reklama
 
Tereza Olivová: Z pojmu „digitální nomád“ na mě jde chlad on-line světa

Tereza Olivová: Z pojmu „digitální nomád“ na mě jde chlad on-line světa

Už skoro deset let vede hned dvě firmy zároveň. Obě založila hned po vysoké, a zatímco YEZEDE ji živí, první česká surfařská cestovka Surf-trip.cz je pro ni taková příjemná nástavba, která ale možná sežere ještě víc času. Tereza Olivová studovala Filozofickou fakultu UK, ale sama říká, že největší pecka pro ni bylo studium na mezioborovém institutu Gregoriánské univerzity sociální komunikace a marketingu v Římě. „Často si vzpomenu na staré pány profesory sémiotiky a jejich slova, jejichž univerzální platnost si v praxi marketingu dnes a denně ověřuji,“ vzpomíná.
reklama

Nakolik je pro tebe práce na Surf-trip.cz cestování, nakolik podnikání a nakolik sport?

To je těžké říct. Je to především jistý druh závislosti, který mne v poslední době dost vyčerpává. Kolegy a instruktory už teď máme po celém světě, a když ráno přijde fotka z vln na Srí Lance a v noci ze surfové session v Dominikánské republice, tak se mi do kanceláře v Praze fakt moc nechce. Občas mám pocit, že se někde stala chyba a že jsem se přece jen k tomu oceánu měla už dávno odstěhovat. Jenže to by pak tak nefungovalo. Jsme malá země a vše je tu hlavně o osobních vztazích, doporučeních a dobrých referencích. A to po celý rok zpod kokosové palmy, s notebookem na ručníku, neuhlídáte.

Pamatuješ si, jaké bylo tvoje první setkání s mořem a se surfem?

Tak to si pamatuji dodnes a byl to pěknej podraz a vůbec se k tomu nechci vracet. Oceán má zvláštní kouzlo, ovlivňuje vztahy lidí na jeho břehu a dává vzniknout jinde nemožným životním příběhům a situacím. A největší problém je, že vás před těmi letními láskami, kouzelnými závany větru v obličeji a nezaměnitelným pocitem z jízdy modrým nekonečnem nikdo předem nevaruje!  A přitom je to tak návykové.

Foto: Studenta

Nebála ses, že je riskantní začít podnikat v „mořském“ byznysu v zemi mlékem a strdím oplývající?

Když je někomu pětadvacet, tak si rizika vůbec neuvědomuje, respektive jsem si je vůbec neuvědomovala já. Dnes jsou mladí lidi určitě zodpovědnější a „uvědomělejší“. V době před patnácti lety ale slova jako start-up, podnikatelský hub, investice do rozvoje podnikání a dotace nikdo neznal, nebylo kam se obrátit pro odbornou konzultaci. Prostě se šlo za tím, co jste měli v hlavě, a někdy ani to ne. Já to asi měla spíše v srdci. Kdyby mi tehdy někdo řekl, abych si sedla ke stolu, zkoukla tři série tutoriálů a jeden podnikatelský rychlokurz, přečetla si příručku úspěšného manažera a pak si sepsala podrobný business plán, tak dnes žádný SURFTRIP není. Já prostě chtěla surfovat a věděla jsem, že si na to nějak musím vydělat, a to nejlépe přímo u oceánu. Kariéra profesionální surfařky byla pro úplnou začátečnici ve věku, kdy se surfaři dostávají na vrchol, nereálným plánem, takže mne a pár kamarádů kolem napadly surfové kempy pro Čechy.

U moře na lokalitách trávíš až šest měsíců v roce. Které místo považuješ tedy za svůj domov? Nepřipadáš si někdy až moc rozlítaná?

Moc nevím, co si mám představit pod slovem rozlítaná. Jako že lítám na různý strany světa? No, to asi jo. Ale dokud nemám děti, tak mi to nijak nevadí. Za svůj domov považuji Česko (nikoliv Czechii!), ale život mi dává více smyslu u oceánu. Tady mi to totiž občas naopak přijde spíše jako úplný nesmysl. Mám věci, které vůbec nepotřebuji, proto, abych ohromila lidi, které neznám a kteří mne ani nezajímají. Ráno vyjíždím do práce bavorákem, na sobě mám hadry za pár tisíc, v kabelce pak Mac, mobil, parfém a rtěnku za další spoustu peněz. A k čemu to všechno je? A pak přijdou měsíce, kdy si vystačím se surfem, mobilem v plátěný tašce a jízdou domů stopem. Takže spíše než rozlítaná mezi zeměmi jsem poměrně zmatená mezi dvěma životními styly, kdy se v jednom za štěstí považuje vlastnictví co nejvíce prestižních věcí, a v druhém pak svoboda mít toho co nejméně a o co nejméně věcí se starat. Fakt ti nevím, co je lepší, docela v tom lítám, to máš pravdu.

Foto: Studenta

Považuješ sama sebe za digitální nomádku, což je v poslední době velký trend?

No, taky úplně nevím, co to znamená, ale trendy mne berou jen u keramických obkladů a dlažeb klienta naší eventové agentury. Nicméně z toho pojmu digitální nomád na mne jde chlad dlouhého času stráveného v on-line světě a málo mezi lidmi. A to nechci.  Vím, že je to teď hodně módní, ale u některých lidí, se kterými se na cestách setkávám, mi to připadá celé jako taková navoněná bublina. S kokosákem v ruce vám vykládají o velkých on-line kampaních, které spravují mezi dvěma surfovými session a občas ještě i večer, před lekcí jógy, ale pak stejně nakonec zjistíte, že žijí z pronájmu bytu v Praze, co jim k plnoletosti dali rodiče. Někdy jsou zkrátka věci jinak, než se navenek zdají. Ty, co si to tak ale skutečně sami zařídili, a pár jich – především grafiků – znám, velmi obdivuji!

Jaké to je, šéfovat hned dvěma firmám, když jsou tvoji zaměstnanci rozstrkaní po celém světě?

Vostrý. Zrovna v pondělí ráno jsem mluvila s kolegou Gustou z Bali, řešili jsme nějaké faktury a výlety s klienty. Pak jsem celý den seděla v kanceláři naší eventovky a v noci zas řešila s dominikánským instruktorem nákup surfů a jedu na krysy na příští sezonu. Když volám na Bali, tak se ze Skypu ozývá hluk motorek a štěkot psů z ulice. Když volám s Dominikánci, slyším ze nimi neustálý povyk ptáků a španělských sousedů. Zajímalo by mne, co slyší oni, když sedím v kanceláři nad pražskou magistrálou.  Možná hučení klimatizace. Příště se jich zeptám.

Foto: Studenta

Jezdíš vůbec ještě někdy na normální dovolenou, když se Surf-trip.cz jezdíte nejen k moři, ale už i na hory?

Tak to bych jela ráda, ale vůbec nemám kdy. Já nestíhám navštěvovat ani naše destinace! Na Lanzarote jsem byla naposledy s přítelem před třemi lety, na Bali před sedmi. No a ty hory v parádním italském Livignu s prašanem a bombardinem po západu slunce jsem naplánovala tak trochu i kvůli sobě. Dodnes jsem se na náš zájezd nedostala. Buď jsme dělali nějaký event, nebo jsem byla u oceánu. Jen ať to ale, prosím, nevypadá, že si stěžuju, jo?

Kolik času ti každá z firem sebere? Nemáš v tom někdy trochu zmatek?

Práce a firmy jsou lehký, vztahy s blízkými lidmi jsou složitý! Zmatek mám v osobním životě a v parkování aut na Letné. Nikdy nevím, kde které stojí. Nejtěžší ale je ovládnout sklon k neustálé kontrole věcí, které jste už svěřili někomu jinému. O nic lehčí pak není ani přijmout skutečnost, že práci, co jste dlouho dělali jen vy, naráz dělá i někdo jiný, například zaměstnanec, a dělá ji trochu jinak a občas (a to je opravdu těžké akceptovat) i lépe!

Našla jsi založením dvou vlastních firem svůj dream job, nebo si umíš představit ještě ideálnější práci?

Ha, tak to nevím… člověk vždycky aspoň trochu chce to, co nemá. A tak ve chvílích, kdy se to na všech místech hroutí a do toho musíte poslat výplaty a klasicky nečekaně vysoký DPH, bych dala nevím co za to, sedět v prosklené kanceláři a čekat, až mi šéf přidělí nějaký úkol, na jehož vypracování budu mít potřebný čas a za jehož nadstandardní splnění dostanu na pondělním statusu pochvalu před celým týmem. Jo, to se mi chce někdy až brečet, jaká jsem nula… Ale pak si vybavím ta rána na pláži, kdy vychází slunce, nikdo nikde není a já jsem první, kdo jen v plavkách skáče do průzračných vln Karibiku, a všechno zlé je pryč.

Text: Eva Samšuková

Foto: Jindra Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější