reklama
 
Jak na diplomku? Hořká osobní zkušenost

Jak na diplomku? Hořká osobní zkušenost

Téměř každý, kdo už psal diplomku či bakalářku, ví, že na sesmolení něčeho takového nebude nikdy dostatek času. Po předchozí zkušenosti jsem proto nelenila a dala dohromady pár rad.
reklama

Už loňského roku jsem vymyslela název, směr a cíl práce a dala dohromady seznamy knih. Vše jsem odeslala své vedoucí a už tu byla odpověď: „Terezo, nebojte, literaturu najdeme více literární.“ Tak fajn, ještě že do odevzdání zbývá zhruba devět měsíců. A když se za tuto dobu stihne počít, vyvinout a narodit dítě, tak to by bylo, abych to nestihla napsat.

Chytrý tahák

Začátkem zimního semestru jsem si ve škole zakoupila aktuální brožurku k tomu, jak vypracovat bakalářskou/diplomovou práci a snažila se doufat, že ta basa piv, která by za její cenu byla k mání, mi za to stála. S vítězoslavným úsměvem a pocitem, že teď už to musím zvládnout napsat, jsem došla do učebny a usedla k počítači. K mému velkému překvapení jsem v okamžiku zjistila, že aktuální manuál k vypracování bakalářské a diplomové práce je již dávno ke stažení na internetu. Hm!

Čas plynul a můj soubor s názvem DP stále zel prázdnotou. Z oné šílené brožurky jsem pochytila jen jediný fakt: opovaž se opisovat a už vůbec nevymýšlej nic nového. „Tak proč se to píše? Bude to někdy někdo číst? Vedoucí to bude číst, že jo? Ale proč by si to nepřečetla,“ letělo mi hlavou, zatímco jsem rozesílala výhružnou textovku rodině, že pokud tu diplomku napíšu, tak si ji povinně všichni přečtou. První reagující byla babička: „Terezko, já se na tu tvojí diplomku moc těším.“ No a bylo vymalováno, přece nezklamu babičku.

Foto: Studenta

Nastavila jsem si požadované řádkování a vyrazila do knihovny. Polovina knih na seznamu byla bezúspěšně vypůjčena až do května, z čehož se mi udělalo mdlo. Druhá polovina byla k mání jen na vypůjčení do studovny.

Ty nečteš brožurku!?

Sem tam jsem poslala mail své vedoucí, abych ji ujistila, že stále žiji a optala se, zda žije i ona. Mlčení jsem brala jako souhlas. Koncem února jsme se domluvily, že bude lepší prodloužit si odevzdání práce nejlépe až na květen, což znamenalo ukázat se u státnic až v září. Pro mě byla tato informace naprosto povznášející.

Najednou tu byl konec dubna a stres opět začal sílit. „Ahoj Terko, jak jsi na tom?“ psal mi kamarád. „ Ahoj, já jsem na straně 36,“ odpověděla jsem. „Ty máš 36 normostran? Děláš si srandu, jak jsi to dokázala?“ udiveně odpověděl. „No, nastavila jsem si řádkování, začala jsem psát na straně číslo osm a tak jich mám 36, to víš, musím se něčím motivovat, haha!“ odvětím honem, aby to s ním neseklo. „A kolik máš znaků? Ono, co si budeme nalhávat, Terko, o stránky stejně vůbec nejde,“ objeví se na monitoru. „Jak to? A počkej, jakejch znaků, Floriáne?“ naťukám a začínám panikařit. “No musíš mít 108 000 znaků, ty nečteš brožurku!?“ odvětí a já padám do mdlob. Následoval telefonát, v rámci něhož jsem zjišťovala, kde a jak zjistím ty znaky.

V květnu už jsem na každé provokativní pozvání „pojď ven“ reagovala: „Jeee a ty mi přijdeš dopsat diplomku?“ Zajímavé bylo, jak rychle se pokaždé následovalo zavěšení telefonu. A tak jsem den co den, noc co noc slimáčím tempem cvakala stránku za stránkou a doufala, že to co píšu, je fakt diplomka. Najednou nadešel poslední den a s ním zjištění, že hlad prázdnou ledničkou nezaženeš. Samozřejmě mě nenapadlo, že žijeme ve 21. století a stačí zavolat a přivezou vám domů, co si umanete. Jenže, já jsem se ve snaze ušetřit stačila říznout o plechovku s kukuřicí, která se samozřejmě do šopáku normálně nedává.

Pár osobních rad k psaní závěrečné práce:

  • Máte-li brožurku, přečtěte si ji
  • Pokud brožurku nemáte, nepanikařte, třeba se to ve vaší škole řeší jinak. Každopádně si zjistěte pravidla předem, ať se ušetříte zbytečných nervů
  • Za druhé, nechejte si gramatiku kontrolovat pravidelně, třeba kapitolu po kapitole, ušetří vám to čas a můžete v podstatě psát až do úplného deadlinu
  • Samozřejmě je také důležité vybrat si vedoucího, který vás v důležité okamžiky podrží. Mějte ale na paměti, že on či ona nejsou superhrdinové a mají také práci, rodinu, děti a tak dál. Takže jim dejte čas na odpověď, tak jako tak vám stejně nic jiného nezbyde

Drama v lékárně

Doma jsem nenašla ani jednu náplast, tak jsem si omotala ruku kapesníkem a vyrazila do lékárny. „Jee, vy jste se řízla. No to vypadá na šití!“ Za normálních okolností by to se mnou seklo, ale teď jsem jen nasucho polkla a zopakovala: „Prosím vás, kde máte náplasti, já na šití nemám čas, musím dopsat diplomku.“ Žena v bílém se usmála a pokynula mi rukou: „No támhle… Jeee, to když já psala diplomku,“ nadechla se a tak jsem se rychle vrhla k regálu. Paní na mě chvilku zírala a pak povídá: „Slečno, chcete to zalepit? Tímhle tempem byste nám tu mohla vykrvácet.“ Už jsem chtěla vylítnout, že jsem tu zdrávku teda fakt nemusela studovat, ale nakonec jsem si jen unaveně povzdechla: „To budete hodná.“ V kapse jsem nahmatala vibrující telefon a po delší době zmáčkla zelené tlačítko: „Tery, žiješ? A už to máš dopsaný?“ naléhal povědomí hlas. „Mami? No nemám a nikdy mít nebudu… Jsem v lékárně,“ odpověděla jsem zjevně vyčerpaným hlasem. „Počkej, jak to, že jsi v lékárně? Co se ti stalo?“ Hovor mě zjevně tak vyčerpal, že jsem se sesunula k zemi. „Slečnoooo… tady nám neomdlévejte. Chcete vodu?“ slyšela jsem kohosi. Chvíli jsem jen koukala a pak se, se slovy: „To je fakt, na to nemám čas,“ zmátořila a odpotácela domů.

Nakonec vše dobře dopadlo, já jsem dokončila a za pět minut dvanáct nahrála do systému. „Práce odevzdána - píp - to byl ale porod,“ houkla jsem na zeleně svítící monitor. Postupem času mi však začalo docházet, že oproti miliónům mikro informací, které budu muset kvůli státnicím narvat do hlavy, bylo psaní diplomky procházka růžovým sadem.

So, don´t give up, držíme vám palce!

Text: Tereza Jakobová

Foto: Tereza Jakobová, pixabay.com

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější