reklama
 
Aneta Pilíková - cestování

Když mají Papuánci problém, pomůže jim šaman. Studentka Aneta o cestování při škole

Těsně před maturitou se v období všeobecného stresu sebrala a odletěla na Bali. Od té doby procestovala už téměř 30 zemí. Veganství, zero-waste, surfování na Srí Lance, stopování po Evropě i věda na Papui Nové Guinei. Na naše otázky odpovídá 21letá Aneta Pilíková ale z Helsinek - vyrazila totiž na Erasmus do Finska.
reklama

Momentálně jsi na Erasmu v Helsinkách. Proč sis vybrala zrovna Finsko?

Mohla bych říct, že za to mohla vysoká úroveň angličtiny místních obyvatel, finský vzdělávací systém, který je považován za nejlepší na světě, nebo to, že důležitou roli při výběru země hrála také vysoká vyspělost a bezpečnost státu. Ale skutečné důvody byly jiné. Mají tu víc saun než aut, přes sedmdesát procent rozlohy tvoří lesy, ukáže se tu průměrně dvě stě polárních září za rok a nachází se tu 187 888 jezer. Chápeš, 187 888 jezer je prostě 187 888 jezer.

Už máš za sebou část školního roku. Čím se tedy liší finský školský systém oproti tomu našemu?

Je tady mnohem víc rozdílů než shod. Akademický rok má sice také dva semestry (podzimní a jarní), ty jsou ale rozdělené na dvě periody a každá má jiný rozvrh a končí vlastním zkouškovým. Ve výuce se také hodně dbá na samostatné studium. Finové tráví několik hodin denně v knihovně, píší si nanečisto eseje a hledají si literaturu navíc. Ta touha po vědomostech je tady opravdu znát.

O hodinách učitele oslovujeme křestním jménem, jsme vyzíváni k projevení našeho názoru, oni nás za to pochválí a večer se potkáme v sauně. Asi už chápeš, proč je zdejší vzdělání nejlepší…

Jedno ze 187 888 jezer ve Finsku.
Jedno ze 187 888 jezer ve Finsku. Foto: archiv Anety Pilíkové

Kdekdo by se nad tím pozastavil - s profesory do sauny. To chodíte všichni nazí?

Jo. Kdybys přišla v plavkách, bylo by to nanejvýš neslušné.

Na tvé pomyslné mapě světa sis už odškrtla řadu států. Jak tvá cestovatelská kariéra začala?

Vždycky jsem chtěla poznávat cizí země, ale s rodiči jsme do zahraničí vůbec nejezdili. Pak nebyl čas, peníze, kamarádi, kteří by se mnou jeli - klasické výmluvy. A najednou zbývaly dva měsíce do maturity, všichni se učili a dělalo se kolem toho velké haló. Já jsem to vyřešila po svém a koupila si letenku na Bali, a pak už se to vezlo. Zjistila jsem, že je možné toulat se po světě skoro zadarmo a čas máš, dokud seš naživu. Za těch dva a půl roku jsem tak navštívila už téměř 30 zemí.

Cestování po Slovinsku.
Cestování po Slovinsku. Foto: archiv Anety Pilíkové

Co tvůj poslední trip?

Haha, ty bys chtěla slyšet, jak jsem se dostala zadarmo do Estonska na té nejluxusnější lodi, která brázdí Baltské moře? No, seznámila jsem se s kapitánem a pak… radši ne, to by pak chtěl dělat každej. :D

V létě si strávila měsíc na Srí Lance. A nebyla si tam poprvé. Čím tě tahle země táhne?

Srí Lanka je láska. Má jedinečnou atmosféru, je rozmanitá a divoká, a přesto tam můžete najít klid. Táhne mě tam ta spousta zvířátek, krásné hory, nekonečný oceán, nepřeberné množství ovoce, lidé, kteří jsou přátelští a krásně žvatlají anglicky, velmi pestrá kultura a náboženství, a nesmím zapomenout na čaj. Cejlonský čaj to je nebe v hubě.

Cestování po Srí Lance
Cestování po Srí Lance Foto: archiv Anety Pilíkové

Jak tam vypadal tvůj den?

Minule jsem Srí Lanku procestovala křížem krážem. Tentokrát jsme se tam vydaly s mojí skvělou kamarádkou Anetkou s úmyslem naučit se surfovat. Průměrný den začal vymotáním se z moskytiéry, ovocnou snídaní, rozcvičkou a cestou na pláž, kde jsme s různou mírou úspěšnosti chytaly vlny. Na oběd jsme chodily do různých lokálních bufetů na (hrozně pálivý) rice&curry a odpoledne jsme obvykle objevovaly okolí na skútru nebo na kolech. Jeden týden jsme si daly pauzu od oceánu a jely do vnitrozemí, navštívily jsme domorodé vesničky, viděly jsme stáda slonů, prošly čajové plantáže a taky jsme hrozně zmokly v horách.

S Přírodovědeckou fakultou Jihočeské univerzity, kterou studuješ, si se vydala i na Papuu Novou Guineu. Jak probíhalo výběrové řízení?

Pro přihlášení bylo potřeba zaslat životopis a motivační dopis a pak následoval pohovor, samozřejmě v angličtině. Byl prosinec, mrzlo, a já věděla, že fakt moc chci jet do tropů, a najednou jsem stála přede dveřmi, kde se pohovor konal. Uvnitř byli tři profesoři, kapacity ve svém oboru, pozvali mě dovnitř a následujících třicet minut si vybavuji jen mlhavě. Ptali se mě na cestování, jak často spím pod širákem, co vím o pralese, zvířatech, stromech…

Když jsem za sebou zavřela dveře, začala jsem brečet, byla jsem si jistá, že jsem to pokazila a promeškala svoji životní šanci. Druhý den mi přišel email, ať zařídím potřebná očkování, že jsem nejmladší účastník kurzu a v červenci letím na Papuu Novou Guineu. Brečela jsem znova.

Papua Nová Guinea - žena s miminkem
Papua Nová Guinea - žena s miminkem Foto: archiv Anety Pilíkové

Jak vypadá taková organizace kurzu tropické ekologie?

Necháš si napíchat asi pět různých očkování, začneš brát antimalarika, zabalíš si svých 20 kg nezbytností do krosny a jedeš. Po třech dnech přiletíš na druhou stranu planety, čas se posune o osm hodin a ty jdeš celý den pěšky na terénní stanici uprostřed džungle. Tři týdny pracuješ na projektu, který si sám vymyslíš. Já jsem se dvěma Papuánci porovnávala druhové složení netopýrů na různých lokalitách. Taky se koupeš v řece a piješ dešťovou vodu, na záchod chodíš do jámy, budí tě řev papoušků, a i když je 40 stupňů, chodíš v dlouhých kalhotách, aby tě neuštkl had a nepřisála se pijavice. Pak se přesuneš na základnu na břeh Bismarckova moře, kde musíš zpracovat data z tvého projektu a odprezentovat výsledky na konferenci.

Foto: archiv Anety Pilíkové

Následuje pak i cestování?

Jasně! Šnorchlování na korálech, pozorování delfínů, návštěva aktivní sopky, kulturních festivalů, desítky domorodých vesnic a stovky hladových usoplených dětí. A taky hory, přičemž poprvé zažiješ výškovou nemoc, probiješ se horským tropickým lesem, jak vystřiženým z učenice o druhohorách. Když se pak zase tři dny vracíš domů, cítíš, že jsi prožila něco naprosto neopakovatelného.

Tahle země je od nás dost diametrálně odlišná. Jaký kulturní rozdíl tě asi nejvíce překvapil? 

Těch rozdílů je bezpočet, lidé přemýšlí a žijí naprosto jinak. V naší kultuře jsme zvyklí většinu dne strávit prací a pak pár hodin odpočíváme u počítače nebo u televize. Oni si většinu času povídají, žvýkají betel, zpívají, kouří v chýši a pak jdou na chvíli na lov nebo sebrat listí na jídlo. Jejich systém hodnot odpovídá základním pudům - chtějí přežít, rozmnožit se, jíst a bavit se.

Foto: archiv Anety Pilíkové

Není tam žádný stres a závist, všichni jsou zemědělci, kteří mají stejnou chýši z palmy, oštěp, luk a dvě manželky (které si koupili za prasata, vážně) a když mají problém, pomůže jim šaman. Šaman je stejně jako lesní duchové a čarodějové velmi vážné téma, o němž se nevtipkuje. Zato o smrti klidně jo, když někdo umře, má pohřeb a nikdo nebrečí. Když někoho někdo zabije, rodina zabije na oplátku vraha, jsou dva pohřby a nikdo nebrečí. To je realita.

Cítila si se tam bezpečně?

Cestovatel na Papue Nové Guinei může mít problém, když se připlete do nějaké kmenové války, ale mnohem pravděpodobnější smrt nalezne, pokud se ztratí v džungli. Jo a pokud jde o kanibalismus, obecně se má zato, že už ho na tam Australané vymýtili. Pokud by čtenáři chtěli získat další souvislosti o domorodcích, doporučuji skvělou knížku Papuanské (polo)pravdy od ještě skvělejšího profesora Vojtěcha Novotného.

Co se běžně jí v džungli?

V pralese toho k jídlu moc není. Pár kytek se dá jíst, ale průměrný Evropan od sebe nedokáže rozeznat jejich špenát od stovek podobně vypadajících listů, které jsou obvykle jedovaté. Potraviny nám za úplatu přinesli nosiči, byly to různé trvanlivé konzervy, nudle, rýže a různé škrobovité hlízy (taro, jamy, brambory). Místní kluci občas něco ulovili mačetou, ryby, ptáky a jednou taky divoké prase. Na Papui nejsou plantáže, systematické zemědělství je v plenkách.

Ty jsi vegetariánka. Jak moc těžké je stravovat se na cestách?

V Evropě je to obecně snadné díky nepřeberné nabídce potravin v obchodech. Teď ve Finsku nemám vůbec žádné problémy, v menze jsou denně na výběr tři veganské pokrmy a taky si sama vařím. V tropech je zase spousta ovoce, které navíc skoro nic nestojí. V Izraeli a Palestině jsem pořád jedla hummus a falafel a jsem přesvědčená, že bych to zvládla i po zbytek života. Při cestování musím trochu plánovat, co budu další den jíst, ale těžké to určitě není.

Papua Nová Guinea: snídaně, oběd, večeře.
Papua Nová Guinea: snídaně, oběd, večeře. Foto: archiv Anety Pilíkové

A proč si se pro takovou životní cestu rozhodla?

Naše společnost žije v obrovském nadbytku, a díky široké nabídce denně čelíme spoustě rozhodnutí. Vegetariánství ke mně přišlo postupně, když jsem si uvědomila, že hamburger je mrtvá kráva. Pak jsem objevovala informace, viděla jsem několik dokumentů, navštívila jatka, zjistila, jak vypadá velkochov kuřat - a rozhodla jsem se, že toho nechci být součástí. Naši předci jedli maso ze zvířat, která si sami vykrmili a zabili nebo je ulovili v přírodě. Kdo z nás to dnes dokáže?

Souvisí s tímto životním stylem i tvoje zero-waste aktivity?

Samozřejmě. Každý, kdo se kouká kolem sebe, dříve nebo později objeví, že žijeme v době plastové. Pokud chceme zachovat přírodu pro další generace, je potřeba to co nejdříve zarazit. Snažím se tedy produkovat co nejméně odpadu, nakupuju do látkových sáčků, na párty nosím krásné kovové brčko, kosmetiku mám v znovu-použitelných nádobách, nosím si hrníček na kávu… těchto life-hacků je spoustu. Moc bych si přála, aby lidé byli vůči Zemi zodpovědnější.

Bali - výstup na sopku Batur
Bali - výstup na sopku Batur Foto: archiv Anety Pilíkové

Podílela jsi se na vytváření USE-IT mapy v Českých Budějovicích. Proč si se rozhodla na takovém projektu podílet?

O USE-IT jsem se dozvěděla od svojí báječné kamarádky Aničky. Jejich mapa nám hodně usnadnila pobyt v Bruselu (věčnou slávu tamějším barům) a tak jsem se chtěla odvděčit, proto jsem svojí kapičkou přispěla do českobudějovické mapy. Ztotožňuji se s konceptem USE-ITu - dávat prověřené tipy zadarmo, protože sharing is caring.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější