reklama
 
Žiju teď a tady, i když to není vždy růžové, říká digitální nomád Adam

Žiju teď a tady, i když to není vždy růžové, říká digitální nomád Adam

Kdekdo mu může závidět. Před pěti lety se odpoutal od života, který je pro mnohé z nás absolutně běžný, a vyrazil s počítačem v ruce do světa. Od té doby cestuje, pracuje, poznává nová místa i kultury. Adam Marčan žije jako digitální nomád, a to i díky tomu, že jeho úspěšný projekt naucmese.cz může řídit i na dálku. „Je to polovina mého života, ta druhá je život teď a tady kdekoli na světě,“ říká na úvod našeho rozhovoru. Jaké to je žít a pracovat na cestách? Prý ne vždy tak růžové, jak se může na první pohled zdát.
reklama

Pojďme ale postupně, odkud jsi do světa udělal první krůčky?

Z hájovny v Beskydech, kde táta dělá hajného. Měl jsem tradiční vesnické dětství plné pobytu venku v lese, ale také plné delšího dojíždění do školy vícero autobusovými spoji, a tedy každodenního vstávání před šestou.

Jak se jako vesnickému klukovi dařilo mezi spolužáky?

Myslím, že do sedmičky jsem byl dost šedá myš a nikdo si mě moc nevšímal. Pak jsem začal jezdit na skejtu, díky čemuž mě lidi kolem začali trochu víc brát – kolem přelomu století zas tolik lidí ještě nejezdilo, takže to prkno bylo pro lidi dost „magic“. Skateboarding se pro mě stal vlastně životním stylem a určitě mě ovlivnil i na cestě k svobodnějšímu smýšlení.

Foto: Studenta

Z tvého profilu bych tipoval, že jsi pak studoval nějaký humanitní obor.

To je právě to. Studoval jsem informační technologie a po maturitě měl jasno, že tohle dál dělat nebudu. Nebavilo mě to, potřebuju „lidský dotek“. Má tehdejší holka z Beskyd odjela studovat do Prahy, a tak jsem vyrazil za ní. Zpočátku jsem pracoval v internetové agentuře jako webdesigner, což jsem dělal už dříve doma. Najednou jsem měl pod sebou projekty jako Letiště Praha, to bylo pro kluka z horské vesničky něco! :)

Jak dlouho jsi u toho vydržel?

Tři roky a tři měsíce, ve třiadvaceti jsem odešel. Tehdy totiž přišel zásadní zlom v mém životě. To jsem takhle surfoval po internetu…

Počkej, to chceš vážně říct, že tvá životní změna začíná větou: „To jsem takhle surfoval po internetu…“?

(smích) Jo, jo, našel jsem tam pojem „minimalismus“, a to mi změnilo život. Přestal jsem si kupovat zbytečnosti, které jsem nepotřeboval. Vezmi si, že kluk z Beskyd najednou vydělával kolem 30 tisíc čistého. U nás v kraji, když máš dvacet, tak už je to něco, s čím se můžeš pochlubit klukům v hospodě.

Foto: Studenta

Co jsi s těmi penězi dělal?

Kupoval si blbosti, třeba drahou ergonomickou židli k počítači na doma. Přitom jsem celý den proseděl v práci, že už jsem ani neměl chuť na ní večer sedět. Uvědomil jsem si, že potřebuju mnohem méně, než si myslím a než mi společnost říká. Tím, že jsem přestal utrácet, se mi na účtu vytvořila rezerva 150 tisíc korun a odešel jsem z práce zkusit pracovat na volné noze, svobodněji. Prostě nesedět v práci, když svítí sluníčko a já chci jít skejtovat, ale pracovat třeba až zapadne.

Hodně lidí nadává, že pořád sedí v práci, ale nic s tím nedělá. Jak jsi dokázal jen tak odejít?

Dovedla mě k tomu kombinace rozchodu po sedmi letech vztahu a finanční rezerva, kterou jsem měl. Pak dal mým začátkům v tomhle směru nový rozměr Tomáš Hajzler s tématem svobody v práci. Hledal na svém blogu lidi, kteří umějí tvořit webové stránky. Chytlo mě to, protože jsem hltal jeho blog a dávalo mi smysl se zapojit. Psal tam o spotřebě, společnosti, mezilidských vztazích. Přidal jsem se do skupiny lidí na volné noze, kteří se kolem Tomáše motali, a tak jsem se dostal k prvním placeným zakázkám.

Foto: Studenta

Tam byl i začátek projektu naucmese.cz?

To přišlo o něco později, kdy za mnou přišel kamarád Honza s nápadem na projekt. Koncept „Každý může naučit kohokoliv cokoliv“ je svým způsobem geniální. Nezáleží na dosaženém vzdělání, věku, profesi. Nestavíme žádné zdi. Cenu kurzu určují sami lektoři. Rychle se to rozjelo a teď je to v podstatě polovina mého života.

A ta druhá je život na cestách. Jak náročné bylo najednou se sbalit a vyrazit? Vzpomínáš si na ten první impulz?

V prosinci 2012 jsem doma v Beskydech ležel s antibiotiky, nevěděl jsem, jak se z toho dostat. Venku byla tehdy taková ta divnozima, foukal vítr, nebyl žádný sníh, jen samé bláto. Byl jsem dva měsíce po rozchodu a uvědomil si, že tam vlastně vůbec nemusím být a že není na co čekat. Peněz na účtu jsem měl dost a i klienti z Prahy byli zvyklí, že pracuji na dálku z Beskyd a vidí mě velmi ojediněle.

Foto: Studenta

To vypadá jako ideální příležitost zmizet.

Koupil jsem si spontánně letenku hned z té postele a 10. ledna 2013 odletěl do španělské Malagy. Byl jsem tam skoro čtyři měsíce, platil 250 eur měsíčně za pronájem pokoje v prosluněném bytě padesát metrů od pláže.

Co myslíš, že rozhodlo o tom, že zmizíš?

Klíčové pro mě bylo uvědomění, že můžu, že mě tu nic nedrží a že se vždycky můžu vrátit.

Foto: Studenta

Jak často jsi od té doby na cestách?

Vždycky přes zimu ty čtyři pět měsíců. Letos je to poprvé, co jsem pryč víc než půl roku.

Že by za tím stála žena?

(směje a pak se odmlčí) V prosinci jsem na Bali potkal holku, bylo to hrozně spontánní. Z Asie jsme spolu vyrazili do Střední Ameriky, kde jsme teď. Ona je srbská Švýcarka, rodiče má ze Srbska, takže si v mnohém rozumíme rodnými jazyky.

Foto: Studenta

Má podobný přístup k životu jako ty?

Hodně podobný, odhlásila si trvalé bydliště ze Švýcarska, miluje čerstvé jídlo a učí jógu. Chce žít s otevřenýma očima a to je mi blízké.

Napadlo tě, že by ses také odhlásil ze své země?

Z Česka? Zatím jsem tak neuvažoval, ale překvapilo mě, že to jde. Dál ti zůstane občanství, ale nemáš ke státu žádné povinnosti a on ti na oplátku nic nedá.

Foto: Studenta

Co bys řekl, že máš se svou přítelkyní společného?

Baví nás žít teď a tady, nebaví nás řešit majetky, hypotéky, malichernosti. Jsme si vědomi, že za pár desítek let už tu nebudeme. Zní to jako klišé, ale zavři oči a fakt si to uvědom. Naše vize je žít s lehkostí a nadhledem.

Jak se na tvůj životní styl tváří tvoji nejbližší?

Rodiče by byli určitě rádi, kdybych byl víc nablízku, ale vědí, že žiju svůj život. Často si voláme, máme dobrý vztah, i proto se domů rád vracím. S mou přítelkyní Aleksandrou budeme u nás v Beskydech celý srpen i v září, kdy naši jedou na dovolenou – budeme se starat o slepice, psa, kočky, zalívat kytky a vařit dýňovou polívku. Vesnická idylka.

Je život s cizinkou náročný? Dokážete v cizím jazyce vyjádřit všechny své pocity?

Já to beru pozitivně. Když jsem naštvaný, nemůžu na ni být hnusný, protože některé věci do angličtiny neumím přeložit, nebo jsem moc pomalý a má emoce za 17 vteřin vyprší. :) V češtině umím být mnohem ostřejší a tím také více ublížit.

Foto: Studenta

A co komunikace česky nebo srbsky?

Ta je občas hodně srandovní. Třeba když jsme se s jejími rodiči potkali v Kostarice, zjistil jsem, že srbštině trochu rozumím. Střílel jsem tam česko-slovensko-polská slova a vlastně nám to stačilo k základní komunikaci a ještě jsme se pěkně nasmáli. Do budoucna bychom se ale chtěli oba naučit rodnou řeč toho druhého.

Žiješ svobodně, jak sis přál, a přesto se dokážeš na dálku živit. Chybí ti v životě vlastně něco?

Ono to vypadá hodně růžově, ale tak to vždycky není. I proto se nomádství snažím příliš nechválit. Problémů potká člověk na cestách celou řadu.

Představ nám pár rizik života digitálního nomáda.

Třeba chození se čtyřicetilitrovým batohem není nic moc, člověk má sbaleno pár triček, čtvery trenky, jedny kalhoty, mikinu. Dost často musím řešit praní, ale není kde. Když cestuju sám, bydlím ve sdílených pokojích někdy až s šestnácti lidmi. Taky pořád hledáš, kde seženeš jídlo, odkud budeš pracovat. Občas nepřijede autobus, okradou tě, nemáš elektřinu na dobití elektroniky.

Foto: Studenta

Chybí ti na cestách něco konkrétního?

Záleží na lokalitě, teď zrovna dobrá káva. (smích) Hodně věcí musíš obětovat, ale díky tomu poznáváš nová místa, kultury, lidi. Jo, stojí to za to!

Co otázka bezpečí, hovořil jsi o tom, že tě okradli. Ocitáš se často v nebezpečných situacích?

Například v jihovýchodní Asii jsem byl úplně v pohodě, měl jsem pocit, že se mi nemůže nic stát. Paradoxně se mi tam ale vloupali do pokoje a ukradli 15 tisíc a platební karty. V Asii tě okradou, ale zřídkakdy by na tebe sáhli, neublíží ti. Občas jsem slyšel i přísnější příběhy, ale s těmi jsem se nesetkal – věřím v to, že když člověk respektuje, bude respektován.

Adam Marčan

Adam se pro život digitálního nomáda rozhodl v roce 2012 po roce práce na volné noze. Sbalil počítač a vyrazil do světa. Od té doby procestoval nespočet zemí a poznal mnoho kultur. Živí ho projekt naucmese.cz, který založil a úspěšně vede. V budoucnu by rád zakotvil napůl doma v Beskydech a napůl někde v teple.

Naučil ses třeba vyhýbat určitým místům, abys nikoho zbytečně nevyprovokoval?

Je to hodně o tom, jak působíš, jak se chováš. Když půjdeš temnými uličkami ve vyhlášené turistické čtvrti z party sám a opilý, je možné, že tě někdo s nožem pozdraví. Takových příběhů jsem už pár slyšel.

Foto: Studenta

Teď jsi v Americe, je to nebezpečnější?

Osobně jsem měl z cesty do Střední Ameriky větší strach, slýchal jsem o přítomnosti gangů. Jejich zájmem ale nejsou turisti. Každopádně přepadávání se tu děje. Člověk holt musí být opatrnější, je prostě blbost se po tmě procházet po ulici se zrcadlovkou na krku nebo šaškovat s MacBookem, když se v parku stmívá.

Není to náročné pořád potkávat nové a nové lidi a vést stále stejné rozhovory?

Ano, po nějakém čase je to únavné. Začal jsem se chovat víc introvertně, často jsem v hostelu stranou. Nechci s nikým začínat plytkou konverzaci „odkud seš?“ a „kam jedeš?“, ale když cítím, že mě ten člověk baví a že máme, o čem se do hloubky bavit, rád do toho rozhovoru svou pozornost investuju. Takhle mám z cest možná desítku přátel, které vždycky moc rád vidím.

Foto: Studenta

Když se s místními bavíš o Česku, co o něm vědí?

Většina lidí (ne cestovatelů) si myslí, že nejsme Česko, ale Československo. Jinak ale vědí, že máme dobré fotbalisty, znají Prahu. Všichni by se do ní chtěli jednou podívat. :)

Říká se, že Češi jsou národem uplakánků, že si pořád na něco stěžujeme. Jak to mají ostatní?

Myslím, že čím chudší (ve smyslu prostší) země, tím jednodušší život a často i více úsměvavých a příjemných lidí. Třeba v Thajsku se na tebe pořád usmívají, dělají to i ve chvíli, kdy si pravděpodobně myslí (v kontextu situace), že jsi úplný kokot. U nás si to častěji řekneme na rovinu, a to se mi líbí. Navíc často i ty opravdové úsměvy z lidí dostanete, je potřeba jen prvními pár větami sloupnout tu zamračenou masku. A určitě bychom mohli brát život víc s lehkostí a nenechat se tolik zastrašovat médii, kterým přikládáme často zbytečně velkou váhu.

Foto: Studenta

Přemýšlíš o budoucnosti? Napadá tě, co bude s tvým životem za deset let?

Když jsem loni plánoval letošek, všechno dopadlo úplně jinak. Rozhodl jsem se proto teď spíš nechat se unášet životem. Kotvou mi je projekt naucmese.cz, který s kamarády buduju. Za pět až deset let bych třeba rád postavil domek v Beskydech, a to stylem přírodního stavitelství s velkými okny. Pěstovali bychom si tam zeleninu, praktikovali permakulturu. V zimě bychom domek někomu půjčili nebo ho zavřeli a odjeli do tepla.

Foto: Studenta

Text: Richard Valoušek

Foto: Adam Marčan

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější