reklama
 
Nuda v Japonsku

Nuda v Japonsku #3: souseda na koleji si nevybereš

YouTube přímo přetéká videi, které vás mají naučit, jak se chovat v Japonsku. Z nějakého důvodu se chce spousta cizinců zrovna v Japonsku chovat slušně a zapadnout do místní společnosti, i když to je doslova nemožný. Japonsko je extrémně homogenní a v některých ohledech hodně rasistická společnost (dokonce víc než ta česká) takže cizinec nehledě na to, jak moc domestikovaný, bude vždycky cizinec.
reklama

Seznamte se, tohle je Tomasz, Poláci by řekli Tomek. Tomek má v životě jednu obrovskou vášeň - Japonsko. Na první pohled je jasný, že je Tomek weeb, což je anglický slangový termín označující (především) mladého bělocha, který ostentativně a mnohdy hodně povrchně miluje všechno, co je japonské. Zatímco se chystám tohohle hňupa nejvíc poplivat, on sedí vedle v pokoji (samozřejmě, že ze všech pěti kolejí musí bydlet zrovna na té mojí a ještě k tomu vedle mě) a tetelí se z toho, jak žije svůj největší životní sen. Pro neštěstí všech, kteří ho musí v životě potkat, to zvládl a je tady. 

Poprvé jsem Tomka potkal hned druhý den po příjezdu a musím zpětně říct, že to byl jeden z nejhorších v mém životě. Celý den, který jsem trávil s tímhle hňupem, jsem se snažil vybavit si člověka, který by mi byl víc odpudivý, a který by ve mně vyvolával takové opovržení jako on. Nikdo další mě nenapadl. Bydlel jsem v jedné buňce s oplzlým francouzským fašistou, který se týdny nemyl a smrděl na celý byt, znám lidi, kteří jsou skutečný lidský odpad, a dokonce jsem jednou naživo viděl Tomia Okamuru a stejně si myslím, že jsem nikdy necítil větší odpor.

Domo není doma
life
Nuda v Japonsku #1: jak se dostat do země, do které se chceš taky podívat
14. 10. 2019
2 blogové minuty

Říká se, že první dojem dvakrát neuděláte. Tenhle člověk by měl mít na první dojem zbrojní pas v kategorii bazuk a takových těch obrovských rotačáků z prvního Predátora. Tučný, bledý a upocený žok s blond přelivem, pod nímž se roztéká myší obličej, na který někdo plivnul dvě malá, korálkovitá očka. To celé drží pohromadě trojitá brada, která se nadýmá v nikdy nekončícím povzdechu. Tomek vypadá jako mladý Ralph Wigum smíchaný s Peterem Pettigrewem. 

Chápu, že si nevybíráme, jak vypadáme a soudit za to někoho je povrchní a nízké. A není tady žádné ale. Kdyby Tomek nebyl Tomkem, ale někým jiným, nejspíš  se s ním dokážu normálně bavit, nebo vedle něho alespoň koexistovat. Všechny tyhle naděje ale berou za své, když Tomek otevře pusu.

Foto: Studenta

Tomek je bytostně přesvědčený o tom, že umí japonsky. Vtip je v tom, že neumí. Někdo jako já, kdo viděl spousty hodin anime (takže samozřejmě každý mladý Japonec) hned pozná, že tenhle lidský slimák jenom opakuje sérii naučených anime hlášek, díky kterým připomíná generickou postavu z japonského animovaného porna, která plácá jednu frázi za druhou, až se nakonec dostane k tomu, že ji někdo znásilní. 

Svým pištivým hlasem a afektovanou úlisnou japonštinou reaguje Tomek téměř na cokoliv, co se stane. Je nikdy nevysychající studnou těch nejdebilnějších keců a reakcí na věci, které byste normálně přešli, nebo o nich minimálně nemluvili. A samozřejmě, jak to většinou u tohoto typu lidí bývá, si o sobě samotném myslí, že je neuvěřitelně zábavný. Pro případ, že se v tomhle popisu poznáváte - je rozdíl, když se někdo směje tomu, co říkáte, nebo děláte a když se směje vám. Japonci jsou v tomhle hodně nečitelní, ale i já dokážu poznat, že ho mají za šaška. Tomek navíc všechno tohle mentální svinstvo řve. Nemluví zvýšeným, nebo výrazným hlasem, prostě křičí jako dítě, co zrovna spadlo z kola.

Nuda v Japonsku
life
 
Nuda v Japonsku #2: období líbánek, střední úzkosti a krize cizince
24. 10. 2019
2 japonské minuty

Pokud něco Japonci nemají rádi, tak když cizinci křičí a strhávají na sebe pozornost. Součástí jejich mentality je splynutí s davem a touha po smíru mezi lidmi. Tomek, ačkoliv sám sebe považuje za experta v oblasti japonské kultury, je hašteřivý a útočně zoufalý řvoun, který se nedá poslouchat. 

První den po našem setkání jsme seděli na městském úřadě, kde nás instruovali o zdravotním pojištění a přispívání do penzijního systému (který se sice na zahraniční studenty nevztahuje, což nakonec dobře ilustruje ten známý demografický problém se stárnutím populace) a přísahám, že na nejhodnější a nejochotnější úřednici, která se ke mně chovala lépe než leckteří členové mé vlastní rodiny, ten hňup doslova křičel nějaké zbytečné komentáře k vyplňování jednoduchého formuláře. Na to, jak často ho způsobuju, jsem na cringe vlastně dost háklivý. Ale tohle bylo něco jiného - za všechny bělochy v Japonsku jsem se cítil zostuzený.

Alien titulka
life
Kreslíř Alien in Bohemia: Hořčice by měla být mnohem jednodušší slovo
31. 10. 2019
2 bangladéšské minuty

Vrchol dne přišel, kdy jsme se vyčerpaní vraceli autobusem směrem k naší koleji. Ptal jsem se Francouze sedícího vedle mě, co by mohl znamenat název nejbližší stanice (Gomo-tenjjin) a chtěl jsem vědět, jestli náhodou "tenojin", neznamená anděl (tenshin). Místo souseda mi však odpověď napůl zaprděl a napůl zacvrlikal Tomek, který ke mně otočil svou prasečí hlavu, aby mi vysvětlil, že se jedná o japonskou kastu z 18. století. Na závěr nezapomněl uštěpačně dodat: "Znáš ty vůbec japonskou historii?"

Po celodenní dávce otrávení jsem vážně myslel, že ho v tom autobuse plném japonských důchodců vypnu. Myslím, že si mého vzteku všiml i Francouz, který se na mě otočil. V ten moment se ale ve mně něco zlomilo a místo rány pěstí jsem na Tomka jeho otázku jen zašišlal zpátky s výrazem mentální retardace…

Přiznám se, že většina tohohle textu vznikla hned poté, co jsem vystoupil z autobusu a došel do svého pokoje. Byl jsem toho zážitku tak plný, že kdybych si neulevil agresivním bitím do Wordu, nejspíš zdemoluju svůj pokoj. Během několika dalších dní, když jsem někde v dálce Tomka zahlédl, jsem přemýšlel nad tím, proč se nechávám tak intenzivně strhávat negativními emocemi. Došel jsem k závěru, že bych se ve svém věku už možná mohl naučit chovat a některé věci prostě vypouštět. V návalu tohodle sebezpytování jsem mu dokonce jednou zamával. Zamával zpátky. 

Tady běžel Forrest Gump!
work
Work & Travel v USA, 4. část: Konečně cestujeme! Navíc s medvědy a policií v zádech
17. 10. 2019
2 dobrodružné minuty

Od té doby jsem Tomka skoro nepotkal, a když už jsme se viděli, jen jsme se pozdravili. V pokoji byl taky potichu a tak jsem v sobě celou záležitost uzavřel s tím, že jsem prostě jen moc přecitlivělý hater. Zenový stav mi vydržel několik týdnů, kdy jsem pod tlakem pocitu, že úplně ignoruju místní společenské události, organizované japonskými studenty, jednu z nich navštívil.

Možná to bylo tím, že mě přidělili ke stolu (ano, Japonci mají na parties zasedací pořádek) plnému těch největších normies, kteří se chtěli bavit jenom o škole. Možná tím, že jsem s těmi lidmi v pětadvaceti letech musel hrát šarády a kámen-nůžky-papír, které po nějaké době přešly ve vláček. A dost možná taky tím, že byl na té události zakázaný alkohol. Ať už to bylo jakkoliv, když jsem ten večer viděl vedle u stolu Tomka předvádět tu nejepičtější parodii na lidskou bytost bez kousku slušnosti a sebeúcty, uvědomil jsem si, že chyba nejspíš nebude ve mně. 

Moje jediná rada pro ty z vás, které zajímá Japonsko a chcete se do něj vypravit je jednoduchá: uklidněte se. Kulturní úlisnost, vlezdoprdelkování a násilná snaha o humor se tady vždycky setká s opovržením, které je navíc místními maskováno za smích a komplimenty. Buďte otevření a spíš se tu věci odnaučujte, než abyste si sem přijeli něco potvrdit nebo vyvrátit. A nikdy nebuďte jako Tomek - kdekoliv. 

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější