reklama
 
Studenta jde příkladem aneb Jak jsme skončili v nemocnici…

Studenta jde příkladem aneb Jak jsme skončili v nemocnici…

Ve spolupráci s Českým národním registrem dárců dřeně (ČNRDD) vám pravidelně přinášíme lidské příběhy, které stojí za pozornost, a vyzýváme vás, abyste i vy přiložili ruku k dílu a pomohli těm, kteří to potřebují. Až do dneška to byla víceméně jen slova, teď je ale všechno jinak. 
reklama

Já osobně jsem se pro vstup do registru rozhodla už před pár měsíci, jenže než jsem si stačila na jedné  „odběrové“ akci vystát frontu k sestřičce, došly zkumavky. Od té doby jsem to odkládala, tu povinnosti, támhle obavy. Znáte to. Pak jsme se ale v redakci dozvěděli o devatenáctiletém Dennisovi, jehož život momentálně závisí jen na tom, zda se najde někdo se stejnými transplantačními znaky a daruje mu kostní dřeň.

V rámci spolupráce s ČNRDD jsme podobných příběhů samozřejmě už slyšeli víc, ale z nějakého důvodu pro nás byl právě Dennis takovým wake-up callem. Neváhali jsme, vzájemně se namotivovali, přemohli strach i lenost a vyrazili do střešovické nemocnice.

Naší skupinky sedmi statečných, jak jsme sami sebe nazvali, se ujala paní doktorka Michaela Kořánová a ze všeho nejdřív nám podrobně popsala, jak bude vstup do registru probíhat a co by nás čekalo, kdybychom byli vybráni jako vhodní dárci. Nás ale samozřejmě hlavně zajímalo, jestli je pravda, že odběry kostní dřeně bolí. Prý to není žádná hrůza, a dárce si dokonce může vybrat ze dvou způsobů, jak si krvetvorné buňky nechá nabrat – buď v celkové narkóze přímo z kosti, kde se odsají injekcí z dřeně, nebo z krve za použití speciálního přístroje, který se nazývá separátor.

Foto: Studenta

Sice vypadáme soustředěně, ale vyplnit vstupní dotazník je jednoduché jako facka – nejvíc nám při vyplňování dává zabrat vzpomenout si, kolikátého zrovna je. Odpovídáme na několik málo otázek ohledně našeho zdravotního stavu a hlavně na sebe předáváme kontakt, na který se nám mohou ozvat pracovníci registru v případě, že se naše transplantační znaky shodují se znaky nemocného.

Ani pak ale ještě není jasno. Pokud ke shodě dojde, následují komplexnější testy a hlavně – potenciální dárce může být vždycky z registru na vlastní žádost vyřazen. Byli jsme ale paní doktorkou poučeni, že s tímto rozhodnutím musíme případně přijít hned na začátku celého procesu, protože kdybychom se rozmysleli těsně před darováním krvetvorných buněk, může to nemocného ohrozit na životě. Ne že bychom se rozmýšlet chtěli, ale člověk nikdy neví.

Foto: Studenta

Lékařka pak s každým z nás prošla vyplněný dotazník i náš zdravotní stav, aby bylo jasné, jestli do registru opravdu můžeme vstoupit. Podmínky ale nejsou nijak přísné. Nevadí třeba hormonální antikoncepce ani sezonní alergie, které nevyžadují trvalou léčbu. A protože jsme zdraví jako řípy a všichni splňujeme věkové rozmezí 18 až 35 let, čeká nás už „jen“ ten zmiňovaný odběr jedné dvoumililitrové zkumavky krve.

Foto: Studenta

Dárcovská centra Českého národního registru dárců dřeně najdete ve všech větších městech, nebo můžete pozvat pracovníky hemato-onkologického oddělení přímo k vám do školy. Inspiraci, jak na to, a spoustu příběhů dárců i nemocných najdete na našem webu.

Každý z nás si nechal odebrat malý vzorek krve z žíly v loketní jamce, ze kterého teď budou v laboratoři zjišťovat naše transplantační znaky. Systém shody je natolik složitý, že můžeš být jediným člověkem na světě, který může někoho konkrétního zachránit!

Foto: Studenta

Až na jednu lehkou nevolnost a jednu modřinu jsme odběry všichni přežili bez úhony. Z registru se nám teď mohou ozvat za půl roku, za několik let, anebo třeba vůbec. Pravděpodobnost, že vyberou někoho z nás, je jen asi 1 %, ale s každým dalším dobrovolníkem se šance nemocných na záchranu zvyšuje.

Foto: Studenta

No nevypadáme šťastní? Sice jsme ještě nikoho nezachránili, ale i tak jsme všichni odcházeli se super pocitem! Nás sedm je jen kapka v moři, asi 25 % pacientů vhodného dárce nikdy nenajde. Registr proto potřebuje mnohem víc dobrovolníků, kteří budou v případě potřeby ochotni darovat to nejcennější – naději na život. Je nám ctí, že můžeme jít příkladem.

Text: Markéta Henzlová

Foto: Jindra Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější