reklama
 
Nuda v Japonsku

Nuda v Japonsku #6: problémy japonské univerzity

Po delší odmlce způsobené psaním několika esejů jsem zpět. Před pár dny tady skončil semestr, takže ve škole přebývají jenom extrémní studenti, členové nejrůznějších klubů a společností a hloupej Evropan, který si za čtyři měsíce nebyl schopný vyřídit na koleji internet.
reklama

Občas si pro sebe vymyslím odůvodnění, že tam jdu jenom na levný oběd do jídelny. O tom, jak je ta jídelna dobrá svědčí fakt, že tam jdu, i když do školy nemusím. Během jednoho takového oběda mi došlo, že jsem za těch několik měsíců o škole vůbec nemluvil, což by bylo asi vhodné, když už publikuju do školního časopisu.

Nejhorší student na nejlepší univerzitě?

Kdykoliv, když někomu řeknu, že chodím na Kobe University, tak následuje takový to typicky japonský uznalý "óóó", po kterém následuje souhlasné a uznalé zamručení a poznámka o tom, že jsem určitě výbornej student. Kéž by Japonci věděli, že to není skromnost, když říkám, že určitě ne. Kobe University tady má pověst elitní vzdělávací instituce a některé žebříčky (ne, že by byly nějak důležité nebo průkazné) a velmi selektivní přijímačky to mají dokládat. Mezi absolventy univerzity patří jeden premiér, pár ministrů a držitel Nobelovy ceny za medicínu. 

Kampus, lépe řečeno několik různých kampusů, tu tvoří dohromady rozlehlý univerzitní komplex, který se rozléhá podél úpatí hor. Zázemí je zcela neporovnatelné s českými univerzitami, nebo alespoň s tou jednou, kterou dobře znám a která by měla být nejlepší.  V třídách jsou interaktivní tabule, televize, v knihovnách iMacy a audio vybavení za milióny. To vše navzdory faktu, že veřejné výdaje na vzdělání v Japonsku mezi roky 2010 a 2016 klesly, což ale zdaleka není jediný problém, kterému japonský vzdělávací systém čelí. Předtím, než začnu, chci říct, že obecně je úroveň vzdělávání na srovnatelné úrovni s většinou zemí G-7. To ovšem neznamená, že nemá svoje problémy, o kterých je potřeba se bavit.

Nuda v Japonsku #5
life
 
Nuda v Japonsku #5: Konec nej roku mého života, estetické porno a ostrov seniorů
9. 1. 2020
3 japonské minuty

V Japonsku se už od začátku poválečné éry na různých úrovních společnosti diskutuje o stavu japonského vzdělání, nebo spíše o jeho úpadku. Celá řada japonských i mezinárodních akademiků a pozorovatelů to potvrzuje a spousta z nich je velmi pesimistických a kritických vůči tomu, jak se v Japonsku vyučuje, co se zde vyučuje a jakou roli představují univerzity v rámci japonské společnosti. Sociolog Yoshio Sugimoto ve své knize An Introduction to Japanese Society mluví o tom, že spousta vzdělávacích institucí si ani nezaslouží označení "vysoké školy". Někteří zcela otevřeně mluví o tom, že japonský vzdělávací systém má za cíl produkovat poslušné, systémové ovce.

Anti-edukační systém a vyřízení studenti

Velmi dobrou knihu s názvem Japanese Higher Education as Myth napsal Brian J. McVeigh, který si prošel zdejším vysokým školstvím nejprve jako studen a výzkumník, později také jako instruktor. McVeigh v knize reflektuje všeobecný a mezi Japonci často neskrývaný názor, že vysoké školy představují doslova "školky pro dospělé" nebo se staly, jak je nazvala dvojice citovaných pozorovatelů, "Disneylandem a Mickey Mousovo univerzitami". Různí autoři mluví o tom, že japonské vysoké školy neplní svůj účel, či spíše, že jejich původní účel byl nahrazen státní propagandou hlásající status quo a intelektuální poslušnost a korporátními, ekonomickými zájmy. 

Už pár desetiletí mluví japonští ministři školství o potřebě reformy školství, což se stalo také velmi oblíbeným tématem japonských médií, které nutno říct, na rozdíl od velké části těch českých, plní svojí společenskou roli poměrně dobře. Mluví se o větším důrazu na iniciativu, individualitu a diverzitu, ale jak dokládá nejenom McVeigh, chyby jsou především systémové a univerzity často prosazují programy, politiky a obecně přístup ke vzdělání, který je nejenom nefunkční a chaotický, ale do jisté míry de facto anti-edukační.

Nuda v japonsku #4
life
 
Nuda v Japonsku #4: Wabi-sabi melancholie a různé druhy samoty
18. 12. 2019
3 melancholické minuty v Japonsku

Velmi zjednodušeně řečeno, co se vzdělávání týče, není až tak důležité, co děláte na vysoké škole, ale že jste se na ní dostali. Ta cesta samotná je na tom to nejsložitější. Japonci absolvují cestu od základních škol, která je lemována šílenými nároky na testování, memorování a učení se faktů. Nechodí pouze do jedné školy, ale většinou ještě do takzvaných přípravek, kde sedí do večera, přijdou domů, učí se do noci a pak usnou vyčerpáním, jak mi to bylo popsáno jedním studentem. Skoro v každé manze ze školního prostředí je vidět obraz vyčerpaného anebo znuděného studenta, který je víceméně ve škole uvězněn. 

Pokud projdete sítem, o kterém podobně jako na západě nerozhodují pouze schopnosti, ale také socioekonomický status, a získáte školní uniformy těch dobrých škol, tak máte v podstatě vyhráno a na vysoké je to už takový oddych. Hodně studentů vnímá vysokou jako "těch pár svobodných let, než půjdu do fachu". Neznamená to, že by ve školách nebyly žádné nároky, nebo že by studenti nemuseli nic dělat. Jenom je to v porovnání s tím, co museli dělat dřív, procházka růžovým sadem.

Dělej si co chceš, ale hlavně přijď

Už poměrně legendární je rozhovor s prezidentem Tottori University, který řekl, že je pravda, že se studenti moc neučí, ale aspoň mají čas na to hrát s felákama Mahjong. Jako student společenských věd, které mají v Japonsku o dost horší pověst než studium přírodních věd a technických oborů, to můžu potvrdit. Mně osobně by tenhle systém vyhovoval. Co jsem tady, tak čtu víc než kdy dřív a můžu se věnovat věcem, které mě opravdu zajímají. Na Kobe University je to ale trochu jinak. Škola, zdá se, nechce být ve stejném pytli jako průměrné nebo podprůměrné školy, a tak tu jsou určité nároky, a to především na docházku. 

Nuda v Japonsku
life
Nuda v Japonsku #3: souseda na koleji si nevybereš
15. 11. 2019
3 japonské minuty

Je vlastně úplně jedno, co děláte při hodině, hlavně, že na ní jste. Většina vyučujících, které jsem tady zažil, čte otrocky prezentaci, zatímco je většina studentů na mobilu. Vyústěním každé hodiny jsou listy s docházkou, na které člověk musí sice shrnout, co se během přednášky naučil a položit dotazy, popřípadě komentáře k probraným tématům, ale reálně se obsah těch papírů, kromě případné absence vašeho jména, nijak nereflektuje. Nemusíte tam napsat nic, co jste se naučili a nemusíte tam napsat žádné komentáře, mimo jiné také proto, že vám na ně nikdo nikdy neodpoví.

Nejsi odtud? Nic neočekáváme

Jakožto "international student" jsem navštěvoval minulý semestr pár seminářů, které byly pouze pro mezinárodní studenty, ale také několik přednášek, na které chodí (nebo spíš nechodí, když nemusí) také několik Japonců. Nejsem dobrý v pravidelném navštěvování školy, s absencemi jsem měl problém už na Karlovce a obecně jsem v tomhle ohledu fakt špatný a nezodpovědný. Osobně ale trpím tím problémem, že když vnímám určitý předmět jako ztrátu času, tak mě netíží tam nechodit a tady je takových předmětů několik. 

Předmět o japonském kulturním průmyslu byl poměrně zajímavý. Alespoň do té doby, než na něm začaly pouštět třicet let staré dokumenty a řešit zcela nahodilá témata, často vůbec nesouvisející s japonským kulturním průmyslem. Japonští učitelé očekávají od mezinárodních studentů šíleně málo, dokonce bych si dovolil říct, že často, ačkoliv to asi nedělají ze zlé vůle, nás považují za ignoranty. Opakovaně jsem byl přítomen na hostujících přednáškách, kde se vyučující ptal, jestli známe šintoismus nebo anime, o základních sociologických a politologických pojmech ani nemluvě. Kvalita jednotlivých přednášek šíleně kolísá. Jednou máte štěstí a dojdete na přednášku, která je opravdu zajímavá, podruhé dojdete na přednášku, kterou jste už jednou slyšeli. Motivace tam jít znovu pak pochopitelně dramaticky klesá.

Nuda v Japonsku
life
 
Nuda v Japonsku #2: období líbánek, střední úzkosti a krize cizince
24. 10. 2019
2 japonské minuty

Co je ale pro mě skutečně alarmující, je úroveň akademické debaty. Na univerzitní půdě v magisterském ročníku, kde se během seminářů řeší společenská a politická témata, byste očekávali otevřenou debatu z různých perspektiv. Tady se o úrovni často nedá moc mluvit, protože žádná debata neexistuje. Nikdo se na nic neptá, japonští studenti určitě ne (zatím jsem tu neviděl se někoho na něco zeptat), nikdo o ničem nediskutuje. Když vyučující položí dotaz je často hrozně vágní a vy vůbec nevíte, jak na takovou věc odpovídat. Nedávno jsem byl na semináři, kde studenti tak trochu z nudy rozjeli dost radikální diskuzi o japonské společnosti, která vyučující doslova šokovala.

Studiem to nekončí

Situace je poměrně lepší na takzvaných intenzivních kurzech, které trvají pouze několik dnů, a které i mně dost vyhovují. Absolvoval jsem dost kvalitní seminář na téma LGBTQ, kde vyučující akademička vedla plodnou a informativní diskuzi ve skupině šesti lidí, ve které jsem byl já, jeden Angličan a čtyři Čínani, kteří, podobně jako Japonci, nejsou obecně na akademické debaty moc zvyklí. Když už mluvím o akademičce, pouze poznamenám, že japonské akademické prostředí trpí extrémní mužskou dominancí, která nenajde ve vyspělých zemí moc srovnání. Některé školy dokonce ještě v 90. letech tvrdily, že nebudou přijímat ženy, protože by později akorát braly práci mužům. 

McVeigh mluví také o tom, že často ani nezáleží na tom, jakou školu jste navštěvovali a jakou úroveň vzdělání máte, protože když si vás na trhu práce vybere nějaká firma (což se často daří jenom těm nejúpornějším), procházíte dlouhodobým studiem v té samotné firmě. Někteří dokonce tvrdí, že firmy nechtějí dobře vzdělané studenty, protože ti se hůře adaptují kultury firmy (shafu). Velká většina studentů má také dost pesimistické vyhlídky na dobu po škole, protože s extrémní liberalizací na trhu práce, která zde proběhla v 90. letech, mají teď čerství absolventi velké potíže sehnat dobrou práci a často jsou odsouzení k práci v několika part-timech za mizernou mzdu a nejistou pracovní pozicí.

Domo není doma
life
Nuda v Japonsku #1: jak se dostat do země, do které se chceš taky podívat
14. 10. 2019
2 blogové minuty

Nemůžu tu nezmínit historku z knihy Dogs and Demons: Tales From the Dark Side of Japan. knihy od Alexe Kerra. Kerr byl v jednom hotelu svědkem pracovního pohovoru do startupu, kdy mladý absolvent dostal otázku na byznys strategii pro nový startup. Mladík odpověděl aisatsu, což znamená, že je pro morálku pracujících dobré, když se lidé ve firmě zdvořile zdraví a říkají si nejenom "dobré ráno", ale také "dobré odpoledne". Z tváře muže, který prováděl nábor, bylo zřejmé, že pro něj pohovor v daný moment skončil.

Skvělí ve spolupráci, horší v debatách

Osobně se domnívám, a říkám to navzdory tomu, že jsem špatný student, že to nejcennější, co se může ve škole člověk v 21. století naučit, jsou tři věci: kritické myšlení, práce s informacemi a, na co jsem přišel v Japonsku, spolupráce. Ve spolupráci v kolektivu, kdy skupina náhodných lidí překonává své rozdíly a povahy a jdou společně za stejným cílem, jsou Japonci obdivuhodní. Bohužel, v těch předchozích dvou věcech už méně. 

Starší generace Japonců mnohdy tvrdí, že studenti jsou dnes omezení a že oni se ještě ve školách učili myslet originálně a kriticky. Je velká škoda, že na toto zde dnes není kladen důraz. Ačkoliv má populární přesvědčení, že Japonci jsou národem, který slepě následuje plány a poučky, svoje opodstatnění, nemyslím si, že by Japonci byli nekritičtí, neoriginální a neindividuální. Jenom tyto věci, bohužel, téměř nikdy neobjevují ve škole.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější