reklama
 
Doktorské studium: Je možné být akademikem a nezůstat švorc?

Doktorské studium: Je možné být akademikem a nezůstat švorc?

Je vám 26 let. Po bakalářském a magisterském studiu jste se rozhodli, že v akademickém prostředí dosáhnete ještě výše – na Ph. D. Doktorské studium v prezenční formě trvá zpravidla tři roky, a to se prostě před dosažením pomyslné hranice studijního věku stihnout nedá. Náhle nastává povinné placení zdravotního pojištění.
reklama

Ze zákona platí stát za studenty zdravotní pojištění pouze do doby, dokud nezavrší věk 26 let. Pak už si musí mladý člověk poradit sám. Někteří to řeší prací při studiu, další pomáhají rodiče, jiní si berou půjčky, někteří ukončí studium a vrhnou se do práce.

Je logické, že stát nemůže podporovat tzv. věčné studenty, kteří mnohdy střídají univerzity jako ponožky a nikde se nedokáží pořádně udržet. Jiná situace se však týká doktorandů.

Mladí výzkumníci jsou třeba, zvláště v technických oborech. Neměl by je tedy stát podporovat v tom, aby se mohli naplno věnovat svému bádání?

Ač si nezasvěcení mohou myslet, že doktorské studium je hračka, a že se při něm nemusí docházet do školy a trávit tolik času, opak je pravdou. Sice záleží na škole od školy, ale z magistrů se stávají výzkumní pracovníci, a to se neobejde bez obětování velké části jejich času, navíc musí také přednášet. „Osobně nejsem úplně příznivcem modelu, že někdo studuje interně doktorát a zároveň pracuje někde jinde, na úrovni jeho studia se to dost podepisuje a hlavně to trochu není fér (a že to někteří zvládají i s plným úvazkem),“ říká Roman Hájek, pedagog a doktorand mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který sám poplatky řešit musí. „Navíc tím vznikají velké příjmové rozdíly mezi jednotlivými studenty.“

Pracovat při studiu? Nemožné, myslí si Robert, který je doktorandem na pražské VŠCHT. Základní sazba doktorského stipendia se tam pohybuje kolem sedmi tisíc měsíčně, pak mu přilepší už jen případné granty. Z toho se v dnešní době dá vyžít jen těžko. Tamním studentům může pomoct přivýdělek či zaměstnání, ale jak říká Robert: „My v chemii to máme jako full time, takže mít ke studiu ještě práci není moc možné.“ Nehledě na to, že sociální pojištění není povinné. Se zdravotním to dohromady dělá kolem 3,5 tisíce.

Jednou ze současných možností, jak se nevzdat doktorátu a přitom se neocitnout na ulici, je kombinovaná forma studia. Její doba se však prodlužuje na pět let a je přisouzena právě těm, kteří profesně fungují. Opravdu však po těch letech chce člověk studovat tak dlouho? Dejme tomu do svých třiceti, kdy už mají mnozí založené rodiny?

Studentská komora Rady vysokých škol se rozhodla tuto situaci řešit a přichází s návrhem. Na počátku června vydala usnesení, kde vyzývá příslušná ministerstva, aby situaci řešila. Podle nich je ve státním zájmu podporovat vědu a výzkum. Stát by tedy měl za mladé vědce platit zdravotní pojištění, i když už přesáhli věk 26 let.

„Pro studenty doktorského studijního programu při dodržení standardní délky studia není možné promovat do věku dvaceti šesti let. Podle našeho názoru by měl být status studenta svázán se studiem, nikoliv s věkovou hranicí,“ zmínil předseda komise pro Vysokoškolskou a tvůrčí činnost Martin Papež, sám student doktorského studia.

V době, kdy ministerstva bojují o každou korunu, je to však těžké, navíc se změnilo vedení ministerstva školství a to náležitosti také neuspíší.

Pokud by došlo k prodloužení věku, kdy stát za člověka platí zdravotní pojištění, muselo by se to týkat výhradně doktorandů. Jinak by to vedlo z velké části k podpoře těch, kteří tak nějak studují jen proto, aby studovali.

Otázkou zůstává také to, zda jsou akademičtí vědci potřeba ve všech oblastech vysokoškolského studia. „Řada doktorandů nakonec nenajde uplatnění v akademické sféře, což je na celém modelu doktorského studia trochu bizarní,“ vysvětluje Roman Hájek.

Situace se však na jednotlivých školách liší, což potvrzuje prorektor ČVUT Zbyněk Škvor, který návrh podporuje. „Doktorandi jsou velmi cennou součástí akademické obce, zvláště u naší univerzity, která má výzkumný charakter. Jejich přínos české vědě - a tedy této zemi - je významný. Doktorské studium je krásná, ale tvrdá práce. Současná situace, kdy stát podporuje doktorandy vyplácením stipendia a zároveň jim po polovinu studia ukládá povinnost platit ze stipendia pojištění je vnitřně rozporná. Zákon je nastaven tak, že se problému vyhnou jen ti doktorandi, kteří při studiu pracují. Od studentů vyžadujme, aby studovali.“

V současné době si školy samy rozhodují o tom, kolik do daného oboru přijmou studentů, to platí i u doktorského studia. Doktorandi se jim vyplatí, přinášejí peníze z ministerstva a z publikací. Některé univerzity je však potřebují více, některé méně. Zavedení „kvót“, které by určovaly, kolik může daná škola přijmout studentů do doktorského studia, je v této době nepříliš oblíbené řešení.

Nemělo by tedy místo prodloužení studentského statusu dojít ke změně systému obecně? „V zahraničí je naprosto běžné, že se doktorští studenti přijímají jen v případě, že jsou prostředky na to je po celou dobu studia zaplatit, např. víceletý grant. Člověk má pak třeba na tři roky jistotu příjmů. A navíc mu povinnost pracovat na disertaci můžete dát do pracovní smlouvy.,“ potvrzuje Roman Hájek.

Pak by jistě nenastal problém s placením zdravotního pojištění, na které studenti nemají. Takové změny jsou však v Česku, kde stále panuje jakási přežitá posedlost tituly, asi nemožné.

Text: Pavlína Kindlová

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější