reklama
 
Pro leccos hoříme. Ale můžeme taky vyhořet?

Pro leccos hoříme. Ale můžeme taky vyhořet?

Teenageři mají „depku“, nad většinou rodičů zase visí strašák syndromu vyhoření. A co vysokoškoláci? Může je potkat něco podobného, nebo jsou díky svému věku schopni čelit náporu stresu a často i nejistotě z budoucnosti dobře?
reklama

„V první řadě je třeba říci, že vyhoření není úplně vhodný termín pro většinu situací spojených s dlouhodobým stresem u studentů,“ říká psycholog Dalibor Špok. „Vyhoření je něco, co se děje v zaměstnání na exponovanějších pozicích, než jaké jsou ty, na které obvykle dosáhne většina pracujících studentů. Jedná se o důsledek dlouhodobé stresové zátěže především v oblasti mezilidských aspektů práce nebo v souvislosti s opravdu dlouhodobým a velkým zahlcením množstvím pracovních úkolů. Nemyslím, že se jedná o situaci běžného studenta, který si vedle studia přivydělává – jeho práce je obvykle méně zodpovědná, krátkodobější, více strukturovaná a jasně vymezená.“

Spousta z nás pracuje i při škole víc než čtyřicet hodin týdně

Jistě, vysokoškolské studium rozhodně není vždy procházka růžovou zahradou. V prváku se čerstvý vysokoškolák rozkoukává, zvyká si na nový systém, ve druhém ročníku se trochu nadechne, ale hned už píše bakalářku a skládá přijímačky na magisterský obor.

Foto: Studenta

Drtivá většina studentů navíc při škole pracuje, a musí tedy svůj čas dělit mezi studium a zaměstnání. A to není vždy lehké. Rozhodně tak nepřekvapí, že se většina respondentů našeho průzkumu cítí být často ve stresu, nestíhá a nemá energii. Extrémním případem pak jsou ti, kteří podle průzkumu pracují i čtyřicet hodin týdně a víc, tedy pracují na plný úvazek nebo ještě častěji.

Pozor na alkohol

„Pochopitelně studenti mohou být vystaveni různým formám stresu, například finančnímu, vztahovému, partnerskému, rodinnému, osobnímu. Žádný z nich ale přímo nevede k tomu, co popisujeme jako „vyhoření“, a případná ztráta zájmu o obor, o učení, ztráta energie a demotivace je spíše sekundárním symptomem těchto jiných problémů, který brzy odezní, jakmile se podaří vyřešit původní zdroje stresu (partnerské problémy, osobní témata atd.). To u vyhoření samozřejmě neplatí, vyhoření totiž nelze takto snadno odstranit,“ říká Dalibor Špok.

Foto: Studenta

Špatné je, snaží-li se studenti stres redukovat anebo vyvažovat třeba alkoholem, případně drogami. Nutno ale dodat, že jsme při zvládání stresu v lehké výhodě – lidé kolem dvacítky totiž zvládají daleko větší dlouhodobou zátěž než unavení zaměstnanci kolem čtyřicítky, na kterých se už projevují léta nepříliš zdravého životního stylu, spánkového dluhu, dlouhodobé únavy a pomalejší regenerace organismu.

Strach z budoucího

Je jasné, že škola je tak trochu středobodem života každého studenta. Logicky tak představuje v životě vysokoškoláka největší stresový faktor. Ruku v ruce s tím pak jde určitý strach z budoucnosti – ne jen z té blízké, z konce semestru, ale i z té vzdálenější, strach ze státnic a z dalšího uplatnění.

„Naprosté skepsi propadám samozřejmě vždy o zkouškovém,“ popisuje dvaadvacetiletá Šárka Hrabalová, studentka brněnské Masarykovy univerzity. „Pak si třeba někde přečtu, že absolventi si práci hledají špatně a nemají to, navzdory poměrně dobré situaci na pracovním trhu, mnohdy snadné, začnu obvykle pochybovat, zda studuju ten správný obor. Říkám si, že jsem měla jít třeba na práva nebo na medicínu.“

Foto: Studenta

Psycholog: Opravdu vyhořet mohou medici

Jedinou výjimkou, u které je možno o skutečně velké zátěži hovořit, jsou studenti medicíny. Právě tito v mé praxi představují naprostou většinu z klientů-studentů, kteří přicházejí s problematikou stresu z učení. Zátěž mediků je opravdu značná. Sami si ji ovšem často ztěžují dalšími aktivitami, které si do života přibírají. Není možné pracovat třicet hodin týdně, k tomu zodpovědně studovat medicínu s jejími požadavky na množství zvládnutého učiva, a ještě se dostatečně věnovat svým koníčkům a relaxaci, která je pro osobní vyrovnanost zásadní.

Bohužel v rozhodování některých těchto studentů-mediků jsou jako první omezeny právě koníčky a relaxační aktivity místo toho, aby radikálně omezili (nebo vůbec nevyhledávali) pracovní zatížení. Chápu, že finanční situace mladých lidí je někdy obtížná, ale právě takové rozhodování souvisí s našimi hodnotami: Je pro mě hodnotou zůstat zdravý a mentálně vyrovnaný (s dostatkem radosti a schopnosti těšit se ze života i mého studia), a to i na úkor uskromnění, anebo preferuji iluzorní pocit (tak běžný mezi lékaři), že zvládnu vše a že dokud se fyzicky nezhroutím, mohu si nakládat více a více? Právě druhá možnost je bránou k vyhoření (které se u lékařů vykytuje ze všech povolání asi nejčastěji).

Z vlastní zkušenosti tak Šárka potvrzuje i další zajímavý výsledek našeho průzkumu: „Občas si po tom všem přijdu zaseklá. Studuji a do toho mám brigádu, ostatní spolužáci ze školy ale už mají práci ve svém oboru. A přijde mi, že na rozdíl ode mě nepochybují, zda jsou na správné cestě.“

Radši jistotu než to, co nás baví?

Šárka rozhodně není jediná, která občas pochybuje, zda si zvolila ten správný obor. Potkalo to alespoň jednou snad každého z nás. A nemuselo jít jen o povzdech „Proč to vlastně studuji?“, ale o vážné úvahy. Vždyť kolik z těch, kteří šli po prvním ročníku znovu k přijímačkám, se hlásilo na stejný obor?

Stres a nejistota pak možná trochu paradoxně mohou vyvolávat i pragmatická rozhodnutí cílevědomých studentů, kteří jdou na atraktivní obory (například práva nebo ekonomie) místo toho, aby šli třeba na pedagogiku. Třeba by je totiž víc bavilo učit, ale z hlediska uplatnění na trhu práce, a hlavně kvůli platu to pro ně není nic moc.

Dobrá a špatná cílevědomost

Na vysoké už člověk studuje to, co chce v životě dělat. Stále má ale možnost objevovat nové obzory a zjišťovat, zda ve zvoleném oboru chtějí opravdu zůstat i po škole. Když to zjistí, jde si obvykle cílevědomě za svým. Většina respondentů průzkumu si uvědomuje, že nesporným předpokladem pro splnění snů a plánů je cílevědomost. I cílevědomost má určité mantinely, není to chození přes mrtvoly za tím jediným správným.
Foto: Studenta

„Velmi se mi líbí, že cílevědomost považují mladí lidé za důležitou vlastnost pro splnění svých cílů. Cílevědomost samotná však zahrnuje mnoho dalších vlastností, z nichž některé jsou důležitější než jiné, a některá chápání cílevědomosti, jako například sobectví, jsou naopak škodlivá,“ říká k tomu psycholog Dalibor Špok.

„Těmi důležitými vlastnostmi jsou pak třeba vytrvalost, sebekontrola, umění vstupovat do obtížných úkolů, umění preferovat dlouhodobě hodnotné před krátkodobě lákavým a také schopnost vydržet s diskomfortem. Ano, i se stresem a zátěží. Cílevědomost tedy rozhodně není umění definovat si cíl a neustále jej prosazovat bez ohledu na své okolí, vztahy a své zdraví.“ Důležitou součástí cílevědomosti podle něj také je schopnost ve správnou dobu své cíle redefinovat, všimnout si, že už jsou méně důležité, a naopak že se objevují jiné, hodnotnější.

„Špatně cílevědomý člověk (tedy člověk se špatnými cíli, které nezahrnují životní radost, zdraví, vyrovnanost, přiměřenost) tak bude první, který vyhoří, který bude skutečně nešťastný. A který jako první pozbude energii i motivaci své cíle plnit,“ dodává.

Text: Nela Vejvodová

Foto: pixabay.com

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější