Pršelo letos 15. května?
No, někde v Česku určitě! Tak to prostě je a bude vždycky. (smích)
Abych to vysvětlil i čtenářům. Ty ses narodil 15. května 1986 a od té doby v ten den vždycky někde v Česku pršelo. Věříš na podobné divy přírody?
Nevím, zda skutečně natolik lpím na jediné tradici, která doprovází můj život, nebo je to jen takový můj privátní zázrak.
Ještě jedno tvé životní datum: 18. června 1995 a tvůj první koncert.
To bylo ve druhé třídě s kamarádem Lukášem. Měli jsme hodně tvůrčí období, založili jsme kapelu LTL kytar boys. Jenže nejdříve jsme vymysleli název a teprve poté sháněli někoho, komu by začínalo jméno na L, aby to sedělo. To se nám nepovedlo, a tak jsme se přejmenovali na Black and white world. Myslím si, že jsme byli průkopníci emo stylu. (smích)
A co ten koncert, jak vypadal?
Měli jsme spoustu fanoušků v podobě plyšáků. Nikdo jiný totiž naši muziku nedokázal dlouho poslouchat. Asi jsme byli nedocenění. (smích) My jsme s Lukášem uměli každý jeden akord, ve kterém jsme se střídali. Byla to tedy velmi alternativní hudba.
Nedocenění? Třeba jen špatná propagace.
A víš, že ani ne. I když jsme neměli ještě žádnou písničku, už jsme si udělali obal na kazetu. Pak s ní všude chodili a říkali, že už nám vyšla kazeta.
Jak jsi na tom s fanoušky dneska?
No, vždyť si mě nepoznal ani ty, když si sem přišel. (smích) Takže takhle nějak to zkrátka mám se svými obdivovateli.
A co fanynky, pořád je počítáš jen z řad rodinného kruhu?
To platí stále. Je to způsobené tím, že nemám tendenci se někam rvát, být za každou cenu vidět.
A důvod?
Chci být pyšný na věci, co dělám, a televizní show by mi to nepřinášely. V podstatě se chovám tak, abych si sám sobě byl jako fanouškovi sympatický. Když to shrnu, tak nechci, aby šlo o můj ksicht, ale o mou hudbu.
Přesto ses přihlásil do druhého dílu SuperStar a vypadl mezi nejlepšími pětasedmdesáti.
Každý má své sny a tohle byl ten můj. V některé fázi života zkrátka není člověk dostatečně střízlivý, aby poznal, kudy má ke svým snům dojít. Stále si ale myslím, že v momentě, kdy se v SuperStar ukáže správná osobnost, tak bude mít sílu ustát ten cirkus okolo a uspěje.
Jako Aneta Langerová?
Třeba, nebo i Petr Bende. Ti to dokázali. Je to však mnohem těžší cesta než začít hrát jen tak v klubech. Česká povaha ráda podléhá předsudkům, aniž by člověka pořádně znala. A pokud je člověk dvakrát týdně na obrazovce, tak si ho lidé někam automaticky zařadí. Pak máte občas problém, jak mi sama Aneta vypráví, že ji v nějakém klubu odmítli proto, že nechtěli žádnou televizní rychlokvašku.
Tomáš Klus
Český zpěvák, který začínal jako úspěšný sportovec. V roce 2002 se stal dorosteneckým mistrem Evropy v pětiboji. Krátce po přestěhování z rodného Třince do Prahy se rozhodl pro uměleckou dráhu. Jeho hudební kariéru odstartovalo vítězství ve zlínské soutěži Czechtalent 2007. Od té doby vydal dvě CD. Za největší facku své kariéry považuje brzké vypadnutí v televizní soutěži SuperStar 2. Letos dokončuje studium na DAMU. Jako herec se představil v seriálu „Hop nebo trop“.
Tvůj předčasný konec v SuperStar vnímáš jako výhodu, nebo to pro tebe byla pořádná facka?
Rozhodně jsem to bral jako facku. Ovšem občas tě prohra dostane dál než kdejaké vítězství. Člověk, který celý život vítězí, nikdy nebude tak bohatý, jako člověk, co zvítězí pouze jednou, ale umí prohrávat.
Mohl jsi svůj obličej proslavit v taneční soutěži StarDance, ale odmítl si. Nebyla to pro tebe sympatická cesta k popularitě?
Neber to ode mě jako nějakou pózu. Podle mě je to kvalitní pořad a dobře obsazený. Jenže já byl v době, kdy jsem to odmítal, přesvědčený, že nejsem pro diváky dostatečně zajímavý a přínosný. Navíc jsem se strašně bál, protože jsem v pohybových činnostech pořádné dřevo.
A co seriály. Hrál jsi již v „Hop nebo trop“. Půjdeš zase někdy před klapku?
Tady jsem naopak v pozici, že si vybírat můžu a nebráním se tomu. Když je skvělá parta lidí, točí se samo. To bylo i při „Hop nebo trop“. Do něčeho podobného bych klidně šel znovu.
Napsal jsi píseň DA.MUklův meč. Ta popisuje celkem drsným způsobem praktiky na DAMU, kde studuješ. Jaké na ni byly reakce?
Vzbudilo to velký ohlas, v což jsem doufal, protože to bylo psané tak, aby to ohlas vzbudilo. A je fakt, že potrefené husy, které jsem tušil, že se ozvou, tak nezklamaly a ozvaly se.
Tahle rebelující píseň je ale v tvém repertoáru spíše výjimkou. V drtivé většině svých textů zpíváš o lásce. Už se ti podařilo, jak sis přál, oprostit od tohoto věčného tématu?
Od lásky se člověk asi nikdy neoprostí. A já jsem, ať chci nebo nechci, velký fanoušek lásky. Naposledy jsem poznal, když jsem psal jednu píseň a byl přesvědčený, že není o lásce. Pak si ji ale poslechl kamarád a řekl, že jsem vystihl přesně to, co on prožívá ve svém vztahu. Tedy lásku.
Taky často vyprávíš o platonických láskách. Prožíváš teď nějakou?
Vím, že o tom často mluvím a asi jsem sám sebe proklel, protože mi teď není přána jiná láska než platonická.
Takže nějakou prožíváš?
Vždycky jich prožívám několik. Může jich být totiž víc a to je na té platonice to krásné. Teď prožívám tak tři, což je u mě běžná norma. Ale nemysli si, že jde o nějaký chtíč. Nejde o touhu, být s tím člověkem. Je to zkrátka jen čistá platonická láska.
Tvé texty písní vznikají tak, že když tě něco zaujme, rychle si to napíšeš na papírek a necháš se inspirovat náhlou myšlenkou. Zajímalo by mě, co tě zaujalo při psaní textu populární písně Marie.
Úplně původní nápad byl spojený s mojí babičkou Marií. Měl to být dárek k jejím narozeninám. Jenže opět se mi to stočilo k lásce. Ale pozor, podle mě je to jedna z mých nejdepresivnějších písní.
Stále o tobě platí, že jsi samotář a podivín?
Svým způsobem určitě. Ono je totiž těžké být neustále šťastný, usměvavý a nabitý energií. Jsem často na očích, a tak cítím zodpovědnost vždy lidem něco předat. Chci být zábavný. A i když mě společnost lidí nabíjí, občas zkrátka potřebuji být sám a nabrat sílu pro další úsměv. Proto utíkám do samoty.
Sám říkáš, že nemáš rád velkou propagaci. Přesto jsi už nyní hodně známý.
To je věc, která udivuje i mě. Co se týče rádií a jiné reklamy, tak to moc rád nemám. Slyšet každý den z rádia svou písničku, to by se mi nelíbilo. Připadal bych si jako kurtizána umění. Proto mě překvapuje, že jsou mé koncerty vyprodané. A ačkoli je špatné stahovat hudbu z internetu, tak mi to paradoxně strašně pomohlo. Už například jen tím, že si lidé mezi sebou posílají různé odkazy mých písní.
Už bys tedy o sobě řekl, že jsi slavný? Neznám moc lidí, kteří by nevěděli, kdo je Tomáš Klus.
V době, kdy si člověk uvědomí, že je slavný, tak se definitivně zbláznil. I proto jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mě neustále posazují na zem. Znám totiž spoustu umělců, kteří toho umí mnohem víc než já, přitom o nich nikdo neví. Proto si říkám, že já mám pouze pořádné štěstí.
Poslední otázka. K čemu vlastně Tomáš Klus směřuje? Bude v padesáti ještě poskakovat po pódiu?
Asi se mi budeš smát, ale mým tajným snem je stát se moudrým dědečkem. Aby za mnou chodili mladí lidé a dokázali se se mnou bavit a vážili si mě stejně, jako si podobně starých a moudrých lidí vážím já. Chtěl bych umět přesně pojmenovat věci, po kterých celý život pátrám. Bylo by hezké, kdyby kamarádi mého vnuka říkali: „Tvůj děda je hustej, vezmi ho s námi do hospody.“
Richard Valoušek
foto: Marie Bauerová
