Problém etiky, problém nás všech
Představte si, že jako muž umřete. Do 48 hodin od smrti vám ale lékaři stále dokážou z těla odebrat sperma s cílem umístit ho do spermabanky k dárcovství. Proces samotného odběru je poměrně jednoduchý. Využije se elektrické stimulace (případně chirurgického zákroku), sperma se sesbírá a zamrazí pro někoho jiného (třeba neplodný pár). Pokud tak muž daruje sperma za živa, jeho počínání kontroverzní otázky nevyvolává (snad jen masturbace), u spermatu mrtvých mužů ale vyvstává rovnou pestrá škála palčivých otázek… Dokázali by se případní potomci vyrovnat se skutečností, že život jim dala mrtvola? A co když onen nebožtík vůbec děti nechtěl?
Při darování spermatu na mrtvolu nehleď
Doktoři Nathan Hodson z University of Leicester a Joshua Parker z Wythenshawe Hospital v Manchesteru předložili etickou studii, ve které tvrdí, že "posmrtná" metoda odebírání spermatu spadá do podobné kategorie jako darování orgánů, a tudíž by "posmrtné" dárcovství "živé vody" mělo být eticky i morálně v pořádku. "Pokud je morálně přijatelné, že jednotlivci mohou darovat své tkáně, aby transplantací zmírnili utrpení druhých, nevidíme žádný důvod, proč by toto nemohlo být rozšířeno i na další formy utrpení jako je neplodnost," uvedli pro BBC.
Není divu, že studie i doporučující stanovisko pochází právě z Británie. Na rozdíl od ČR je v britských končinách darování spermatu tak trochu neanonymní. Od roku 2005 zde platí zákon, který umožňuje potomkům kontaktovat své biologické rodiče. Po spermadárcích se tak vyžaduje souhlas ohledně možného kontaktování dětmi, když dárcovo plémě dovrší 18 let.
A jak se na sperma mrtvých mužů díváte vy? Mělo by se darovat?
