reklama
 
Volím, volíš, (ne)volíme

Volím, volíš, (ne)volíme

Napadlo vás někdy, že jen kvůli možnosti jít volit dokázali někteří držet hladovku, vrhnout se pod kopyta koní, rozbíjet výlohy, nebo dokonce připravovat skoro až teroristický útok? To, co nám dnes přijde automatické a zcela banální, nebylo ještě před sto lety samozřejmostí a našli se i tací, kteří kvůli tomu obětovali život.
reklama

Volební právo u nás ztratilo kouzlo za komunismu, kdy se z voleb stala fraška a pro některé až nutné zlo. Ani teď proto někteří z nás nevidí hlubší smysl nebo význam v tom, jít volit, a to ani když tedy máme konečně tu demokracii.

Mužská výsada

Ženy po celém světě se o své volební právo bily docela dlouho. První zemí, která zavedla všeobecné volební právo žen, byl v roce 1893 – jestlipak jste věděli? – Nový Zéland. Pokud by ale někdo spoléhal na to, že to ženy v téhle „chill“ zemi přece mohly mít docela jednoduché, mýlil by se. Celé akci předcházely masivní petiční kampaně novozélandských sufražetek (bojovnic za ženská práva) a výsledkem nakonec stejně bylo jen to, že ženy sice mohly jít volit, ale nemohly být zvoleny. V zemích, jako je Velká Británie nebo USA, získaly ženy volební právo až po první světové válce a stejně tak i u nás v Československu. Volit se navíc smělo až od 21 let. Američané jsou pak světovou raritou v jedné věci – v New Jersey získaly ženy volební právo již v roce 1776, ale o 30 let později jim bylo opět odebráno. Vrátil jim ho až dodatek americké ústavy ratifikovaný v roce 1920. Docela doba, co?

V Evropě mohly jít ženy k volebním urnám nejdříve ve Skandinávii, a to v roce 1906 ve Finsku, poté v Norsku, v Dánsku a nakonec na Islandu. Naopak švýcarské ženy si musely počkat až do roku 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden bylo volební právo žen na kantonální úrovni zavedeno dokonce až v roce 1990. Pokud přemýšlíte, jak je možné, že právě v takové kolébce demokracie, za jakou bývá Švýcarsko považováno, ženy dlouho volit nemohly, odpověď se nabízí: právě díky demokratickému systému země. Hlasování jsou tam totiž všelidová a ona všelidovost byla dlouho čistě v rukou mužů. Hlavní argumenty odpůrců volebního práva žen byly, že by prý ženy kvůli volbám zanedbávaly domácnost. Vzhledem k tomu, že Švýcaři jsou známí svou pečlivostí a precizností dosud, je vidět, že se tyhle obavy nenaplnily.

Foto: Studenta

Česká žena zvolena omylem

Ano, i to se v Čechách může stát. Překvapivým volebním zpestřením se stala Božena Viková-Kunětická, která byla v roce 1912 zvolena, jakožto první žena – poslankyně v Rakousku-Uhersku, do Sněmu království českého. Stalo se tak nedopatřením. Jednalo se totiž o doplňovací volby a nikdo nebral vážně, že by žena mohla kandidovat, ba co víc, že by dokonce mohla být zvolena. Vzniklou situaci proto nemohl nijak ošetřit ani zákon a nakonec musel zasáhnout hrabě Thun, který paní Boženě Vikové-Kunětické jednoduše zabránil ve vstupu do budovy sněmu. Tato událost vyvolala velký rozruch nejen u nás, ale i v zahraničí. České ženy považovaly tento úspěch za své malé velké vítězství.

Čím dřív, tím líp?

A co je „in“ dnes? Moderní volební trendy, alespoň co se západní Evropy týká, v poslední době snižují volební věk. Příkladem je Rakousko, kde mohou volit už mladiství od 16 let. Argumentů, proč tomu tak je, je více. Jeden z nich uvádí, že čím dříve si mládež osvojí činnost volit, tím více si tento návyk posílí. Zadruhé se podle jiných rozšíří voličská základna, což může pomoci některým politickým stranám. A konečně je tu i názor, že čím víc chodí lidí k volbám, tím větší demokracie nastává. Nad tímhle bodem bychom asi mohli docela úspěšně polemizovat, protože v Severní Koreji nebo na Kubě také mohou volit mladí lidé od 16 let a nezdá se, že by to tamní demokracii nějak výrazně pomohlo.

Foto: Studenta

No a pak existují i země, kde vás k volbám naopak nepustí kvůli vysokému věku. Zde se – jen mezi námi – nabízí i jedna naše politická strana, která by v případě takového omezení pravděpodobně přišla o výraznou část své voličské základny. Jako příklad tu ale uvedu Vatikán, kde se volby hlavy státu a církve mohou zúčastnit pouze kardinálové mladší 80 let. Také v Brazílii už občané starší 70 let volit nemusí a nikdo se nad tím nezastaví. Stále ovšem mohou, pokud chtějí.

Volby přes internet?

Říká se, že pokrok nezastavíš, a to rozhodně platí v případě volebního práva, které stále ještě nemá každý na světě, a se kterým ne všichni umějí nakládat, i když ho mají. V budoucnosti můžeme očekávat nové techniky hlasování – například elektronické hlasování, hlasování přes internet či esemeskou.

„Právě internetové hlasování bylo použito v parlamentních volbách v Estonsku. Občané se mohli zaregistrovat, dostat speciální čtečku a volit přes počítač. Specialitou této úpravy byla možnost hlas během intervalu vymezeného pro internetovou volbu měnit. Mělo se tím zabránit možnosti volby pod nátlakem, třeba v rodinném prostředí či v práci. Možnost volit přes internet ovšem využilo v Estonsku jen třicet tisíc voličů,“ upozornil politolog Petr Sokol.

Demokratické státy chtějí novými způsoby hlasování čelit modernímu trendu – klesajícímu volebnímu zájmu, který se zdá dost smutný, když si uvědomíme, jak moc jsme v historii volit chtěli a nemohli. Koneckonců ale přesně o tom jsou i ta okřídlená klišé rčení: Nejvíc chceš vždycky to, co nemůžeš mít. A neuvědomíš si to, co máš, dokud to neztratíš.

Text: Nikola Potměšilová

Foto: bigstockphoto.com

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější