reklama
 
Anna Marešová - duben 2019

Marketing erotickým pomůckám se dělá dost blbě, říká “doktorka designu” Anna Marešová

Se svými produkty se sice Anna v rámci sponzorované reklamy nachází za hranou, cestu k nim si ale lidé našli i bez bannerů. Pod značkou Whoop.de.doo vyrábí česká designéra kolekci minimalistických erotických pomůcek, které si s čistým svědomím můžete vystavit v obýváku na poličce. A když na na to přijde, zvládne kromě vibrátorů vyseknout i tramvaj.
reklama

Svou prací sis získala nálepku designérky vibrátorů, tvoje portfolio je ale daleko širší. Neštve tě ta cedulka někdy?

Vzhledem k tomu, že se designem erotických pomůcek dlouhodobě zabývám, mi to nijak nepřekáží. Někdy je spíš náročné, že se mě právě na tohle lidi často ptají. Na Whoop.de.doo chci pracovat i do budoucna, takže mám tuhle nálepku zaslouženě. Někdy jsem ale ráda, když si můžu od tématu odpočinout a věnovat se na chvíli něčemu jinému, třeba tramvaji. (Tramvaj T3 Coupé designovala Anna jako zakázku pro Dopravní podnik hl. m. Prahy. Dnes ji můžete potkat v ulicích města nebo si ji pronajmout na soukromou akci. Pozn. red.)

Říkáš, že se chceš značce věnovat dlouhodobě. Je možné v rámci segmentu vytvořit ještě něco nového?

Plánujeme přidat nový produkt - menstruační kalíšky. Není to sice erotická pomůcka, ale pořád zůstáváme u ženy, což je pro mě hlavní téma brandu. Nechci přicházet na trh s netradičními a za každou cenu extravagantními sexuálními hračkami, ženská intimita mě zajímá v širším měřítku.

Jak se dá redesignovat tak jednoduchá věc, jako je menstruační kalíšek?

Když to vezme člověk z gruntu, záleží na hodně parametrech: na materiálu, ze kterého je produkt vyrobený, na jeho tvrdosti, na přesném ergonomickém tvaru. Ty změny se dají dělat v technologickém řešení, v materiálech, v samotném procesu výroby, ale i v estetice. Design vnímám jako spojení funkčnosti a estetického pojetí, obojí musí být v souladu.

Foto: Štěpán Svoboda

Při přípravě na rozhovor jsem našla spoustu článků psaných v maďarštině a polštině, před pár dny ses vrátila z pracovní cesty do Ameriky. Jak na produkty reagují lidi v cizině?

Ty reakce jsou dost podobné, jako v Česku, ale některé momenty mě pořád rozesmějí. V USA jsem měla schůzku v kavárně, kde jsem paní ukazovala naše produkty a nechala jsem je ležet celou dobu na stole. Kolem chodil číšník, který se pořád rozpačitě koukal a usmíval, až to nakonec nevydržel a přišel se zeptat, co to tam máme za hezké krabičky a co v nich je. Když jsem mu vysvětlovala, že jsou to intimní pomůcky pro ženy, vypadal překvapeně, trochu se culil, ale nakonec si odnesl vizitku s tím, že by se mu produkty jednou mohly hodit.

Jiří Kubík - studium designu (březen 2019)
work
Studium designu v Singapuru: Spánek jen čtyři hodiny denně a pivo za dvě stovky
28. 3. 2019
3 minuty studia v zahraničí

Věřím tomu, že lidi budou z tvých vibrátorů pořád trochu překvapení. Když se podíváš do portfolia konkurence, najdeš tam spoustu nevkusných, barevných výrobků.

Za poslední roky se trend docela proměnil - takový ten starý známý naturální vzhled sice ještě pořád koupíš, ale v kurzu už úplně není. Teď je všechno barevné a vzájemně si podobné. V mainstreamu se tenhle segment stále pohybuje na jakési vlně lascivna, ale design se do detailů moc neřeší. Produkty jsou navíc v drtivé většině vyrobené z plastů v asijských továrnách, což jim na kvalitě určitě nepřidá. Takže i když se trend esteticky trochu proměnil, působí erotický průmysl stále trochu nevkusně..

S investory bych si nesedla

Začínala jsi úplně od nuly. Mluvila jsi tehdy o tom, že jsi dostala nabídky na investice, které zahrnovaly podmínku výroby v Číně, na což jsi nebyla ochotná přistoupit. Dnes se všechny výrobky Whoop.de.doo vyrábí kompletně v Česku a vypadá to, že všechno dobře dopadlo. Byly ale časy, kdy jsi chtěla s celým projektem seknout. Je opravdu tak náročné rozjet u nás lokální výrobu produktu?

Dostat se od prvního nápadu až do jeho realizace není úplně snadné, ten proces trvá třeba i několik let. Nejdřív musíš najít správné lidi a firmy, pak produkty vyvinout, vyrobit prototypy, až pak všechno uvést do sériové výroby. Těch článků v řetězci je hrozně moc a s většinou z nich dopředu ani nepočítáš. Jsme zvyklí že se na nás valí kvanta produktů, takže to vypadá, že "něco vyrobit" je snadné. Osmdesát procent produkce ale není evropské a vozí se z Asie. Když chceš vyrobit úplně nový produkt lokálně a ještě v malém množství, je to celkem náročné. Rozdíl mezi námi a východem je v tom, že zatímco my máme často firmy spojené s historií, tradicí a letitým know-how, v Číně jsou schopni během pár měsíců přeměnit fabriku na boty ve výrobnu kytar a pokračovat dál. Vyrobit se tam dá úplně všechno, ale pokud tam firma nemá svoji vlastní fabriku a dozor, kvality prostě nedosáhne.

Nesnažila ses, s ohledem na složitý začátek podnikání a malý kapitál, najít nějakého investora, který by ti rozjezd zafinancoval, ale zároveň by byl v pohodě v českou výrobou?

Nejdřív ano, ale po několika schůzkách jsem zjistila, že mám na výrobu produktů mojí značky jiný názor, než lidé, kteří do ní chtěli investovat. Člověk, který peníze dává, je chce taky rychle zpátky, což by pro mě bylo stresující. Věděla jsem, že by tím utrpěl vývoj a následně taky kvalita. Nechtěla jsem pracovat pod tlakem, že už musím něco dokončit a rychle se pustit do další fáze. Díky tomu, že jsem ve firmě sama svým pánem, si můžu dovolit dělat věci tak, jak potřebuji.

Anna Marešová

Anna Marešová je česká produktová designérka a zakladatelka značky Whoop.de.doo. Přestože se díky realizaci své diplomové práce - sady ženských erotických pomůcek - zapsala jako "designérka vibrátorů", na triku toho má daleko víc. Třeba netradiční tramvaj T3 Coupé, za kterou se svými kolegy nedávno získala cenu Red Dot Award. Věnuje se tématu udržitelnosti, které se prolíná celou její tvorbou.

Pravdou taky je, že pokud rozjedeš něco úplně od nuly, přemýšlíš daleko víc nad tím, do čeho investovat a do čeho ne. Když si musíš na všechno vydělat sama, chováš se úplně jinak, než když ti někdo hned ze startu naservíruje spoustu peněz. Víc přemýšlíš a vážíš každý krok.

Produkty bez reklamy

Designové erotické pomůcky jsou mediálně vstřícné téma, lidi o něm rádi čtou a zajímá je. Jak se dělá marketing pro takový produkt? Existují nějaké mantinely nebo zákazy?

Vzhledem k tomu, že jsme erotické zboží, tedy zakázaný obsah, máme ty možnosti online marketingu hodně omezené. Zákazů je kolem těhle produktů docela dost, takže i když naše výrobky vypadají tak, jak vypadají, máme prostě smůlu. Což je samozřejmě trochu problém, protože kdybychom mohli výrobky propagovat jako každá jiná firma, určitě by se povědomí o značce šířilo rychleji.

Jaká jsou ta omezení? Co všechno člověk musí nebo nesmí?

Na webu máme vstupní bránu, kde je nutné odkliknout věk 18 let. V rámci našeho webu by tam být nemusela, ale už bychom pak nemohli spustit žádnou reklamu například na Google Adwords. Zákazy mi někdy přijdou až srandovní - na blog jsme dávali článek o tom, jak posilovat pánevní dno, ale placenou propagací neprošel, protože blog je navázaný na web, kde se slovům jako sexualita nebo erotika nevyhneme. Na Facebooku jedeme víceméně organicky, pak se v malé míře dělá i podpora PPCčková, ale jen textová. Nemůžeme spustit například bannery nebo jiné obrázky, to nám nikdy neprojde.

Foto: Štěpán Svoboda

Chápu, že jsou věci, které by se na sociálních sítích ukazovat neměly, ale erotické pomůcky mi do kategorie "největší peklo" nesedí. Nepřipadá ti zákaz až příliš striktní?

Trochu ano. Navíc máme ještě ten handicap, že Whoop.de.doo je z velké části o designu a z podstaty věci proto nechceme inzerovat například na pornostránkách, kde najdete bannery na všechno možné. Myslím, že jsme produkt, který by si podporu zasloužil, ale spadáme do určité kategorie, která je v "no go" zóně. Donekonečna proto vymýšlíme co s tím, jak to udělat, aby se nám aspoň sem tam podařily nějaké informace protlačit. Když se to povede, máme z toho vážně radost.

LADA design - rozhovor
life
Nanotechnologie v šatníku. S českou designérkou o technologii budoucnosti
23. 10. 2018
3 minuty o budoucnosti módy

Diplom na design

Z vysoké školy sis odnesla titul PhD. Je na takový obor, jako je produktový design, tolik školy potřeba?

Občas si dělám srandu, že jsem doktorka designu. Pravdou ale je, že jsem měla štěstí na fajn spolužáky, kteří se mnou zůstali i po škole a jsou to teď mí kolegové ze studia. Když jsem končila magistra a měla jsem ze školy odejít, napadlo mě, že by bylo fajn ještě chvíli pokračovat. Na škole je skvělé, že tě donutí k aktivitě - při doktorandském studiu jsem se zabývala udržitelným designem a vytvářela kolekci světel Luxury Oddments. Protože nade mnou visely deadliny, všechno jsem dokončila, což by se v případě, kdy bych tvořila jen tak pro radost, asi nikdy nestalo. Ale samozřejmě tam byly i momenty, kdy si člověk říkal: "Proboha, proč si dobrovolně zadělávám na takový problém?!"

V té době už jsi ale měla rozjeté studio, nebyl to trochu úlet? Přece jen většině lidí by stačila jen jedna z těhle dvou aktivit.

Bohužel to mám tak, že když mi přijde do života něco jiného, než na čem zrovna pracuju, nabije mě to energií, protože je to nové a zábavné. Samozřejmě to ale za nějakou dobu zase přejde. Ke konci už to tak zábavné nebylo, navíc se mi pořád zkracoval čas, ve kterém jsem musela dopsat dizertačku, až se nakonec srazil na dva měsíce. Sedla jsem si a začala přemýšlet čím začít, načež jsem začala hledat na Googlu pod heslem "jak napsat dizertační práci". Z článků jsem se dozvěděla, že ideální je psaní věnovat šest hodin denně, každý den po celé tři roky studia… Což jsem neměla. (smích) Takže jsem si prostě vzala na dva měsíce "dovolenou" ze studia a začala psát. A dopadlo to dobře.

Foto: Štěpán Svoboda

Část studia jsi strávila v Británii, kde se z tříměsíčního Erasmu nakonec vyklubaly dva roky a dokončení bakaláře. V českém školství studenty často trápí nedostatek praxe, ty máš s čím srovnávat. Bylo to v UK s praktickým studiem lepší?

Pro mě bylo skvělé zkombinovat českou a britskou školu (Anna dokončila bakaláře zároveň v Česku i v Británii. Pozn. red.). V oboru jako je design je standardně praxe asi trochu víc, než třeba na filozofické fakultě, ale i tak byly v Česku tyhle zkušenosti mizivé. Místní umělecké školy jsou většinou dost izolované od venkovní reality, takže když člověk vyjde ven, je sice umělec, ale neví, co se sebou. Britská škola byla proti tomu velký dril - bakalář trvá tři roky a protože škola nepřijímá na základě talentových zkoušek, lidé do ní přicházejí jako nepopsaný papír. Aby se během studia zvládli všechno naučit, studium je hodně intenzivní. Na druhou stranu se tam příliš neučí takový ten všeobecný rozhled: dějiny, kresba… To v rámci našeho programu v osnovách vůbec nebylo a v Británii mi to dost chybělo. Proto mi studium ve dvou zemích dávalo vážně smysl - dostala od obojího něco.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější