reklama
 
Dominik Feri

Dominik Feri: Nedokážu si představit, že bych žil „normálně“

Počkáme, až se k tomu vyjádří Feri, píše se s jistou mírou nadsázky a humoru na sociálních sítích. Je mu teprve devatenáct, ale po ulici už neprojde, aniž by se s ním kolemjdoucí (všech věkových kategorií!) zastavovali na kus řeči nebo si s ním aspoň nevyfotili selfíčko. Jak se to stane a jak se takhle dá fungovat? 
reklama

Dominiku, prozraď nám, co všechno vůbec děláš?

Jsem radní města Teplice, studuju 1. ročník Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, píšu knihu o sociálních sítích, přednáším o politice a občanské angažovanosti, hraju jazz, fotím, píšu blogy a mám takové neblahé tušení, že začnu točit vlogy.

Viděla jsem tě hrát na Žižkovské noci, koncertuješ často?

Ne, vůbec, byl jsem rád, že si můžu zase zahrát, protože posledních pár měsíců jsem to flákal a je to na mně dost znát. Piano je věc, ke které se vždycky rád vrátím.

Zvládáš dost aktivit, ale co z toho tě baví nejvíc?

Není to jedna konkrétní věc. Ale spíš ten absurdní souběh toho, že jsem puberťák a student se vším pozitivním i negativním, ale zároveň taky politik. Mám určitý mediální impact, což je hrozně super.  Ať už se to týká celospolečenských témat, politiky a tak. Čili mě baví ta pestrost a mnohotvárnost mého života. Nerad bych se nějakého rozměru vzdal.

Foto: Jindra Kodíček

Tvůj facebookový profil má skoro 25 tisíc sledujících. Kolik času ti zabere jeho správa?

Dost lidí si myslí, že na to mám PR specialistu. Jedna paní mi psala, ať vyřídím Dominikovi, že to dělá dobře, protože se domnívala, že tam sedí nějaký student a píše to za mě. Ale já si to samozřejmě všechno spravuju sám. Myslím, že se to nasčítá třeba na čtyři hodiny denně. Těžko se to ale počítá, protože na mobilu jsem pořád. Je to ale čím dál tím těžší. Na Facebooku se očekává, že zareaguješ do 15 minut. Jenže to šlo, když jsem měl třeba 5 tisíc sledujících. Teď už nezvládnu odpovídat všem. Mám okolo 400 zpráv, které jsem v životě nečetl, a mrzí mě to, ale nedokážu se k tomu dostat. Těžko říct, co s tím, protože když na to budu mít člověka, ztratí to něco ze mě.

Proč to všechno děláš?

Dělám to proto, aby se tady líp žilo, což je hrozné klišé, ale když to rozvineš, tak aby se mladí zajímali o své okolí, o veřejný prostor, aby se zlepšila nálada ve společnosti. Lepší otázka je, jak to dělám než proč. Někdo zkouší studenty aktivizovat prostřednictvím přednášek na školách, ale dělá to velmi neosobně. Moje cesta je jiná. Snažím se na to jít přes humor, protože tomu se nelze bránit. Oslovíš velké množství lidí a zdá se, že to funguje.

Víš vůbec, co je to volný čas?

Podle mě se práce a volný čas v dnešní době slévají. Není nic hezčího, než když kamarádům řekneš, že právě pracuješ, a přitom si jen vyřešíš Facebook a pár mailů. Já žiju na internetu, takže ono to v mém případě vlastně ani oddělit nejde. Mohl bych vyprávět neuvěřitelně dlouho, v jaké euforii jsem ze sociálních sítí. Fascinuje mě, jak propojují. Byl jsem teď třeba v Plzni a lidi mě tam znali. Zároveň se díky mně dostali ke kauzám, které třeba hýbou Prahou. Myslím, že žijeme v úplně skvělé době. Paměť je milosrdná, takže když někdo řekne, že za něj to bylo bez Facebooku lepší, tak se podle mě mýlí. Člověk přece dneska nepřichází o možnosti, které dřív měl, akorát má navíc další.

Jsi někdy unavený?

Mně přijde, že jsem z oceli. Večer se klidně opiju a pak jdu přednášet s kocovinou. Mladé tělo se dokáže přizpůsobit neskutečným podmínkám. V první chvíli nedokážu normálně myslet, ale když se pak postavím před lidi, tak mi to najednou sepne a dokážu fungovat. Určitě ale pomáhá, že už to dělám poněkolikáté a mám podvědomě nějakou strukturu v hlavě.

Kdo je Dominik Feri?

Dominik se stal se historicky nejmladším radním v Česku ještě předtím, než vůbec dokončil gymnázium. Jeho úředním městem jsou Teplice. Má spoustu koníčků a aktivit a na sociálních sítích pravidelně baví tisíce lidí. Loni mu k funkci teplického radního přibylo ještě studium práv v Praze.

Kde ses naučil vystupovat na veřejnosti? Vedli tě k tomu doma?

Vůbec. A možná proto jsem hodně kritický ke kurzům, jak se prezentovat. Nejlepší je projít si bojem, být vhozen do rybníku a doufat, že se postupně nějak naučím plavat. Chápu, že to do jisté míry závisí na osobnosti, ale postupné učení je neuvěřitelně důležité. V patnácti jsem se začal v Teplicích podílet na vzniku kulturního projektu Platforma B. S lidmi, kteří byli třeba o deset let starší než já. To pro mě bylo zásadní. Musel jsem se naučit vystupovat, fungovat a "nebejt debilní". Vzpomínám třeba, jak jsem moderoval diskusi se skupinou Ztohoven a já tam seděl jako malej klouček. To mi hrozně dalo.

Jak se patnáctiletý kluk dostane k zakládání kulturní platformy?

U mě to šlo přes historii. Vždycky jsem miloval historii, jezdil rád na hrady a tak. To byl důvod, proč jsem začal dělat facebookovou stránku založenou na postování starých fotek o Teplicích. Získal jsem si důvěru lidí a pak už to jelo. Teď je na mně, abych nabral mladé lidi. Bojím se ale jedné věci. Pokud se má politika popularizovat, musejí ji dělat lidé, kteří mají rádi jiné lidi. Člověk může být sebeinteligentnější, ale nesmí být "intouš" a introvert. Může takový být v osobním životě, ale v rámci politiky musí lidi zaujmout, což se povede málokomu. 

Ty zaujímáš už svým vzhledem…

Mám dědu z Etiopie, tak proto jsem tak krásnej. (smích) Ale jsem Čech se vším, co k tomu patří. Teď jsem dostal od studentů v Plzni otázku, jestli bych dokázal prorazit, kdybych nevypadal takhle. Já samozřejmě nemůžu říct rozhodně ne. Když člověk dělá něco dobře a dokáže oslovit, tak si získá jméno. Já mám výhodu, že jsem zapamatovatelný. Image je hrozně důležitá a myslím, že kdyby tady byl politik s čírem, dredy nebo někdo, kdo se obléká jako anime, tak je to samé.

Zapamatovatelnost může být výhoda v politice, ale co v osobním životě?

Když jsem se v září začal pohybovat v Praze, tak to bylo ještě v klidu, ale teď, když někam vlezu, poznáš už na lidech, že zbystří. Fotí si mě, dělají si se mnou selfíčka. Jsem ochuzený o soukromí. Někdo by si teď třeba mohl myslet, že jsme na rande, a udělat z toho aféru. Ale na druhou stranu díky tomu poznávám neskutečný množství úžasných a zajímavých lidí. Ať už pracovně, nebo i lidsky. Má to negativa, ale pozitiva jednoznačně převažují.

Foto: Jindra Kodíček

Určitě se s tebou chce každý kamarádit, není to otrava?

Mám dojem, že dokážu rozpoznat, jestli to kamarádství je účelové, nebo jestli je důvěrné. Jinak mi ale vyhovuje, a stává se mi to čím dál častěji, že mě zastavují lidi na ulici a probíráme současné dění. Hlavně mi přijde super, že rozbourávám takovou tu přirozenou lidskou odtažitost.

Vypadáš jako věčný optimista, ale přece jen… Nemáš toho někdy taky dost?

"Hejty" jsem poměrně obstojně dokázal vytěsnit. Chvíli jsem si to bral, ale pak jsem se dostal do stadia, kdy se mě žádné sprosté slovo nedotýká. Je strašně super mít tuhle hroší kůži. To je taky věc, kterou se člověk nenaučí z knížky nebo semináře, to si osvojí praxí. Potom je ale nebezpečné, že člověk může mít tendence přehlížet nejen "hejty", ale taky konstruktivní kritiku. Já se snažím kritice nadbíhat, protože vím, že kritika je zásadní a funguje pro mě jako zpětná vazba.

Přednášíš před svými vrstevníky nebo i před starším publikem. Jaké to je?

Vždycky se je snažím nejdřív rozesmát. Legrace lidi baví. Poznal jsem to třeba teď v Liberci, kde přede mnou přednášelo několik dalších lidí. Nehraje tam roli to, že jsem mladý a studenti ke mně mají blíž, ale ten projev. Důležité je nesnažit se za každou cenu o kvalitní přednášku po odborné stránce, ale kvalitu hledat v tom, že jim něco reálně předám. Já nemám potřebu vyprávět, jak funguje rozpočtové určení daní. Chci svoje publikum bavit, aby na to rádi vzpomínali a aby na to mohli ve svém životě navázat.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Chtěl jsem pracovat v elektrárně. To bylo takové fantazírování. Narodil jsem se v Kadani a tam jsou elektrárny. Vždycky jsem projížděl kolem a říkal si, co je asi uvnitř. Ale pak jsem zjistit, že nebudu technicky zaměřený. Hrozně jsem nechtěl být politikem, to bylo nad mé chápání. A teď chci být advokátem. Chtěl bych dělat korporátní právo.

To je trošku mimo to všechno, čemu se věnuješ teď, ne?

Mít právní základ se hodí. V tom je pro mě studium práv hrozně krásné. Není to abstraktní věda typu jaderná fyzika, která se do našeho běžného života nepromítá tolik jako právo, které je všudypřítomné. Na druhou stranu se oproti těm, kteří se zabývají třeba technickými obory, cítím vlastně neprofesionálně a laicky. Všechno, co dělám, se týká takových těch lidských věcí, které obklopují každého z nás. Někdy mám pocit, že jsem až zbytečně přeceňovaný.

Na ulici tě poznávají lidé, píše se o tobě… Změnil ses?

Dřív jsem se snažil vyhýbat trapným situacím. Teď je mi to jedno. Každý ví, co jsem zač, takže nemám co ztratit. Což je hrozně osvobozující. Obecně je krásné vybřednout z podvědomé společenské regulace, odstranit tu autocenzuru, kterou má člověk v sobě. Hlavně na Facebooku na sebe řeknu vždycky všechno. Jediná nevýhoda je, že se připravuju o ten moment "fakt, jo?", když to potom vyprávím někde v hospodě kamarádům.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější