reklama
 
Zakarpatí

#pozNEJ: Proč nás to táhne do Zakarpatí?

Podkarpatská Rus (neboli dnes Zakarpatí) má pro Čechy zvláštní význam, hlavně díky společné historii a románu Ivana Olbrachta. Vybaví se ti ale něco dalšího spojeného s tímto krajem, kromě Nikoly Šuhaje loupežníka?
reklama

Společná historie Zakarpatí a Československa je to, co většinu lidí do těchto míst táhne. Nejen za doby Rakouska-Uherska, ale také v první polovině 20. století jsme byli součástí jednoho státu. Jak sami západní Ukrajinci říkají, byla to doba, kdy se měli oni sami nejlépe. "Naši předkové žili v letech prvorepublikového Československa v krásné době. V době demokracie a prosperity. Tahle vzpomínka mezi lidmi stále je a jen tak nevymizí," řekla ukrajinská odbornice na památky Olena Krušynská v rozhovoru pro Aktuálně.

Foto: Irena Rákosová

Často zde vidíte české nápisy nebo památníčky a je vám tam tak příjemně, protože se s místními domlouváte lámanou češtinou. Většina místňáků, které jsme potkali, má na Čechy nebo Slovensko napojení z minulosti nebo současnosti. Velká část Ukrajinců pracujících v České republice pochází právě z této oblasti Ukrajiny kousek za slovenskými hranicemi. Nízké ceny a relativně jednoduchá možnost dostat se za pár hodin do naprosto odlišné krajiny nabývá Zakarpatí na atraktivnosti. Pokud tedy nehledáte "standardní" destinaci. Zakarpatí zatím turismus nijak nepoškodil.

Co musíš v Zakarpatí vyzkoušet

  • jízdu ukrajinským vlakem a kávičku od paní průvodčí
  • ukrajinský koňak za 150 Kč
  • pelmeně, boršč a zapečenou pohankovou kaši s brynzou a špekem v přepočtu za 30-50 Kč
  • ukrajinské sladké víno
  • středeční Koločavský trh, kde se vedle selat a kuřat prodávají třeba ledničky a zrní :) #bizár

Přechod poloniny Boržava

My jsme do Zakarpatí mířili hlavně kvůli výšlapu na poloninu (nezalesněné travnaté hřebeny hor) Boržava, která leží právě v ukrajinských Karpatech. Vrcholky hor porostlé borůvkami a brusinkami, nikde žádný les, jen louka, tráva a medvědi, které prý už místní Ukrajinci všechny vystříleli. #nevěřím

Za 10 hodin v lůžkovém vlaku Regiojet (1 500 Kč tam i zpět/lůžko) nás vysadili v naprostém zapadákově na Slovensku - v Michalovcích, odkud jsme ještě několik hodin pokračovali autobusem do Volovce. Třídenní přechod poloniny dlouhé zhruba 30 km začínal právě zde. První den jsme šlapali převýšení cca 900 m, kterého se mnozí obávali, ale nakonec pro mě byly fyzicky náročnější další dva dny. #brnkačkatonebyla. Možná i proto, že jsme první noc díky studené frontě skoro nespali. V noci bylo tak 5 stupňů, ale co nebylo, tak to jedna jediná další vrstva, kterou na sebe navléct. #novýspacákneprošel

Foto: Irena Rákosová

Další den už se ale počasí umoudřilo a přivítalo nás modrou oblohou a teplotou kolem 20 stupňů. Pokud chcete ušetřit místo v batohu, není vlastně třeba v tomto období (červen) tahat ani vodu ani jídlo, protože pokud vám nevadí jíst 3 dny borůvky, obojího je dostatek :). Na podzim tu ale bývá sucho. Bacha.

Koho jsme potkali během přechodu Boržavy

  • několik narvaných náklaďáků sběračů borůvek
  • skupinu českých starších turistů
  • mladý český pár
  • potulného psa Máju, která nás opustila ve stejném okamžiku, v jakém ji někdo jiný nabídl jídlo. Toto jsem těžce nesla:)
  • stádo divokých koní, kteří asi nakonec nebyli až tak divocí
  • české muže na crossových motorkách, kteří si poloninu užívali trošku jiným způsobem než my

Krávy, Nikola Šuhaj loupežník a žigulíci

Po sestupu z Boržavy jsme si už celkem unavení dohodli v jedné vesnici taxíka, který nás dovezl do městečka Mižhorje, odkud jsme pokračovali do Koločavy. Tu jsme samozřejmě nesměli vynechat. Cestou jsme konečně potkali ty vysněné medvědy. #SiceZaPlotemAlePřeci. Blízko Siněvirského jezera je stanice pro opuštené a týrané medvědy, která poskytuje azyl zhruba 20 medvědům. Většinou jsou to medvědi odebraní z cirkusů nebo odložení svými neuváženými majiteli. Mají tu i medvěda epileptika, kterého léči s jeho pravidelnými záchvaty, nebo malá medvíďata.

Foto: Irena Rákosová

Směřovali jsme do Koločavy, která je známá hlavně díky Nikolu Šohajovi loupežníkovi, jehož činy proslavil ve své knize Ivan Olbracht. Ten v má v Koločavě pomník a dokonce zde i nějakou dobu žil a učil v místní škole. Na to, že město nemá ani 5 000 obyvatel, má 10 muzeí a 20 památníků :). Vydali jsme se na místní hřbitov, samozřejmě za doprovodu. Je zde pochován Nikola i několik českých četníků, které zavraždil.

Foto: Irena Rákosová

Na druhé straně vesnice je i dřevěný kostel, který kdysi sloužil jako muzeum ateismu. Nejhezčí místo v Koločavě je podle mě skanzen Staré selo, které velmi dobově ukazuje, jak se v těchto místech kdysi žilo.

Co jsme v Koločavě nečekali

  • že se tu zastavil čas #zdravímebábušku
  • že bude takový problém sehnat otevřenou restauraci
  • že půjdeme na vycházku se stádem krav procházejícím mezi starými žigulíky
  • že se k hrobu nejznámějšího člověka z Koločavy bude muset přelézat plot
  • že tu odpadky vyvážejí koňským spřežením

Proč se do Zakarpatí určitě brzy zase vrátíme? Kvůli krásné krajině a neobjeveným místům, ale hlavně kvůli stylu života místních obyvatel, který by málokterý obyvatel na západ od Ukrajiny dlouhodobě vydržel.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější