně ptají, zda pracují s dětmi, nebo jako uklízečky.

Vážně lidi na první dobrou, když se mluví o zaměstnaných ženách, napadne tohle? Jak pak mají ženy prorazit v tak soutěživých oborech, jakými ty vědní bezesporu jsou? Na vrchol se tak dostane jen málokdo. Jak je možné, že si teprve 25. března 2017 můžeme přečíst zprávu, že na studium neurochirurgie na americké Johns Hopkins School of Medicine se dostala první černoška v historii? A mimochodem, víte, že Nobelovu cenu za přínos různým oborům získalo v historii jen 41 žen?

Faktem také je, že ženy, stejně jako v jiných oborech, musí často volit mezi kariérou a mateřstvím. Ve vědě je to možná o to zásadnější volba. Do kanceláře se žena vrátí poměrně bez obtíží – vystoupit a zase nastoupit do rozjetého výzkumu ale není vůbec jednoduché.

Obecně konkrétní předsudky

Být špičkovým vědcem není jen tak. Vydobýt si svoje místo ve vědě taky. A teď si vezměte, že jste žena, o které si spousta lidí myslí, že jí přece matematika a fyzika nemůžou zákonitě jít, a navíc ji ještě bavit! Jasně že holky se do technických předmětů a oborů moc nehrnou, ale když se jim samy chtějí věnovat, mají to pekelně složité.

Test Ann Finkbeinerové

Test v roce 2013 sestavila novinářka Christine Aschwandenová a pojmenovala ho po své kolegyni Ann Finkbeinerové, která dala dohromady brilantní článek o úspěšné astronomce z UCLA. Cílem každého podobného textu by mělo být jeho sdělení, ne uvažování nad genderovou otázkou. Při psaní článků je podle Aschwandenové třeba držet se sedmi zásad. A to nikdy nepsat:

  • „Je to žena.“
  • „Její manžel pracuje…“
  • „Vychovává děti/Vyzvedává děti.“
  • „Stará se o své podřízené.“
  • „Překonala očekávání, když se prosadila ve svém oboru.“
  • „Je vzorem pro ostatní ženy.“
  • „Je první ženou, která…“

Je pravda, že technické a přírodovědné vysokoškolské obory jsou za holky rády. Snaží se je všemožně podporovat a motivovat – a nedělají to (naštěstí) jen kvůli aktuálně tolik módní diverzitě. I ve vědě totiž platí, že je občas dobré podívat se na problém jinou optikou. Optikou „s prsama“! :)

Je nicméně zajímavé, že když se zeptáte konkrétních vědkyň, odpovědi, že se setkaly s předsudky a bránilo jim to v kariéře, se většinou jen tak nedočkáte. Je to docela paradoxní situace – diskriminace ve vědě na základě pohlaví existuje, ale tak nějak na obecné úrovni. Česká grantová agentura totiž třeba prokazatelně diskriminovala ženy-vědkyně při přidělování grantů a počet oceněných žen-vědkyň je třeba ve velkém nepoměru k jejich mužským kolegům.

Pokud se vědkyně nemusí vypořádávat s bigotními předsudky, proč existuje něco jako „Test Ann Finkbeinerové“? Jde v podstatě o jeden z nástrojů novinářů, který jim má pomoci psát vyváženě o ženách ve vědě nebo technických oborech tak, aby byl text objektivní a nezavdal ke vzniku předsudků.

Uznáváme, že to trochu moc zavání přehnanou genderovou korektností, některé body jsou až moc přehnané (co je špatného na tom, být v něčem první?) a že v našich podmínkách je test kvůli přechylování prakticky nepoužitelný, přesto některé body smysl určitě dávají. Protože vždycky se odněkud zjeví blbec, který se bude podivovat nad tím, že vědkyně nejsou v kuchyni, že… Haha.

Nechme je mluvit!

Přes všechno výše vyjmenované ale není snadné sehnat vědkyni, která by cítila, že vůči ní mají lidé, a to hlavně kolegové, předsudky. A abychom se ale stále nepohybovali jenom v abstraktní rovině: oslovili jsme dvě mladé a úspěšné české vědkyně a zeptali se jich, zda někdy ve své kariéře musely překonávat překážky plynoucí z toho, že jsou ženy.

Foto: Studenta

„Nechci říkat, že je všechno vždycky v pořádku, ale vyloženě s předsudky typu ‚Holka a vědkyně?‘ jsem se naštěstí nesetkala. A jak se dá s předsudky bojovat? Vlastně těžko říct… Možná by pomohlo, kdyby instituce oficiálně jednoznačně vydefinovaly, co je přijatelné a co už přijatelné není, a jasně o tom informovaly zaměstnance. V případě obecné veřejnosti se asi dá udělat jediné, a to držet se od lidí s podobnými názory dál, protože pokud si tohle někdo myslí, tak není pravděpodobné, že by se to dalo nějak jednoduše změnit. Nemluvě o tom, že je dost otázka, jak by vám takový člověk mohl případně obohatit život – nic moc mě nenapadá…“ napsala nám třeba bioložka a genetička Helena Fulková z Japonska, kde v současnosti vede svůj výzkum.

Na otázky odpovídala i forenzní genetička Halina Šimková: „S předsudky typu ‚Holka a vědkyně?‘ jsem se nesetkala nikdy, opravdu! Naopak jsem odmalička cítila doma i v okolí podporu a pochopení, takže jít studovat biologii a dělat vědu mi přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě. A světe div se, s předsudky vůči ženám jsem se moc nesetkala ani u policie, do jejíhož Kriminalistického ústavu jsem nastoupila ještě za studií jako stážistka. Pokud se něco málo vyskytlo, byly to spíš hloupé poznámky z úst pár jednotlivců, které stačilo vtipně a s nadhledem odpálkovat. Určitě mne nikdo nikdy nijak nepoškodil, ani neznevýhodnil jen proto, že jsem žena. A ani bych se nedala!“

Neuron Stories: Jediný podcast, který vás vtáhne do světa vědy

Že je věda moc komplikovaná a moc vědecká? Ne pokaždé! Třeba takové Neuron Stories srozumitelně ukazují výsledky vybraných výzkumů, které finančně podpořil Nadační fond Neuron na podporu vědy.

Podpora jeho mecenášů totiž nemizí nikde v černých dírách, ocenění vědci a vědkyně ji místo toho plně využívají na špičkový výzkum s konkrétními výsledky. A protože se při snaze porozumět těm všem číslům, grafům a cizím slovům můžete občas cítit frustrovaně, Neuron vám je servíruje hezky srozumitelně ve formě audio podcastů nebo videí.

Poslouchejte, čeští vědci vyprávějí

Mluvené slovo je hudbou budoucnosti, nalaďte tak audio podcasty a přihlaste se k odběru. Zaposlouchat se do příběhů českých vědců můžete na kanálu Neuron Stories na SoundCloud nebo iTunes. Každý měsíc pak přibývá jeden příběh, vy se tak nepřímo můžete s talentovanými českými vědci setkávat kdykoli a kdekoli – třeba při jízdě tramvají, na procházce nebo cestou do školy.

Nahlédněte do fascinujícího světa vědy

Vybrané výzkumy Neuron přibližuje i formou videa. Jak si představujete zabijáka rezistentních bakterií nebo funkční důchodový systém? Jste jen jedno kliknutí od odpovědi.

A jak se podle ní dá proti případným předsudkům bojovat? „Nemyslím, že bojovat je úplně ten správný přístup, mnohem lepší je budovat. Jak člověk vnímá sám sebe, tak ho bude vnímat okolí. Pokud žena ví, co chce, jde si za tím, buduje si zdravé sebevědomí, umí se radovat z věcí, které dělá, umí sama sebe pochválit, když se jí něco podaří, a naopak – nebojí se přiznat chybu, pak to všechno z ní vyzařuje a předsudky nemají šanci – lidi totiž obvykle ani nenapadne k nim sáhnout. Většiny nespravedlností se vůči sobě dopouštíme sami, ale někdy je nesnadné najít odvahu si to přiznat,“ myslí si Halina Šimková.

Ikony z plastu

I když se občas najde nějaký ten blbec a grantová agentura se nechová ke všem fér a i když to s těmi předsudky (naštěstí) není tak horké, jak by se mohlo zdát, pár háčků ještě ta „něžná věda“ má. Prorazit ten pověstný skleněný strop totiž není jednoduché především z jednoho důvodu – holky to nenapadne. Nenapadne je, že by jim „jaderka“ za přihlášku utrhala ruce, nenapadne to často ani jejich okolí.

Udělat alespoň malou prasklinu do toho skleněného stropu se proto rozhodla třeba dánská společnost LEGO. Každý rok totiž vybírá ze záplavy nápadů od fanoušků dva až tři, které ve veřejném hlasování získají nejvíce podpory, a pak je i doopravdy vyrobí. A hádejte co – jedním z loňských vítězů byla i sada pěti figurek vědkyň z NASA. Ikonické plastové figurky se tak proměnily v Margaret Hamiltonovou, kterou určitě znáte z neméně ikonické černobílé fotky, na které stojí vedle svých počítačových kódů, kterými dostala lidstvo na Měsíc.

V sadě je dále také Katherine Johnsonová, matematička, která se zásadně podílela na projektech Apollo a Mercury, Sally Rideová, astronautka a fyzička, která se jako první žena v roce 1983 podívala do vesmíru, Nancy Grace Romanová, přezdívaná Matka Hubbleova teleskopu a jedna z prvních ředitelek v NASA a nakonec Mae Jamisonová, astronautka a fyzička a první Afroameričanka ve vesmíru.

Sada figurek se ještě nezačala prodávat, fanoušci ji už ale nadšeně vyhlížejí. A my taky!

Mladé, krásné, chytré a úspěšné

Rádi bychom vám na závěr našeho zamyšlení představili tři šikovné holky, které se ničeho nebály a rozvířily vody české i světové vědy.

Foto: Studenta

Mgr. Helena Fulková, Ph.D.

  • V roce 2016 získala cenu Neuron pro mladé vědce
  • Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor vývojová biologie.
  • První česká badatelka, které se podařilo naklonovat laboratorní myši. Svedou to jenom ve čtyřech laboratořích na světě, ve dvou ve Spojených státech a ve dvou v Japonsku. Úspěch se Heleně Fulkové podařil při stáži na Tokijské univerzitě. A teď pozor – myši se jí podařilo naklonovat na první pokus! Narodilo se šest mláďat.
  • „Při klonování je nejdůležitější mikromanipulace. Rozhoduje jemná motorika, schopnost vidět drobné detaily, kterou člověk získá pozorováním mnoha a mnoha vajíček. A pro zvládnutí takového ‚špeku‘, jako je klonování myší, je nutné taky určité nadání.“
Foto: Studenta

PharmDr. Zuzana Holubcová, Ph.D.

  • V roce 2016 získala Neuron Impuls, čili jeden milion na další výzkum
  • Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně
  • Zabývá se reprodukční medicínou, jako první na celém světě zachytila pomocí speciálního mikroskopu, co se děje v lidském vajíčku před oplozením. Vajíčka ale nemají ráda, když se na ně někdo dívá, a proto byly začátky jejího úspěchu dost trnité.
  • Zuzanu Holubcovou zajímalo, proč mají lidská vajíčka často špatný počet chromozomů, což se obecně vědělo, ale příčina zůstávala skrytá.
  • „Vstup spermie je pro vajíčko klíčový moment. Díky informacím z mého výzkumu lze přesněji určit, jestli je vajíčko připravené k oplození. Pro základní vědu je významné první zobrazení vývoje živých lidských vajíček a objev značných rozdílů ve srovnání s myšími vajíčky. To se moc nečekalo.“
Foto: Studenta

Mgr. Halina Šimková

  • V roce 2016 získala cenu Neuron Prima Zoom za nejlepší populárně-vědecké video
  • Vystudovala umělecký design a taky Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, protože jí chyběla biologie, která ji bavila od dětství.
  • Dlouhou dobu pracovala pro Kriminalistický ústav, přednáší na třech vysokých školách.
  • V roce 2005 pracovala jako expertka v centru Interpolu pro identifikaci obětí tsunami na thajském ostrově Phúket.
  • „Z analýz chování pachatelů prý vyplývá, že nemalá část z nich – aniž by si to uvědomovali – dělá kroky ke svému dopadení. Psychologové v tom našli princip dětské hry na schovávanou. Aby hra mohla být hrou, musí být schovaný nakonec nalezen, jinak to ztrácí smysl. A tohle máme zakódované v podvědomí. Čím je to složitější a víc vygradované, tím je to lepší.“

Text: Ella Mahdalová

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější