reklama
 
Student ČZU se vyléčil z koktání. Telefony nesnášel, nyní si mluvení užívá.

Student ČZU se vyléčil z koktání. Telefony nesnášel, nyní si mluvení užívá.

Možná, že i zrovna tebe trápí nějaký hendikep, nedostatek, který ti zbytečně snižuje sebevědomí a brání ti ve spoustě věcí. Může jít o banalitu: větší nos, odstáté uši... Cokoliv, co nějak „vybočuje z řady“ a je tak pro dnešní děti vhodným terčem k rozptýlení a k tomu, aby si ze svých vrstevníků mohly dělat legraci. Pro Miroslava Švingra, studenta ČZU, to bylo koktání, kvůli kterému si dokonce odložil bakalářské státnice. Dnes se však úspěšně léčí, svého problému se mu podařilo zbavit a nyní končí vysokou školu. Tento sympaťák se rozhodl svěřit se svým příběhem a dodat důvěru všem, kteří si kvůli něčemu nevěří. 
reklama

Kdy se u lidí poprvé projeví koktání?

Je všeobecně známo, nebo to tak asi bývá u většiny případů, že koktavost způsobí nějaká traumatická událost nebo prožitek, velké leknutí či šok. Sám znám případy, kdy člověk začal koktat po střetu s čertem a Mikulášem, nebo kvůli tomu, že se mu děti smály kvůli něčemu, když byl malý apod. Může to být ale i zdaleka „běžná záležitost“ jako rozvod rodičů, přestěhování se atd. Většinou se koktavost objeví a začne rozvíjet až postupně.

A kdy se to projevilo u tebe?

Nejčastěji se to u dětí objevuje ve stádiu, kdy se řeč nejvíce rozvíjí, zhruba okolo těch 3-4 let. Tak tomu bylo i u mě. Ovšem přesnou příčinu dodnes nevím, nebo alespoň mi to tak bylo rodiči řečeno. Mám vytipováno pár událostí jako např. pokousání psem ve 4 letech, ale jistě to nevím a asi už na tom dnes ani tolik nezáleží.

Foto: Studenta

Existují nějaká slova, která ti dělala největší problém?

Jsem rád, že se ptáš v minulém čase:). Ano bylo to přesně tak. Jsou různé druhy a formy koktavosti. Někdo se např. nemůže vymáčknout vůbec a má tzv. bloky, to je stav, kdy se zablokuje tělo a mysl a člověk prostě nic nepoví i kdyby se rozkrájel. Pak může člověk opakovat třeba začáteční slabiky nebo i celá slova, protahovat apod. Je to dost individuální. Ale většinou každý balbutik (tak se říká koktavým lidem), ví přesně která slova, písmena či slovní spojení mu dělají problémy, a tak si hledá různé spojky, výhybky, slovní slalomy, jen aby se těm slovům vyhnul. Snaží se tak koktavost co nejlépe skrýt, dost lidí ale většinou i radši zvolí mlčení, než aby něco řekli.

Medailonek

Miroslav Švingr z Prahy, 25 let. Studuje ČZU, je v končícím ročníku na oboru Evropská agrární diplomacie.  Momentálně nepracuje, veškerou energii směřuje k dokončení studia a do řečové terapie. Když je volný čas, tak se snaží např. sportovat. Zároveň si ale uvědomuje, že je potřeba na budoucnost myslet, takže rozhazuje sítě a hledá potenciální zaměstnání už při škole, případně přemýšlí o stáži v zahraničí.

To musí být pro život dost omezující...

Ano, i já jsem radši mlčel, když bylo hůř. V jiných případech jsem měl přesně ten slovní slalom a slova, kterými jsem nahrazoval jiná, aby se mi lépe vyjadřovalo. Bylo to dost náročné, stresující a vyčerpávající praktikovat to každý den. Ostatně i teď cítím určité napětí, jen si na to vzpomenu.

Setkával ses někdy s negativními reakcemi? Dobírali si tě např. spolužáci na střední škole?

Negativní reakce určitě byly, ale spíš na základce. Já jsem navíc měl, nebo ještě pořád mám, lehce odstáté uši, takže si dovedete představit, jak mi to dávaly děti na prvním stupni sežrat. Někde v těchto chvílích se ale asi zrodil můj bojovný duch, protože jsem určitě nikdy nebyl typ člověka, co by si vyloženě něco nechal líbit. Paradoxně ale základka pro mě byla ještě celkem bezstarostná, protože tam sem měl stálý kolektiv kolem sebe x let, což koktavému člověku dá větší pocit bezpečí.

Foto: Studenta

Co se stalo potom?

Zlomový okamžik nastal na konci 9. třídy, kde jsem dobrovolně šel číst před celou školu absolventský projev. Četl jsem dobře, asi i líp než většina dětí tehdy. Ten tlak a trému jsem ale neustál, slyšel jsem tam i pár poznámek a projevy výsměchu, a z mého pohledu to bylo tenkrát fiasko. Tady někde asi odstartovala moje fobie z veřejného vystupovaní v plné kráse. Střední jsem se víceméně protrápil. Nikdy jsem neměl nouzi o kamarády vyloženě, ale držel jsem se spíše při zemi a stal se ze mě takový částečný asociál, nebo jak bych to pojmenoval.

Poslání rozhovoru

„Co jsem tímhle rozhovorem chtěl docílit, je to, že to je nejen taková má osobní zpověď, ale také to beru jako příležitost pro rozšíření povědomí o koktavosti a že se s tím něco dá dělat. Společnost na balbutiky často neprávem nahlíží, nebo zachází s nimi jako s méněcennými, a je často přehlíženo, jaký to je závažný problém nejen pro dospívající lidi. Chtěl jsem také lidem tam venku, ať už balbutikům, nebo komukoli jinému kdo řeší nějaký problém vzkázat, ať nepřestávají bojovat, že vždy je někde nějaká naděje, protože zázraky se začnou dít, když dáme stejné množství energie naším snům a cílům, jako dáváme naším obavám a strachům. Nejste v tom sami :),“ vzkazuje Miroslav.

Po nástupu na vysokou jsi určitě musel veřejně prezentovat nějaké práce. Jak ses na takové události, ze kterých je nervózní i většina nekoktajících studentů, připravoval a jak jsi je zvládal?

Po střední jsem si neuměl představit, že půjdu rovnou pracovat a navíc moje oba rodiče jsou vysokoškoláci, takže nebyla moc jiná volba. Zároveň jsem to vzhledem ke svému tehdejšímu handicapu bral jako velkou výzvu, a nehodlal jsem, aby mi koktavost nějak diktovala život, i když tomu tak často bohužel bylo. Věděl jsem, že to ale nebude vůbec snadné a stres to samozřejmě byl. Ohledně těch prezentací, mě vždycky strašně rozčilovalo, z čeho jsou ty lidi tak nervózní, když k tomu víceméně nemají žádný důvod. „Zkuste si den v mých botách“ říkal jsem si pro sebe. Často jsem ve škole mlčel, i když jsem se chtěl vyjádřit nebo věděl odpověď, protože jsem se prostě bál a styděl.

Brali na to profesoři ohled?

Nikdy jsem z ničeho nežádal úlevy či zvýhodnění, prošel jsem si tím, čím musel každý. Takže všechny prezentace atd., ničemu jsem se nevyhnul. Byl to můj největší strašák na vysoké škole - kromě ústních zkoušek samozřejmě. Býval jsem vystresovaný už několik dní předem. Zatímco jiní to smolili večer před prezentací, já s předstihem, a trénoval jsem si to, koncipoval to a zkoušel tak, aby se mi to co nejlépe říkalo a trénoval to. Smutné na tom bylo to, že jakkoli se člověk na to připravil, nikdy pořádně nevěděl, jak to celé dopadne, až dokud nestál před těmi lidmi. Ostatně jako tehdy s tím projevem na základce. Zažil jsem kuriózní situace, kdy se mi tam i profesor smál při prezentaci, což mě samozřejmě vykolejilo ještě víc.

Foto: Studenta

Co ti tedy činilo vůbec nejhorší stresy?

Je těžké něco vypíchnout, bylo to víceméně úplně všechno. Měl jsem období, kdy jsem si bál i něco zajít koupit od obchodu nebo někam zatelefonovat. Telefonování bylo asi úplně to nejhorší možná, protože tam to stojí jen a pouze na vašem hlasu a schopnosti se vyjádřit. Čekání ve frontě bylo také příšerné. Mluvení před lidmi ve větších skupinách byl problém, komunikace s autoritami... byla toho celá řada. Zpětně jsem se taky dozvěděl od kamarádů, že vůbec netušili, že mě něco trápí, a že si mysleli, že jsem úplně v pohodě. Nikdy jsem nechtěl, aby mě někdo litoval nebo tak, takže jsem si 99 % věcí nechával pro sebe, a bylo to těžké mít takový vlastní svět.

Balbutismus

Je odborný název pro koktavost, což je řečová porucha, při které je plynulost řeči neúmyslně přerušována opakováním jednotlivých slabik či částí slov nebo jejich nechtěným prodlužováním. Řeč je v některých případech proložena neúmyslnými pauzami, kdy koktavý člověk není schopen vydat žádný zvuk (tzv. řečové bloky). Všeobecně vžitá představa, že koktavost se vyznačuje pouze rychlým opakováním několika slabik, není tedy pravdivá.

Zkoušel ses koktání zbavit už odmalička?

S mámou jsme od mala chodili po všech čertech, od logopeda až po totálně bizarní zážitky s nějakou čarodějnicí nebo co to bylo. Zkusil jsem toho za svůj život spoustu, ale všechno to mělo společný jmenovatel: bylo to úplně k ničemu a nebo to fungovalo jen částečně a dočasně. Z člověka to sálo akorát energii a připadal si beznadějně.

Tvůj problém se ti ale přesto nyní daří úspěšně léčit. Jakto?

Když jsem si odložil na bakaláři státnice, řekl jsem si, že už to takhle dál nejde, že se svým životem musím hodně rychle něco udělat. Máma našla na internetu náhodou odkaz na terapii Nové mluvy v Třinci, a tam začala na podzim roku 2013 moje pomyslná cesta za znovuzrozením. Je to komplexní terapie, kde se na začátku kurzu rozloučíte se „Starou mluvou“, s koktavostí, a začnete se učit mluvit v podstatě úplně od znova.

Jak to funguje?

Několik dní jsme nemohli mluvit vůbec a komunikovali jsme pouze pomocí tužky a papíru. Postupně jsme se učili klidně vydechovat první slabiky a slovní spojení. Další důležitý prvek v terapii je ruka, pomocí které člověk koriguje svojí novou mluvu a slouží také jako klidový prvek. Ruka je přiložena po celou dobu na noze a synchronizovanými pohyby prstů na noze člověk mluví. Důležitý je celý nový rituál komunikace, který musí vycházet z klidu a z klidného vydechování. Ze začátku se mluví velice zvolna a natahují se slabiky, takže řeč pro nezasvěcence může vypadat a znít asi velice komicky. Nicméně už tady je člověk schopen mluvit bez zakoktání. No a v neposlední řadě je to praxe venku mezi lidmi, což je asi nejstěžejnější část terapie.

A musíš pořád svůj hlas cvičit?

Ano, každý den provádím hlasová a relaxační cvičení, bez toho už si ani neumím moc představit den, a když se mi to náhodou někdy nepovede absolvovat nebo jsem nucen to „odfláknout“, tak už cítím, že jsem nevykročil správnou nohou. Terapie mi nicméně stále běží, stále používám techniku ruky při mluvení a ještě mám nějakou práci před sebou, ale věřím, že jsem snad na správné cestě a jednou kýženého cíle dosáhnu.

Je to pro tebe veliká úleva, že se daří koktavost léčit? Myslíš, že jsi tím třeba nabyl sebevědomí?

Určitě je to velká úleva a sebevědomí jsem určitě nabyl. Víceméně jsem se zbavil strachu z komunikace, přijdu si průbojnější a jistý sám sebou. Konečně si po těch letech taky začínám mluvení i užívat. Je příjemné poslouchat teď občas od lidí, že kdyby nevěděli, že jsem někdy nějaký problém měl, tak si ničeho ani nevšimnou. Není to ale samozřejmě hned, jde to postupně. Těžko vymažete 23 let špatných zkušeností lusknutím prstu. Koktavost za ta léta napáchala nejvíce škody v hlavě, takže s tím je práce asi nejtěžší. A je to i trošku na každém jak se s tím popere.

Foto: Studenta

Naopak jsem slyšela, že některým holkám připadá koktání sexy či roztomilé. Setkal ses někdy u holek s takovou reakcí?

To je pravda, setkal jsem se s tím. Musím říct, že jsem to slyšel nejednou, že je to roztomilé, a že se to někomu na mně líbilo atd. Asi to je tím, že holka z kluka pak necítí takového toho namachrovaného týpka, ale spíš pokorného kluka, který si na nic nehraje, protože vlastně moc ani nemůže. Asi jsem tím byl do určité míry výjimečný, ale já to samozřejmě vnímal jinak. Moc mi to ale nelichotilo, spíš mě to rozčilovalo, protože jsem nechtěl být nějaký roztomilouš, ale chtěl jsem, aby mě lidi brali vážně samozřejmě.

Co bys vzkázal studentům, kteří si kvůli nějakému svému nedostatku nevěří?

Vzkazuji jim, aby si věřili, protože nikdo jiný to za ně beztak neudělá. Podpora blízkých je sice důležitá, ale vše beztak začíná a končí u vás samotných. Na sebedůvěře se musí ale samozřejmě pracovat, samo to nepřijde, ta musí z něčeho vycházet. Člověk na té cestě potká spoustu lidí, kteří mu budou říkat, že něco nejde, nebo že není dost dobrý. Je ale třeba to brát jako motivaci a palivo do toho pomyslného motoru. Každý je originál, být stejný jako každý druhý a splývat s davem je nuda. Se svým problémem jsem se nikdy sice úplně nesmířil, ale zároveň jsem si moc dobře uvědomoval, že jsem odlišný, jiný od ostatních a že v tom je moje skrytá síla a potenciál. Koktavost mi toho hodně vzala za ty léta, ale také ze mě udělala člověka, jakým jsem dnes. Cílevědomého, zvyklého bojovat vždy a za každých okolností.

Text: Míša Bůnová

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější