Spravedlnost ve světě nehledejme. A v oblasti příjmů to platí dvojnásob. Časy, kdy se výše finanční odměny vyvíjela proporcionálně s pracovním úsilím, jsou totiž dávno pryč. A vhodná námitka zní, jestli tu takové doby někdy vůbec byly. Generace našich prarodičů a částečně i rodičů si však pamatuje stav, v němž si své jmění s ostatními nezáviděli - všichni totiž měli stejné relativní nic. Zda by si přáli návrat z dnešní doby plné užitečných vymožeností k tehdejšímu socialistickému nedostatku, těžko říct. Víme však, že často vzpomínají na své mládí pozitivně se slovy: "Jo, tenkrát jsme se měli všichni stejně."
Tak trochu přes čáru?
Záležitostí nerovného rozdělování příjmů, a tudíž i celkového bohatství, se výrazněji zabývá nezisková organizace Oxfam. Své analýzy o nerovnosti zveřejňuje už tradičně před začátkem Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Klade si tak za cíl upozornit na danou problematiku politické představitele, ale i tu nejúspěšnější podnikatelskou elitu.
Největšího zájmu ze strany světových médií i ze strany politických reprezentantů se těšila studie publikovaná předloni. Její závěr zněl: "Dvaaosmdesát procent světového bohatství vytvořeného předloni skončilo v rukou pouhého jednoho procenta nejbohatších. Naproti tomu nejchudší část lidstva nezískala vůbec nic." Tvůrcům studie se výsledky zdají být neakceptovatelnými a aktuální situaci označují za neúspěch ekonomického systému - viní jej z vykořisťování běžných lidí, a to ve prospěch bohatých investorů.
Pojďme se ovšem podívat i na druhou stranu mince. Skutečnost, že mzda ředitele má být vyšší než odměna pracovníků na nejnižších pozicích, je nezpochybnitelná. Pokud se někdo od mládí připravoval na výkon prestižní profese a do svého studia investoval, náleží mu vyšší částky na výplatních páskách. Problém nastává tehdy, pokud trend příznivého odměňování těch nejvýše postavených překračuje únosnou míru. Na místě je však zároveň otázka, co lze za únosnou míru považovat.
Jako příklad za všechny nám může posloužit aktuální situace v Amazonu - společnost má dle nových pravidel SECu, agentury dohlížející na kapitálový trh, povinnost zveřejňovat informace o poměru mezd vedení a personálu. Spousta pracovníků tak možná přišla o motivaci k práci při pohlédnutí na nejaktuálnější data. Ta totiž říkají, že zakladatel Amazonu Jeff Bezos získá roční mediánovou mzdu (střední hodnota všech mezd) svého průměrného zaměstnance za pouhých devět sekund.
Souboj názorů
Při otevření tématu finanční nerovnosti se společnost velmi rychle dělí na dva názorové tábory - jeden argumentuje nespravedlností, zatímco ten druhý stojí plně za činností bohatých s přesvědčením, že jejich chování je naprosto legitimní. Z hlediska ekonomie se totiž nedopouštějí ničeho horšího než prostého využívání tržních příležitostí. Samozřejmě pokud pomineme případné nekalosti.
Jaký postoj zaujímá organizace Oxfam zřejmě tušíme. Ta nejen hledá příčiny, které nalézá v nedostatečném zdanění "boháčů", ale dokonce přichází i s poselstvím, které zní: "Odměňujme práci, nikoliv bohatství." Za tímto názorem stojí i mnoho amerických politiků levicového ražení, kteří se svým pohledem na věc netají. Jenže lze svádět vinu pouze na (dle jejich názoru nevhodné) nastavení daňového systému?
Z teoretického hlediska bychom se měli vrátit k úplným základům. Jak vysvětluje hlavní ekonom BH Securities, Štěpán Křeček, bohatství vzniká z práce a kapitálu. Chudí lidé žádný kapitál nemají, a proto mohou bohatnout jen na základě tvrdé práce. "Zjednodušeně řečeno bohatí vytvářejí peníze z peněz. Díky tomu bohatnou daleko rychleji, než chudí lidé, což vytváří prohlubující se rozdíly mezi různými členy společnosti," upřesňuje. Z toho vyplývá, že pokud se zástupci Oxfanu rozhodli bojovat proti odměňování bohatství, rozhodli se válčit se samotnými ekonomickými principy.
Avšak vzhledem k tomu, že tématem se každoročně zabývá okolo půl třetího tisíce světových lídrů, obchodníků a ředitelů charit v Davosu, nabývá problematika na vší vážnosti. A co víc, dva roky nazpět byla příjmová nerovnost dokonce označena za největší globální riziko. Argumentů, proč nebýt k dané problematici lhostejnými, existuje celá řada.
Tak například okolo 736 milionů lidí po celém světě žije v podmínkách extrémní chudoby, a to i tehdy, když navštěvují svá mizerně placená zaměstnání. V peněžním vyjádření se k extrémně chudým řadí ti, kteří musí vyjít s necelými dvěma dolary denně. Důstojné podmínky k životu? Nikoliv.
Příjmovou nerovností jsou navíc ohroženy více ženy - v globálním průměru loni vlastnily o polovinu méně než muži. Jaké důsledky z tohoto faktu vyplývají? Tak především ty, že "bojovníci" za genderovou rovnost budou mít stále větší pole působnosti.
Nezanedbávejme ani fakt, že prohlubující se propast mezi vysoko a nízkopříjmovými skupinami lidí posiluje nespokojenost ve společnosti. Důsledkem pak může být rostoucí úspěšnost extrémistických stran. Lze sledovat, že s fenoménem populismu se potýkají země, jejichž Giniho koeficient, tedy ukazatel využívaný při měření nerovnosti, se pohybuje okolo vyšších hodnot (a ty upozorňují na podstatnější příjmové rozdíly).
Rovnostářské Česko
Abychom ale nesetrvávali pouze při negativních zprávách, podívejme se i na jednu pozitivní. Ta se týká konkrétně České republiky - naše země se totiž může pyšnit skutečností, že se nachází na prvním místě mezi zeměmi s nejnižší nerovností příjmů v Evropské unii. A díky tomu si zasluhuje označení "rovnostářské Česko". Dle zjištění Eurostatu u nás pobírá skupina nejbohatších zhruba 3,5krát víc, než opačná skupina nejchudších. V Unii, jakožto celku, se násobek pohybuje okolo čísla pět.
Důvodů, proč tomu tak je, se nabízí několik. Nejdůležitějším z nich je dědictví z dob komunismu. V prostředí centrálně plánované ekonomiky byly příjmy omezené a nemohly volně růst. Zatímco v zemích socialistickým systémem nedotčených se tendence k pružnému mzdovému vývoji uplatňují značně déle, a tudíž i výrazněji. "Další příčinou české vyrovnanosti je štědrý sociální systém a poměrně vysoké zdanění práce," vysvětluje Marek Dřímal, ekonom Komerční banky. Zdanění je totiž nástrojem pro přerozdělování peněz od lidí s vysokými příjmy k těm s nižšími. A mimo jiné se řadí i k důkazům, které dokládají existenci (pro jedny příznivé, pro druhé už méně) solidarity v českém sociálním systému.
Ačkoliv se na základě předchozího odstavce může zdát, že se nás problematika společenské nerovnosti netýká, neměli bychom před ní zavírat oči. Nejenže i část českých občanů je ohrožena chudobou - téměř každý desátý občan nad patnáct let má nějakou exekuci - ale především jsme součástí globalizovaného světa, jehož dění má na nás značné dopady. O tom svědčí i skutečnost, že s "vymíráním" střední třídy se zabývají téměř všechny vyspělé státy.
Když se řešení hledá stěží
Se snahou o nalezení jistých řešení přišel i deník The Guardian. V článku "What’s the single best way to close the world’s wealth gap?" navrhuje jako možné cesty právě zvýšení daní pro bohaté, ukotvení minimálních mezd na dostatečných úrovních či boj s korupcí. Na prvním místě ale upozorňuje na význam vzdělání. Právě to by vlády napříč světem měly podporovat i ve finančně špatných dobách. Díky získaným znalostem se nám totiž otevírají dveře k novým příležitostem a zároveň zvyšujeme svou hodnotu na trhu práce. A přesně to je jedině žádoucí.
Vymyslet problém, který je nutné řešit, a následně přijít s plánem, bývá zpravidla tím nejjednodušším. Komplikace nastávají v okamžiku, kdy se plány setkají s realitou.
Stejně tak existuje dostatek způsobů, jak bojovat s příjmovou nerovností, mnoho z nich ovšem zůstává zatím jen na papíře. Jestli jde o záměr samotných politiků nebo jsou k zaujetí příslušného postoje v této záležitosti donuceni tlakem okolí, je diskutabilní.
Než ovšem začneme někoho vinit z nečinnosti, musíme si uvědomit, že chuť řešit obsáhlé celosvětové potíže se hledá jen stěží. A jak na závěr dodává ekonom Štěpán Křeček: "Život není spravedlivý. Snahy o nastavení zcela spravedlivého systému vždy skončily nastolením totality, ve které se všichni měli v průměru hůře. Je proto dobré se oprostit od uvažování nad tím, jak se mají ostatní. Místo toho je vhodné zaměřit se na sebe a snažit se o co nejlepší život v rámci svých možností. Je přitom dobré mířit až na Měsíc, protože i když člověk trochu mine, stále zůstane mezi hvězdami."
