reklama
 
Na sáži v Ekvádory IV. úvodní foto

#medikovookenko na stáži v Ekvádoru: první operace, navíc s pantomimickou instruktáží

V minulém díle jste moje ekvádorské peripetie opustili ve chvíli, kdy jsem úspěšně překonala krizi a začala objevovat další oddělení. Jenže nadšení netrvalo dlouho: i z pobytu na chirurgii se stala rutina, která nabízí jen málo práce pro medičku mluvící lámanou španělštinou.
reklama

Týden 4 a 5: Zlatý hřeb na závěr a trocha loučení

Poslední stážový týden je vyloženě stereotypní. Dobré dny, které trávím koukáním na sále, se střídají s těmi horší, kdy jenom podpírám zdi a překážím. I když vím, že mi to za pár dní bude líto, stejně už odpočítávám dny do konce stáže. Nicnedělání spolu s mojí snahou nikoho neotravovat a nikomu nepřekážet je totiž vražedně nudná kombinace.

Teprve až na samotný závěr pobytu v nemocnici přichází pořádná dávka adrenalinu. V pátek ráno si jako obvykle umývám ruce a zaplouvám na druhý sál. Z přemýšlení mě vytrhne hlavní operatér, který se mě ptá, jestli nechci při operaci asistovat. Já a asistovat? Ve španělštině? Srdce mi skáče až do krku. To by byla moje první asistence na sále vůbec. Jde o nabídku, která se neodmítá, takže o minutu později už mě sestra obléká do empíru.

Foto: Jana Langová

Na programu je laparoskopická cholecystektomie, tedy odstranění žlučníku pomocí nástrojů a kamery zavedených do břišní dutiny skrz malé řezy. Hned na úvod dostávám kameru do ruky a hlavní operatér se mě snaží navigovat, abych mu ukazovala, co potřebuje.  Nejdřív na mě doktor zkouší mluvit ve španělštině, o chvíli později už znakuje a pantomimou se mi snaží naznačovat, co mám dělat. Kdybych nebyla zpocená až na zádech, asi bych se tomu i zasmála. Takhle jsem jenom hrozně vděčná, že se mnou má trpělivost a nevyhodí mě v první minutě od stolu.

Žlučník se odstraňuje jedna báseň a po posledním stehu si oddychnu. Moje první asistence! Lepší poslední den jsem si nemohla přát!

Po víkendovém výletu do 5100 výškových metrů na sopku Chimborazo a dvoudenním pobytu v amazonské džungli s ostatními mezinárodními stážisty se ještě vracím zpátky do Azogues. Místní studenti mi připravili rozlučkovou párty a já spokojeně trávím poslední chvíle ve španělském brebentění a za zvuku kytary. Pohledem přejíždím po všech těch, co se snažili, abych si svůj měsíc v Ekvádoru užila, a jsem jim hrozně vděčná. Na to, že ze začátku to vypadalo na pořádnou katastrofu a poslední dva dny před odletem jsem stresem skoro nespala, to dopadlo nejlíp, jak mohlo.

Tohle bylo léto, jak má být.

Foto: Jana Langová

Závěrečné hodnocení: Co mi stáž dala a co vzala?

Na stáž jsem odjížděla s očekáváním toho, že si v odlišném prostředí zlepším svoje lékařské schopnosti a zároveň poznám, jak se dělá medicína v méně vyspělé zemi. Zatímco první část se kvůli mým jazykovým neschopnostem a malé ochotě mě k něčemu pouštět moc nepovedla, druhá byla podle mých představ. Za nejlepší věc ale považuju náhled pod ekvádorskou pokličku, což umožnila  moje úžasná ekvádorská rodina a kolegové studenti, kteří se o mně celou dobu hezky starali. Měla jsem tak možnost vidět, jak se některým lidem v Ekvádoru žije, slyšet, co za problémy je trápí i ochutnat jejich kulturu. Po dlouhé době jsem byla zase ráda za česká české vzdělávání lékařů. Není to sice ideální, ale ekvádorský systém mi přišel o dost horší, a to ať už jde o to, že vás rok po promoci povinně umístí na náhodně vybrané místo na venkově, anebo fakt, že během atestace nedostáváte plat a ještě si za ní platíte.

Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že kdokoliv dokáže cokoliv, záleží jenom na tom, co je tomu ochoten obětovat. Ale Jižní Amerika mi ukázala, že privilegia existují a jedno z nich je privilegium Evropanů a Severoameričanů. Tohle zjištění považuju za nejdůležitější z celé cesty. Protože Češi (včetně mě) si strašně rádi stěžují, jak se tu máme špatně. A přitom v Ekvádoru jsem byla ta "bohatá holka z prvního světa".

Foto: Jana Langová

A co moje španělština? Tu jsem se sice za měsíc rozhodně nenaučila dokonale, ale aspoň jsem se rozmluvila a vybudovala si solidní základ. Další tři týdny v sousedním Peru už jsem mluvila a vyřizovala většinu věcí ve španělštině. I když mě na jednu stranu rozčiluje, jak málo toho pořád umím, tak se stejně nemůžu ubránit údivu nad tím, jak moc člověku pomůže, když je tím jazykem 24 hodin denně obklopen a donucen mluvit. Za 58 dní jsem se naučila víc než za rok španělštiny ve škole.

Tabulka: Na kolik taková stáž vyjde?

Když jsem se ještě před odjezdem svým kamarádům zmínila, že mám obavy, jestli na stáži vyjdu s penězi, divili se tomu proč. Vždyť je to přece stáž, takže si vydělám, ne? Ale kdepak.

Každý medik už od druháku ví, že je na praxi a stáži jenom pracovní síla zdarma. Vítejte ve zdravotnictví, čest výjimkám, co si to dokážou domluvit. Pomiňme teď fakt, že já jsem v Ekvádoru neudělala za korunu pořádný práce, tohle se týká všech stáží, i těch, kde pracujete jako šrouby. Ve skutečnosti si za stáž ještě zaplatíte - vstupní poplatek činí 9000 Kč a pokrývá všechnu administrativu a váš měsíční pobyt s ubytováním a stravou. Doprava na místo jde taky na váš účet a do některých zemí je to pořádná pálka (zvlášť v případě Jižní Ameriky - moje zpáteční letenka do Quita tvořila 1/3 celkových výdajů za dvouměsíční výlet). Na druhou stranu jde o studentskou organizaci, takže tomu vlastně i rozumím, ale chápu, že část studentů nevyjede, protože to přesahuje jejich finanční možnosti. 

Abych byla fér, musím zmínit, že mi fakulta na stáž přispěla a v případě evropské stáže by se jednalo o víc než příjemnou injekci do rozpočtu.

Pár slov o bezpečnosti

V úplně poslední části o mojí stáži bych se chtěla malinko věnovat bezpečnosti a Jižní Americe. Tahle část světa totiž není známá jako ideální destinace pro samotnou holku, nýbrž víc jako drogový a kriminální ráj, kde vás o věci připraví rozhodně rychleji než v temném podchodě českého velkoměsta. A já se s touhle představou nechci zas tak přít. Ale rozhodně to není důvod do Jižní Ameriky nezavítat.

Ano, Ekvádor a Peru, které jsem z Jižní Ameriky navštívila, mají nižší úroveň bezpečnosti než Česká republika. Ano, k ozbrojeným přepadením a přestřelkám tu dochází častěji, navíc se tu vyrábí kokain. Věci si musíte hlídat víc než v největší tlačenici na Karlově mostě a dávat na veřejnosti na odiv drahé zboží se nevyplácí. Velká města mají svoje čtvrti, kterým byste se rozhodně měli vyhnout obloukem, a to nejenom v noci. Ale když tohle všechno víte, chápete, že nejste v Česku a dodržujete pravidla zdravého rozumu, tak snížíte riziko na minimum. A ruku na srdce, okrást vás mohou i v Evropě.

Foto: Jana Langová

Ale musím přiznat, že mi taky nějakou chvíli trvalo, než jsem přestala být přehnaně vyděšená. Nakonec jsem ale vyrazila na třítýdenní sólo jízdu po Peru a bylo to nejlepší rozhodnutí, který jsem mohla udělat.

A díky mami, že jsi to přežila…

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější