Co pro vás znamená architektura?
Karolína: Je to vše, co nás obklopuje a zároveň ovlivňuje. Na to se často zapomíná.
Markéta: Souhlasím s Karolínou, měl by se klást mnohem větší důraz na to, jak nás prostředí ovlivňuje. Vliv architektury na chování člověka je podle mě nezanedbatelný.
Vojtěch: V rámci aktivit Architektů bez hranic se snažíme klást důraz na propojování sociálních témat a architektury. Kromě samotného projektování se zaměřujeme také na osvětovou činnost, pořádáme přednášky a diskuze. Nečekáme jen na zakázky, ale vytváříme vlastní projekty.
Karolína Kripnerová
Studovala na Fakultě architektury ČVUT, kde pokračuje v doktorském studiu. V zahraničí na německé RWTH Aachen University a také na rakouské FH Kärnten. Pracuje v architektonické branži, věnuje se spojení témat bezdomovectví a architektura. Je spoluzakladatelkou Architektů bez hranic.
Jaká je současná situace ve veřejném prostoru?
Vojtěch: V poslední době vznikl manuál tvorby veřejných prostranství a také Kancelář veřejného prostoru v rámci Institutu plánování a rozvoje města. To je velmi vítaná pomoc ke zkvalitnění veřejného prostoru. Nicméně stále je příliš preferovaná individuální automobilová doprava, chtělo by to větší vyváženost ve prospěch cyklistů, chodců a městské hromadné dopravy. Pak by se ve městě žilo lépe. V našich projektech vnímáme veřejný prostor jako místo setkávání, které by mělo sloužit pro všechny a nikdo by z něj neměl být vyloučen.
Karolína: V tom manuálu je definované třeba to, jak mají vypadat lampy nebo profil ulice. Dalo se tím na vědomí, že o veřejný prostor je třeba pečovat. Ze socialismu si totiž pořád neseme, že o veřejný prostor se nemusíme starat. Dnes se ta péče naštěstí trochu vrací a víc sílí individuální zapojení lidí; co si uděláme kolem nás, v tom budeme žít. Nemůžeme nechávat na úřadech, aby nám zajistily lepší ulici.
Markéta: Architektura prezentuje naši kulturu a společnost…
Karolína: Ano, hodnoty společnosti pro další generaci. Je to běh na dlouhou trať, ale když vidíme, co se stavělo v minulých stoletích, odráží to stav společnosti. Dnešním stylem a kvalitou staveb tak dáváme vzkaz budoucím generacím.
Řekl bych, že se veřejnost do podobných aktivit zapojuje čím dál více.
Karolína: Zatím to jsou hlavně individuální snahy, určitě se nejedná o mainstream. Zdaleka ne všichni si jsou vědomi toho, že každý může přiložit ruku k dílu. Stále převládá přístup, že to necháváme na druhých. Počet lidí a organizací, kteří se snaží něco dělat, ale roste.
Markéta: Zejména mladých lidí s ambicemi fyzicky měnit naše prostředí je podle mého názoru v současné době dost. Vzhledem ke svému věku a pozici nemají takové možnosti tahat za ty správné nitky, nicméně snahy jsou velké. Je to jen otázka času.
Vojtěch: Pozitivním příkladem je festival Zažít město jinak. Lidé v nějaké lokalitě se rozhodnou jednorázově obohatit své okolí. To je skvělý projekt, který se každoročně opakuje a ukazuje, že se dá město užívat i jinak, než jsou lidé zvyklí.
Karolína: Ještě bych zmínila komercionalizaci veřejného prostoru a vliv turismu, což jsou faktory, s nimiž nikdo z nás moc nezmůže. Ty se musejí změnit prostřednictvím politiků. Na menší projekty ale místní určitě stačí.
Vojtěch Sigmund
Studoval na Fakultě architektury ČVUT, kde také pokračuje v doktorském studiu. Jeho tématem je sociální bydlení, participace a stavba svépomocí. Má i zkušenosti ze studií ve francouzském Grenoblu. Pracuje v projekční firmě v Praze, je též spoluzakladatel Architektů bez hranic.
Spousta lidí má určitě nápady, ale neví, co přesně dělat. Jaký by měl uvědomělý aktivista postupovat?
Karolína: V tom máme výhodu profese, jelikož architekti vždy musejí s úřady komunikovat. V případě orientačního systému na Vltavské jsme ale prostě šli na Městský úřad pro Prahu 7 a poradili jsme se, jestli takový projekt můžeme udělat. Dostali jsme od nich posvěcení, tak jsme pak hledali cesty, jak to konkrétně realizovat.
Vojtěch: Předcházely tomu naše aktivity v rámci projektu Zažít město jinak, takže nás na radnici už trochu znali. Kdybychom přišli jen tak z ulice, možná by se to nepodařilo. Nejdříve jsme ale měli nápad. Ten jsme pak přihlásili do grantové výzvy Nadace Proměny, zaměřené na proměny veřejných prostor. Díky tomu jsme získali především know-how a následně jsme s městskou částí spolupracovali dál.
Karolína: Když jsme se při realizaci ocitli v úzkých (a že takových momentů bylo!), měli jsme kam jít; v tomto ohledu nám městský úřad velmi pomohl. Důležitá je hlavně vytrvalost a schopnost říct si o radu - občas si člověk totiž uvědomí, že na něco nemá.
Markéta: Ještě jsme neřekli, že pro začátek si člověk musí zjistit, komu daný pozemek patří a kdo ho spravuje. Přes katastr dohledáte vlastníka, následně pak správce a můžete to s nimi začít řešit.
Orientační systém na Vltavské jste otevírali zhruba před rokem a půl. Co se od té doby změnilo?
Karolína: Doufáme, že se hlavně zlepšila orientace lidí v těch místech! Zjišťovali jsme zpětnou vazbu a lidé jsou rádi, že se o to místo někdo stará. Byl to totiž opravdu podivný labyrint.
Vojtěch: Pro nás to neskončilo, pokračujeme v aktivitách. Organizujeme tam sousedské slavnosti Zažít město jinak a oživujeme podchody například vystavením obrazů. Měla by se tam také zvýšit intenzita osvětlení tak, jak to funguje jinde. Přes den se tam totiž vůbec nesvítí a je to černá díra, do které se lidé bojí chodit.
A proč jste se tak upnuli zrovna k Vltavské?
Karolína: To je vlastně náhoda. Začali jsme se totiž scházet v budově ORCO u Hlávkova mostu, tak ta Vltavská byla na očích. Zónu podchodů jsme navíc všichni vnímali jako velmi problematické místo, tak jsme si řekli, že když sedíme tak blízko, můžeme začít třeba tam.
Markéta: Ze začátku jsme tam vnímali možnost spolupráce s obyvateli podmostí. Domnívali jsme se, že by pro ně i pro nás mohlo být zajímavé, kdyby se do projektu mohli zapojit. Ve výsledku to ale úplně nevyšlo.
Karolína: Právě tam jsme si uvědomili, že nestačíme na všechno. Něco umí sociální pracovník a něco jiného architekt, je dobré si být vědom určitých limitů.
Vojtěch: Měli jsme asi přehnaná očekávání ohledně toho, jak se tito lidé zapojí do procesu. Oni spíše řeší každodenní problémy, které si neumíme úplně představit. Ve výsledku funguje akce Zažít město jinak v podchodech hlavně jako platforma pro setkávání s lidmi bez domova. Je zde možné si normálně popovídat a hledat vzájemné pochopení.
Markéta Jestřábová
Studovala na Fakultě architektury ČVUT a na Faculdade de Arquitectura da Universidade do Porto v Portugalsku. Pracuje jako architekta, zaměřuje se zejména na rekonstrukce, projektování menších staveb a interiérů. Zabývala se architekturou se zaměřením na stavby pro sociální služby, problematikou sociálního začlenění a ekologickými tématy.
Komunikaci s lidmi bez domova tedy vnímáte jako problematickou?
Vojtěch: Když jsme začali s projekty pro lidi bez domova, měli jsme v hlavě koncepty dlouhodobé pomoci, tam jsme naráželi na nepochopení. Bezdomovectví má ale mnoho úrovní, řada lidí se vrací do společnosti, tam je spolupráce jednodušší.
Karolína: Nespolupracujeme ale jen se samotnými lidmi bez domova, nýbrž i s organizacemi, které jim pomáhají. Ty s nimi už umí pracovat, což je pro nás skvělé.
Na jaké nadcházející projekty byste chtěli upozornit?
Karolína: Nejvíce se teď věnujeme edukativní činnosti, loni jsme začali s přednáškovým cyklem Hranice architektury. Vždy pozveme dva hosty, jednoho architekta či urbanistu, druhého odborníka z jiné profese. Cílem je zapojit do diskuze i veřejnost, letos chystáme čtyři přednášky, první je v dubnu na téma "otevřená věznice".
Vojtěch: Dokončujeme publikaci s názvem Bezdomovectví a veřejný prostor. Jednak ji koordinujeme, jednak patříme mezi čtveřici spoluautorů. A rádi bychom také realizovali veřejné sprchy s názvem Sprchomat.
Karolína: Sprchomat máme připravený, čekáme jen na mecenáše. V Praze máme 200 lidí na jednu veřejnou sprchu, což není dobré číslo. Na bezdomovcích lidem vadí nejvíce zápach, možností umytí je ale poměrně málo. Což platí i pro cyklisty či další zástupce většinové společnosti, takže toto vybavení veřejného prostoru by co nejdříve určitě mělo vzniknout. Obdobný je i projekt Veřejné šatní skříně.
Vojtěch: Ano, to je další propojení sociálních a ekologických témat. Plýtvání s oblečením je globální problém a textilního průmysl je druhým největším znečišťovatelem naší planety. Provoz některých skříní organizujeme, sdílíme své zkušenosti a snažíme se podněcovat další k jejich budování.
Omezujete se jen na oblast Prahy?
Karolína: Budeme rádi, když nás kontaktuje kdokoli se zájmem o veřejná témata. Pište nám ideálně na Facebook, nové členy uvítáme - a to nejen z oboru architektury, ale i jiných profesí. Naše aktivity jsou spojeny s Prahou, protože tu většina z nás bydlí a pracuje, ale výhledově budeme rádi za rozšíření po celé republice.
Vojtěch: Jmenujeme se Architekti bez hranic, takže expanze minimálně za hranice Prahy by byla vítaná! Párkrát se to už povedlo, organizovali jsme workshop v Ostravě, přednášeli v Jeseníku nebo Brně, teď nás čeká Plzeň.
Architekti bez hranic
Architekti bez hranic jsou i mezinárodní sítí neziskových organizací, věnujících se zranitelným lidem či problémovým lokalitám. Pomáhají z pozice architektů, urbanistů a designérů. Skupina tuzemských nadšenců se snaží stát součástí této sítě, a proto se zaměřuje na projekty pro znevýhodněné občany a osvětovou činnost. Snaží se také podpořit multioborové pojetí architektury, což se nejvíce daří ve spolupráci se sociálními pracovníky.
Všímáte si, že by se mentalita studentů architektury měnila? Nebo že dochází k dlouhodobé proměně školy?
Karolína: Ještě od toho nemám dostatečný odstup, ale řekla bych, že škola je trochu rigidní a svěží přístup tam schází. Za mě tam trochu chybí důraz na společenskou zodpovědnost profese. Většina z nás má také zahraniční zkušenost, což nám hodně otevřelo oči.
Vojtěch: S tím souhlasím. Studium v rámci Erasmu mi změnilo život a nasměrovalo mě k sociálním tématům. V Čechách jsem k tomu nijak vedený nebyl. V poslední době mě ještě zaujal projekt s názvem Útulny. Studenti realizovali výstavbu menších domečků, které byly následně přesunuty do Krkonoš a budou sloužit pro turisty. Nešlo přitom jen o návrhy, ale i realizaci - částečně jsem to zažil ve Francii, kde jsme v obří hale mohli experimentovat s materiálem. To je pro studenty užitečný směr. Takových projektů ale není mnoho.
