Týden 3: Šup na operační sál
Je teprve pondělí a moje předtuchy o krušných dnech už se začínají naplňovat. Na záchodech došel papír a uklízečka krčí rameny, že jen tak nebude. Noví stážisti se mnou pořád moc nekomunikují, na vizitě se do mojí španělštiny strefuje doktorka a já začínám mít pořádnou španělskou krizi. Hezky v půlce pobytu.
Frustrovaná tím, že se v jazyce neposouvám dost rychle a náhlou nepřívětivostí interního oddělení, se obracím na místního koordinátora Jaira. Ten mě hned ve středu ráno bere o patro níž na chirurgii. Ještě než se stihnu se všemi pozdravit, už jsem zase zpátky mezi svými. Tím samozřejmě myslím stážisty.
Příchod na chirurgii je jako návrat domů. Šesťáci mě nadšeně vítají zpátky a brebentí jeden přes druhého ("Máš oblečení na sál? Ne? Tak nevadí! Půjčíme!") O 10 minut později opravdu stojím před operačními sály na prvním patře a Domenica mi domlouvá půjčení fešného modrého oblečení. V šatně k tomu přidávám čepici, roušku, návleky na boty a zvědavě vyrážím dovnitř.
Mají tu celkem čtyři sály. Tak trochu vypadají jako kdyby na ně nikdo od 80. let nesáhl. Ze zdí shlíží mdlé zelené kachličky a pár přístrojů má ty nejlepší léta za sebou. Doktor se shovívavým úsměvem posílá pryč sestru, která mi nabízí operační empír. Začínáme.
Věděli jste, že...
- … ekvádorský prezident se jmenuje Lenín Moreno? Jeho jméno není žádná náhoda - jeho otec měl Vladimíra Lenina v oblibě, a tak po něm pojmenoval svého syna.
- … oficiální měnou Ekvádoru je americký dolar? Země dřív používala jako platidlo ekvádorský sucre, ale po finanční krizi v letech 1998-99 ho nahradila dolarem.
- … jednou z tradičních pochoutek je opečené morče? Pokrm se jmenuje cuy a jedná se o speciální typ morčete.
- … součástí Ekvádoru jsou i Galapágy? Výlet na tenhle lidmi nedotknutý klenot je pěkně drahá sranda, ale legendy praví, že to za ty stovky dolarů stojí.
- … v Ekvádoru mají tři úřední jazyky? Jedním z nich je i indiánský jazyk kečujština, jehož některá slova si našla cestu i do běžné mluvy. Tak například achachay znamená "je mi zima", astaray zase opak.
- … každé město má svojí královnu? Každý rok se volí podobně jako při soutěži krásy a následujících 366 dní zdobí její obličej billboard na začátku města.
První přichází na řadu laparoskopické odstranění žlučníku a já s překvapením zjišťuju, že zatímco v Česku už si pár mých spolužáků ve čtvrťáku vyzkoušelo při operaci i šití, tady šesťáková chirurgická rotace znamená dělat hlavně instrumentáře, tedy podávat nástroje. Držení háků nebo zašívání? To je práce pro doktory v atestačním procesu pár let po škole. A mně nezbývá nic jiného, než se jenom koukat. Naštěstí.
Hlavní operatér se s ničím nemaže a všechno švihá rychle jak Baťa nové cvičky. Pár řezů, navigace kamerou, trocha šťourání a žlučník je venku. Jako nezkušená žába na tu rychlost koukám s obdivem. Přesouvám se na další sál, kde šéf emergency řeší akutní krvácení do břicha, odtud zase na jinou operaci. Šest hodin v nemocnici uteče lusknutím prstů a já jsem nadšená. Krize je zažehnána.
O víkendu vyrazím na Národní Sociální Program do přímořského města Manta, kde se potkávám s ostatními mezinárodními studenty. S úlevou zjišťuju, že nejsem jediná, kdo do Ekvádoru přijel jazykově nepřipraven, a že jsem na tom ještě hodně dobře - málokdo má kolem sebe alespoň jednu trochu anglicky mluvící osobu. Stážisti z Quita navíc se závistí v oku poslouchají o mojí desetiminutové cestě do nemocnice. Ekvádorské hlavní město není žádný drobeček, a tak to některým na oddělení trvá víc než hodinu autobusem. V duchu děkuju náhodě, která mě zavála do Azogues. Líp jsem dopadnout nemohla.
Teď ještě přežít posledních pět dní…
